ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.1951.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1951/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce P. f. ČR, zastoupeného advokátem, proti žalované Ing. M. N., zastoupené advokátkou, o neplatnost smlouvy, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 35 C 344/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16.1.2008, č. j. 15 Co 319/2007-174, takto:
I. Dovolání do prvního výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16.1.2008, č. j. 15 Co 319/2007-174, se zamítá.
II. Dovolání do druhého výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16.1.2008, č. j. 15 Co 319/2007-174, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 5.12.2005 u Okresního soudu Plzeň - město domáhal se žalobce určení, že smlouva o převodu pozemků blíže specifikovaných v žalobě ze dne 17.6.2005, č. 5PR05/75, je neplatná.
Okresní soud Plzeň - město jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5.3.2007, č. j. 35 C 344/2005-139, žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 17.6.2005 smlouvu o převodu pozemků č. 5PR05/75, na základě které převedl žalobce jako správce pozemků ve vlastnictví státu na žalovanou podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“) pozemkovou parcelu č. 789/47 o výměře 14 904 m2 v k.ú. L. u P., a to za účelem uspokojení nároku žalované na vydání náhradních pozemků v celkové hodnotě 1.513.526,80 Kč. Dále vzal za prokázané, že žalovaná nabyla nárok na vydání náhradních pozemků smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 19.5.2005. Též zjistil, jako vlastník předmětné nemovitosti je v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro P.k., Katastrální pracoviště P.-m. zapsána Česká republika. Dovodil, že v dané věci je dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, neboť řízení o vkladu vlastnického práva Katastrální úřad pro P.k. přerušil do vyřešení otázky platnosti předmětné smlouvy a otázky vlastnictví pozemků uvedených ve smlouvě. Vyslovil závěr, že na danou věc nelze aplikovat §8 odst. 4 zákona č. 284/1991, o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a ani zákon č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech neupravoval postup při převodu pozemků z majetku státu. Zaujal názor, že ani zákon č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby se netýká konkrétních postupů při realizaci převodů ve vazbě na §11 odst. 2 zákona o půdě a navíc §7 zákona se týká pouze převodů úplatných. Podle soudu prvního stupně v projednávané věci je tedy nutno postupovat výhradně podle §11 odst. 2 zákona o půdě. Dospěl k závěru, že nebylo prokázané, že by se převodu stejného pozemku domáhaly i jiné osoby a tím by došlo ke zkrácení práv jiných oprávněných osob. Vyslovil závěr, že §11 odst. 2 zákona o půdě nevylučuje poskytnutí pozemku v jiné obci. Uzavřel, že předmětná smlouva není v rozporu se zákonem, neobchází jej ani se nepříčí dobrým mravům podle §39 o.z.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16.1.2008, č. j. 15 Co 319/2007-174, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že smlouva ze dne 17.6.2005, uzavřená mezi žalobcem a žalovanou, je neplatná. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně o tom, že je dán naléhavý právní zájem žalobce na určení neplatnosti předmětné smlouvy. Podle odvolacího soudu postup žalobce při převodu zemědělských pozemků na oprávněné osoby podle zákona o půdě byl upraven zákonem č. 95/1999 Sb., ve znění platném do 12.9.2005, v jehož §7 byla jednoznačně stanovena zásada zveřejnění záměru disponovat se státními pozemky. Na rozdíl od soudu prvního stupně vyslovil, že nutnost zveřejnění takového záměru se netýká pouze prodeje zemědělských pozemků. Odvolací soud zaujal názor, že i na převod zemědělských pozemků do vlastnictví oprávněné osoby se v době uzavření předmětné smlouvy vztahovala povinnost žalobce zveřejnit záměr disponovat se státním majetkem. Dospěl k závěru, že absence zveřejnění záměru způsobuje absolutní neplatnost smlouvy, a to podle §39 o.z. Uzavřel, že žalovaná byla zvýhodněna na úkor dalších restituentů, což se příčí dobrým mravům podle §3 odst. 1 o.z., i proto je smlouva neplatným právním úkonem ve smyslu §39 o.z.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podala žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a §237 odst. 3 o.s.ř. Podle obsahu dovolání zřejmě uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatelky napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, který se opírá pouze o ,,nezařazení“ předmětného pozemku do veřejné nabídky, ke které nebyl žalobce podle platné právní úpravy povinen. Vytýkala P. f. ČR, že svévolně změnil princip uspokojování nároků oprávněných osob podle zákona o půdě tak, že preferoval a upřednostnil prodeje pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb., a proto oprávněné osoby nebyly podle zákona o půdě uspokojovány téměř vůbec. V dané souvislosti odkazovala na rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 30.10.2007, sp.zn. III. ÚS 495/2005 s odůvodněním, že nároky vzniklé podle zákona o půdě mají prioritu. Též poukazovala na §19 zákona č. 95/1999 Sb., které deklaruje nedotčenost zákona o půdě. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a současně odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v této věci nejde.
Právním posouzením odvolacího soudu, které bylo v dovolacím řízení přezkoumáno, je jeho závěr, že předmětná smlouva o převodu náhradního pozemku na žalovanou je absolutně neplatná z toho důvodu, že pozemek nebyl nabídnut ve veřejné nabídce.
Dovolací soud se již ve více svých rozhodnutích zabýval tím, zda postup P. f. při poskytování náhradních pozemků byl upraven zákonem, či zda bylo dáno na jeho libovůli, který pozemek a komu převede, či zda mu bylo uloženo sledovat i zájmy dalších oprávněných osob. V rozsudku ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006, uzavřel, že od 25. 5. 1999 vstoupil v účinnost zákon č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků ve vlastnictví státu na jiné osoby, který začlenil poskytování náhradních pozemků do systému převodů, upravených tímto zákonem. Oznámení o vyhlášení prodeje konkrétního pozemku byl P. f. povinen učinit určeným způsobem, a upraven byl i postup P. f. v případech, kdy o pozemek měly zájem oprávněné osoby. Nutným předpokladem pro vypořádání nároků oprávněných osob bylo proto zveřejnění pozemků, které měly být převedeny. Obdobnou problematikou se dovolací soud zabýval též ve svém rozhodnutí ze dne 11.6.2007, sp.zn. 28 Cdo 3042/2006 a v rozhodnutí ze dne 5.9.2007, sp.zn. 28 Cdo 1224/2007. Dovolací soud tedy neshledává důvod pro odklon od právních závěrů obsažených v jeho dřívějších rozhodnutích, v nichž vyslovil, že nebyl-li při uzavření smluv o převodu náhradních pozemků, které byly sjednány v době od 1.1.2003 do 14.4.2006 dodržen P. f. ČR postup vyplývající z §7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb., jsou takové smlouvy absolutně neplatné.
Na základě shora uvedeného se dovolací soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci byl porušen zákon č. 95/1999 Sb., což způsobilo neplatnost smlouvy o převodu pozemku, uzavřené s opomenutím zákonem stanoveného postupu.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalované do prvního výroku rozsudku odvolacího soudu zamítl.
Pokud jde o dovolání žalované do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
S přihlédnutím ke shora uvedenému dovolání žalované do druhého výroku rozsudku odvolacího soudu dovolací soud podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §218 písm. b) o.s.ř., v tomto rozsahu odmítl.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 o.s.ř. ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení. Dovolací soud tu přihlédl k povaze projednávané právní věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. července 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu