ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2119.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2119/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: 1. Dr. R. M. K. d. S., M., a 2. G. R. B., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 17. 1. 2007, sp. zn. 19 Co 527/2006, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 290/2006 (žalobců Dr. R. M. K. d. S. a G. R. B., zastoupených advokátem, proti žalovaným: A/ Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., a B/ V. K., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
Dovolání dovolatelů se odmítají.
Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 11. 7. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 z 5. 10. 2006, č. j. 16 C 290/2006-48. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců se žalobním návrhem, aby bylo soudem určeno, že žalobkyně Dr. R. M. K. d. S. je spoluvlastníkem (z ideálních 5/18) původního pozemku parc. č. 2928 (o výměře 3.383 m2), jehož část je nyní označena jako pozemek parc. č. 2928/1 (o výměře 2.449 m2), zapsaného na listu vlastnictví č. 2520 pro katastrální území Ž. u Katastrálního úřadu pro h. m. P., katastrální pracoviště P., jakož i pozemků parc. č. 2928/3 (o výměře 578 m2), parc. č. 2928/4 (o výměře 34 m2), parc. č. 29286 (o výměře 34 m2) a parc. č. 2928/9 (o výměře 78 m2), zapsaných na listu vlastnictví 6838 pro katastrální území Ž. u Katastrálního úřadu pro h. m. P., katastrální pracoviště P. Dalším výrokem uvedeného rozsudku soudu prvního stupně byl zamítnut také žalobní návrh žalobců, aby bylo soudem určeno, že žalobce G. R. B. je spoluvlastníkem (z ideálních 8/18) původního pozemku parc. č. 2928 (o výměře 3.383 m2), jehož část je nyní označena jako pozemek parc. č. 2928/1 (výměře 2.449 m2), zapsaného na listu vlastnictví č. 2520 pro katastrální území Ž. u Katastrálního úřadu pro h. m. P., katastrální pracoviště P., jakož i pozemků parc. č. 2828/3 (o výměře 578 m2), parc. č. 2928/4 (o výměře 34 m2), parc. č. 2928/6 (o výměře 34 m2) a parc. č. 2928/9 (o výměře 78 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 6838 pro katastrální území Ž. u Katastrálního úřadu pro hlavní město P., katastrální pracoviště P. Ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto, že žalobci zaplatí každý po 5.225 Kč žalovanému V. K. do tří dnů od právní moci rozsudku, zatím co ve vztahu mezi žalobci a žalovanou ČR – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 17. 1. 2007, sp. zn. 19 C 527/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 z 5. 10. 2006, č. j. 16 C 29P/2006, potvrzen. Bylo rovněž rozhodnuto, že žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému V. K. na náhradu nákladů řízení 20.600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu, zatím co ve vztahu mezi žalobci a žalovanou Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a řízení, které vydání tohoto rozsudku předcházelo (podle §212 a §212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu) dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání odvolávajících se žalobců není důvodné, protože soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav v této právní věci a také právní posouzení věci soudem prvního stupně je nutno považovat za správné.
Odvolací soud poukazoval na to, že v daném případě vlastníkem původního pozemku parc. č. 2928 v katastrálním území Ž. byl L. A., který až do své smrti v roce 1962 žil v cizině. V průběhu rozhodného období podle zákona č. 229/1991 Sb. (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) se této nemovitosti tehdy zmocnil stát „prostou okupací“, třebaže původní vlastník byl stále zapsán i v tehdejší evidenci nemovitostí. Byl proto odvolací soud toho názoru, že tu byl dán restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Nápravy takto vzniklé majetkové křivdy z oprávněných osob (podle zákona č. 229/1991 Sb.) využila v tomto případě (v řízení u pozemkového úřadu) pouze neteř původního vlastníka I. S., která byla českou státní občankou, jejíž restituční nárok byl převážně úspěšný; rozhodnutím P. ú. P. z 5. 5. 1999, č. j. PÚ 4779/98, bylo tu rozhodnuto, že vlastníkem pozemků parc. č. 2928/3, parc. č. 2928/6, parc. č. 2928/4 a parc. č. 2928/9 je I. S. a to jako dědička po L. A., z 5/18 podílu na dědictví, podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 z 21. 10. 1996, sp. zn. 13 D 35/96-158. Žalobci Dr. R. M. K. d. S. a G. R. B. však žádný restituční nárok neuplatnili a ani uplatnit nemohli s ohledem na to, že neměli české státní občanství. Jde tu o nemovitosti, které převzal stát v rozhodné době (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) bez právního důvodu, jak to má na zřeteli ustanovení §4 odst. 1 a ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb.). Na této skutečnosti nezměnila nic, podle názoru odvolacího soudu, ani skutečnost, že u Obvodního soudu pro Prahu 3 proběhlo (pod sp. zn. 20 C 121/96), že vlastníkem pozemku parc. č. 2928 v katastrálním území Ž. je stát a že pozemek je v prozatímní správě Městské části Praha 3. Odvolací soud dovozoval, že „takovéto rozhodnutí (vydané v době zároveň probíhajícího restitučního řízení u pozemkového úřadu) bylo totiž pro posouzení restitučního nároku pozemkovým úřadem nadbytečné, neboť v pravomoci pozemkového úřadu bylo posoudit jak existenci povinné osoby podle ustanovení §5 zákona č. 229/1991 Sb., tak i další předpoklady pro rozhodnutí o nároku podle tohoto zákona“.
Odvolací soud proto potvrdil žalobu žalobců zamítající rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu, neboť žalobci, kteří nevyužili možnosti uplatnit žádost o vydání spoluvlastnických podílů na nemovitostech podle zákona č. 229/1991 Sb., jako zákona speciálního, se nemohli domáhat ochrany svých tvrzených práv k těmto pozemkům podle právních předpisů obecných (tj. občanského zákoníku a občanského soudního řádu (§80 písm. c/ o. s. ř.). Správným byl shledán i výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 16. 2. 2007 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo dne 12. 4. 2007 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 3, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jejich dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé uváděli, že mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) svých spoluvlastnických práv k pozemkům uváděných v jejich žalobě vzhledem k rozdílným i duplicitním zápisům vlastnictví ohledně těchto pozemků v katastru nemovitostí. V současné době je totiž jako vlastník pozemku parc. č. 2928/1 (orná půda o výměře 2449 m2) v katastrálním území Ž. zapsán v katastru nemovitostí žalovaný V. K., a to na základě kupní smlouvy z 19. 9. 2001, kterou s ním uzavřela I. S. (jedna z dědiček s podílem 5/18 po původním vlastníku L. A. U pozemků parc. č. 2928/3 (ostatní plocha o výměře 578 m2), parc. č. 2928/4 (zastavěná plocha a nádvoří o výměře 34 m2), parc. č. 2928/6 (ostatní plocha o výměře 34 m2) a parc. č. 2928/9 (zastavěná plocha a nádvoří o výměře 78 m2) je vlastnické právo evidováno duplicitně, tj. kromě žalobců (s podíly 5/18 a 8/18 k celku jako dědiců po L. A., zemřelém 28. 5. 1962 na podkladě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 z 20. 10. 1999, č. j. 13 D 35/96-158) také České republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Duplicitní zápis vlastnického práva k pozemkům je tu důsledkem rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 z 21. 5. 1996, sp. zn. 20 C 121/96, kterým bylo určeno, že „vlastníkem pozemku původně označeného č. 2928, nyní č. 2928/1 – díl 1 o výměře 24449 m2, č. 2928/1 – díl II o výměře 78 m2, část pozemku č. 2926/2 o výměře 34 m2 a část pozemku č. 2926/1 o výměře 612 m2 v katastrálním území Ž. (Obec H. m. P.) jsou ve vlastnictví Českého státu a v prozatímní správě Městské části Praha 3“.
Podle názoru dovolatelů odvolací soud pochybil ve svém výsledném právním závěru (že tu bylo třeba uplatnit pouze restituční nárok podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. a nikoliv žalobu o určení spoluvlastnický práv), když totiž „nepovažoval za významné, že jako vlastník nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, byl v evidenci nemovitostí po celou dobu zapsán původní vlastník pozemků L. A. Proto tu, podle názoru dovolatelů, „nelze uplatnit restituční předpisy, když v katastru nemovitostí zůstal, jako vlastník pozemků, zapsán právní předchůdce žalobců, neboť v takovém případě bylo možné (po provedeném dědickém řízení) se fakticky ujmout vlastnického práva“. Žalobci se tu nedomáhají nápravy majetkové křivdy podle zákona č. 229/1991 Sb., nýbrž „nápravy závadného stavu, který vznikl zápisem do katastru nemovitostí po roce 1996, tedy až po skončení tzv. rozhodného období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990), jak toto období vymezují restituční předpisy.
Dovolatelé jsou přesvědčeni, že zápis vlastnického práva pro žalovanou Českou republiku Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových byl v katastru nemovitostí „proveden na základě zcela nesprávného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 20 C 121/96, vydaného po řízení, jehož účastníkem nebyl vlastník evidovaný v katastru nemovitostí (respektive jeho dědici), čímž bylo znemožněno jakékoliv uplatnění jeho (jejich) práv.“
Dovolatelé zdůrazňovali dále, že „pouhou faktickou okupací nemovitostí jejich původní vlastník své vlastnictví nepozbyl a stát nemovitosti nenabyl“.
Dovolatelé poukazovali také na to, že zápis vlastnického práva pro I. S. a posléze pro žalovaného V. K. k pozemku parc. č. 2928/1 v katastrálním území Ž. byl v katastru nemovitostí proveden na základě chybného rozhodnutí pozemkového úřadu, které bylo vydáno v řízení, jehož účastníky žalobci rovněž nebyli a nemohli v tomto řízení uplatnit svá práva“. Podle názoru dovolatelů tu však restituční řízení provedeno být vůbec nemělo; nebyl tu dán restituční titul podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., když původní vlastník pozemků i po skončení tzv. rozhodného období (podle restitučních předpisů) byl stále zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí, faktickou okupací pozemků své vlastnické právo nepozbyl a stát jejich vlastnictví nenabyl; pokud tu bylo provedeno řízení podle zákona č. 229/1991 Sb., šlo tu o „zneužití restitučního předpisu, když skutečným motivem I. S. pro podání restitučního návrhu nebyl její právní zájem na odčinění majetkových křivd spadajících před rok 1989, ale snaha obejít výsledky dědického řízení (a dědické právo žalobců) a nabýt tak celou nemovitost (celé nemovitosti) namísto jen dědického podílu“. V dané situaci tedy, podle názoru dovolatelů, „nebylo ani nutno, ani možné postupovat podle restitučních předpisů, ani podávat určovací žalobu, o níž Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl v roce 1996“. Dovolatelé mají za to, že „zvláštní právní úpravu podle restitučních předpisů nelze užít v situaci, která této úpravy nevyžaduje“; je tu třeba postupovat podle předpisů obecných, jak to také žalobci v tomto případě učinili.
Ve vyjádření Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (za žalovanou Českou republiku) k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, protože rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek odvolacího soudu projednávanou právní věc správně posoudily a proto se uvedený úřad ztotožňuje se závěry těchto rozhodnutí.
Také ve vyjádření žalovaného V. K. k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že se ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů, vydaných v této právní věci, neboť tato rozhodnutí byla vydána na podkladě správných skutkových závěrů a se správným právním závěrem, že tu žaloba na určení vlastnictví (spoluvlastnictví) nemohla být úspěšná, nýbrž šlo o nárok uplatnitelný (za splnění zákonných předpokladů) podle zákona o půdě.
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo možné posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovolání, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 16 C 290/2006 Obvodního soudu pro Prahu 3), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem ze 17. 1. 2007 (sp. zn. 19 Co 527/2006 Městského soudu v Praze) řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání dovolatelů bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy (jmenovitě s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku), když ustanovení takového předpisu jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce původního vlastníka, především dědice) předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo (22 Cdo) 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit, popřípadě jej bezúspěšně uplatnila, podle ustanovení právních předpisů restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl.. ÚS-st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva, nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát v době po i před 25. 2. 1948 konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecdným. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více jak šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které získaly věc od státu nebo od předchozího vlastníka.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl.ÚS – st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat i výkladový závěr k samotnému ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žalob podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 17. 1. 2007, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb. /zákona o půdě/), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázána). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelů, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolatelů shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo proto možné posoudit dovolání dovolatelů jako dovolání přípustné podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalované ČR – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v dovolacím řízení náklady nevznikly. Ohledně nákladů, vynaložených žalovaným V. K. na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaného V. K. k dovolání dovolatelů, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo tímto žalovaným uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. července 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu