ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2162.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2162/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josef Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: 1. Ing. J. H., a 2. J. H., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 14. 1. 2009, sp. zn. 28 Co 415/2008, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 385/2006 (žalobců Ing. J. H. a J. H., zastoupených advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, 118 10 Praha 1, Letenská 15, o 177.414,- Kč, s příslušenstvím, pro každého ze žalobců), takto:
Dovolání dovolatelů se zamítají.
Žádný z účastníků řízená nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 13. 11. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 5. 6. 2008, č. j. 13 C 385/2006-61. Tímo rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců domáhajících se, aby bylo uloženo žalované zaplatit každému ze žalobců 177414,- Kč. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 14. 1. 2009, sp. zn. 28 Co 415/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 5. 6. 2008, č. j. 13 C 385/2006-61, ve věci samé potvrzen; předcházel ještě výrok tohoto rozhodnutí, jímž nebylo připuštěno rozšíření žaloby žalobců o částku 23.448,- Kč. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ustanovení §212, §212a a §214 odst. 1 občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.-
Odvolací soud především uváděl, že nebyla připuštěna změna žaloby žalobců o zaplacení další části jistiny 23.444,- Kč, jakož i uplatnění změny spočívající v rozšíření žaloby o zaplacení příslušenství pohledávky za dobu podání žaloby do budoucna. Šlo totiž zejména co do příslušenství o nárok, který nebyl uplatněn před soudem prvního stupně, tedy šlo o nově uplatněný nárok, který nebylo možné v odvolacím řízení uplatnit (§216 odst. 2 občanského soudního řádu).
Ve věci samé poukazoval odvolací soud na to, že žalobci vůči žalované ČR – Ministerstvu financí požadovali náhradu za majetek, který byl jejich otcem zanechán na území Zakarpatské Ukrajiny, kterou celá rodina musela opustit 8. 11. 1938 v důsledku maďarské okupace. Žalobci uváděli, že jejich otec byl na území Zakarpatské Ukrajiny vlastníkem pozemku, dřevěné kolny a skladiště stavebních hmot, jakož i movitého majetku, vkladů, cenných papírů, peněžních pohledávek a neknihovních dluhů s uvedením věřitelů; otec žalobců F. H. dal českým orgánům přihlášku k odškodnění se soupisem zanechaného majetku o celkové ceně 168.601,65 Kč.
V řízení o této právní věci bylo zjištěno, že Ministerstvo financí k žádosti žadatelů rozhodnutím ze 17. 2. 2005, č. j. 44/25570/2005, rozhodlo tak, že náhradu za majetek zanechaný otcem žalobců na území Zakarpatské Ukrajiny žalobcům nepřiznalo (rozhodnutí Ministerstva financí bylo nevyhověním rozkladu J. a J. H. proti němu potvrzeno rozhodnutím ministra financí). Rozhodnutí tu vycházelo zejména z ustanovení vyhlášky č. 159/1959 Úředního listu, v níž byla stanovena (v §3) podmínka pro přiznání nároku na náhradu, že tato náhrada se poskytne za nemovitý majetek, který měli českoslovenští občané ke dni 29. 6. 1945 na Zakarpatské Ukrajině, pokud tento majetek měl povahu osobního nebo drobného soukromého majetku. Žaloba žalobců proti uvedenému rozhodnutí ministra financí byla odmítnuta usnesením Městského soudu v Praze z 31. 8. 2006, č. j. 7 Ca 161/2005-39.
Ve své žalobě, podané pak v této právní věci (sp. zn. 13 C 385/2006 Obvodního soudu pro Prahu 1) žalobci Ing. J. H. a J. H. k doložení svého žalobního nároku poukazovali na to, že Česká republika nedodržela povinnosti vyplývající ze Smlouvy mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině (vyhlášené pod č. 186/1946 Sb.). s výjimkou poskytnutí odškodnění několika poškozeným v celkové částce 13 milionů korun (což však bylo méně než 2% hodnoty toho, co zanechali poškození čs. občané na území bývalé Podkarpatské Rusi /nyní Zakarpatské Ukrajiny/). Podle názoru žalobců by měla být zrušena vyhláška č. 159/1959 Úředního listu, která poskytnutí náhrady nedůvodně omezuje, případně by měl být vydán zákon řešící nápravu majetkových křivd čs. občanů, kteří na bývalé Podkarpatské Rusi zanechali svůj majetek (žalobci mají za to, že návrh takového zákona je připravován k projednání i Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR, ale „zatím není znám výsledek tohoto řešení“). Žalobci jsou přesvědčeni, že jimi uplatněný nárok na odškodnění za zanechanou nemovitost na Podkarpatské Rusi odpovídá mezistátní smlouvě (publikované pod č. 186/1946 Sb.), avšak toto odškodnění se žalobcům nedostalo vzhledem k omezení náhrad obsaženému ve vyhlášce č. 159/1959 Úředního listu.
Z uvedených okolností pak odvolací soud dovozoval svůj výsledný právní závěr, že žalobci požadované přiznání náhrady za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině „je podle stávající právní úpravy vyloučeno“ (což uváděli i žalobci ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jak na to odvolací soud poukazoval). Pokud žalobci tvrdili, že v Parlamentě ČR „probíhá zákonodárný proces, týkající se odškodnění za majetek zanechaný čs. občany v Zakarpatské Ukrajině“, lze přisvědčit tomu, že bude-li takto rozhodnuto o jakémkoli odškodnění tohoto druhu, pak teprve bude zákonný rámec pro odškodnění v takovém rozsahu, jaký tu dosud nebyl; žalobci uvažovaný podnět k případnému zrušení jen vyhlášky č. 159/1959 Úřadního listu (která obsahuje omezení náhrady na majetek, jenž měl povahu osobního nebo drobného soukromého majetku) by sám o sobě neznamenal rozšíření možnosti odškodnění v případě zrušení této vyhlášky.
Odvolací soud proto odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba žalobců zamítnuta, potvrdil jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s přihlížením k tomu, že žalované náklady v odvolacím řízení nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobcům dne 25. 2. 2009 a dovolání ze strany žalobců bylo předáno dne 31. 3. 2009 na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovení v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu (ve výroku označeném II., tj. v zamítavé části tohoto výroku) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé uváděli, že otec žalobců F. H. splňoval podmínky k odškodnění za majetek zanechaný na bývalé Podkarpatské Rusi (nynější Zakarpatské Ukrajině); bývalou Podkarpatskou Rus musel F. H. opustit z důvodu maďarské okupace 8. 11. 1938; v souladu s vládním nařízením č. 8/1947 Sb. odevzdal u Ministerstva vnitra přihlášku k soupisu majetku zanechaného čs. občany v Zakarpatské Ukrajině. Odškodnění, které mělo být provedeno už v průběhu roku 1948, nebylo v této době uskutečněno a teprve dne 2. 9. 1960 byl F. H. vyrozuměn Ministerstvem financí – Ústředním likvidátorem peněžních ústavů a podniků, že se mu náhrada nepřiznává, protože „nemá jeho nemovitost povahu osobního vlastnictví nebo drobného soukromého vlastnictví“, jak tato podmínka je uvedena ve vyhlášce č. 159/1959 Úředního listu. F. H. ovšem kromě náhrady za nemovitost uplatňoval také náhradu za dřevěnou kolnu a skladiště stavebních hmot a také za movitý majetek, jakož i za vklady, cenné papíry, peněžní pohledávky a neknihovní dluhy, které byl nucen zanechat na podkarpatské Rusy.
Nepřiznání nároku na odškodnění žalovanou ČR – Ministerstvem financí (s poukazem na vyhlášku č. 159/1959 Úředního listu) a také zamítavým rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 z 5. 6. 2008 (č. j. 13 C 385/2006-61) nepokládají dovolatelé za opodstatněné, a to z těchto jimi uváděných důvodů:
1. Zákon č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisejících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou, a ani žádný jiný zákon neomezil rozsah poskytovaného odškodnění za majetek zanechaný čs. občany na Podkarpatské Rusi. Omezení náhrady obsažené ve vyhlášce č. 159/1959 Úředního listu (vycházející jen z vládního usnesení č. 938 z 15. 10. 1958) je podle názoru dovolatelů nepřípustným zásahem do práv jednotlivců, jež se neopírá o zákon.
2. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že Smlouva mezi ČSR a SSSR o Zakarpatské Ukrajiny, zakotvila subjektivní právo původních majitelů a tedy založila i povinnost státu, aby realizoval odškodnění za veškerý majetek, zanechaný na Zakarpatské Ukrajině bez jakéhokoli omezení.
3. Podle názoru dovolatelů jednal čs. stát v rozporu s mezinárodním závazkem, když omezil rozsah náhrad, třebaže vůči druhému smluvnímu státu podle Smlouvy vyhlášené pod č. 186/1946 Sb. zřejmě uplatnil nárok na poskytnutí odškodnění ve věším rozsahu, než ve kterém byl ochoten poskytnout náhradu vlastním občanům. Tento postup znamená, podle názoru dovolatelů, porušení mezinárodní smlouvy, zejména tím, že ve vnitrostátní legislativě tu chybí účinný mechanismus, který by umožnil žadatelům o odškodnění realizaci jejich práv na uspokojení pohledávky vyplývající z mezinárodní smlouvy.
Ve vyjádření Ministerstva financí (za žalovanou Českou republiku) k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, když dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je správný. Podle názoru žalované povinnost odškodnění podle Smlouvy (vyhlášené pod č. 186/1946 Sb.) a podle protokolu k této Smlouvě byla „stanovena jen v obecné rovině povinnost poskytnout odškodnění a nevyplývá ze Smlouvy i z Protokolu k ní způsob realizace náhrad ani výše, v jaké má být odškodnění poskytnuto; smluvním státům tu byla ponechána relativní volnost v určení, za jaký majetek a v jakém rozsahu se odškodnění provede. Ze Smlouvy nevyplývá její přímá vnitrostátní aplikace, ale jen transformace pravidel Smlouvy do vnitrostátního práva. Nejde tu o obecnou povinnost státu restituovat majetek, který byl ve vlastnictví oprávněných osob před tím, než byla povinnost vyjádřena v mezinárodní smlouvě; stát tu má volnost při určování toho, za jakých podmínek a v jakém rozsahu má dojít k odškodnění. Právní předpisy České republiky pak konkrétně určují, za který majetek, zanechaný na Zakarpatské Ukrajině, náleží oprávněným osobám odškodnění. V daném případě pak majetek, zanechaný otcem žalobců na Zakarpatské Ukrajině, nespadá do kategorie majetku stanovené pro tento účel českým vnitrostátním předpisem.
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo možné posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí dovolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soud po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn.13 C 385/2006 Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolací soudu, že by v daném případě odvolací soud svým rozhodnutím, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně dovolacím soudem nebo odvolacími soudy. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázkou v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V soudním spise o této právní věci (sp. zn. 13 C 385/2006 Obvodního soudu pro prahu 1) je založeno i usnesení Městského soudu v Praze z 31. 8. 2006, č. j. 7 Ca 161/2005-39, jímž byla odmítnuta žaloba žalobců Ing. J. H. a J. H., kterou se domáhali přezkoumání rozhodnutí ministra financí ze 6. 4. 2005, č. j. 44/25570/2005, kterým nebyla přiznána náhrada za zanechaný majetek na bývalé Podkarpatské Rusi (nyní Zakarpatské Ukrajině); ministr financí rozkladu nevyhověl a napadené rozhodnutí Ministerstva financí potvrdil. Městský soud svým rozhodnutím z 31. 8. 2006 dospěl k závěru, že po novelizaci občanského soudního řádu zákonem č. 151/2002 Sb. již žalobci nemohli v této právní věci, která je věci soukromouprávní, navrhovat přezkoumání uvedeného správního rozhodnutí, ale mohou se svou žalobou (podle ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu) domáhat přímo rozhodnutí o svých právech v občanském soudním řízení. Takovou žalobu pak žalobci Ing. J. H. a J. H. podali dne 13. 11. 2006 u Obvodního soudu pro Prahu 1.
Ve spise Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. z n. 13 C 385/2006 je dále založeno rozhodnutí ministra financí ze 6. 4. 2005, č. j. 44/32177/2005, jímž nebylo vyhověno rozkladu Ing. J. H. a J. H. a bylo tak potvrzeno rozhodnutí Ministerstva financí ze 17. 2. 2005, č. j. 44/25 570/2005, kterým nebyla přiznána náhrada za majetek zanechaný F. H. (otcem Ing. J. H. a J. H.) na Zakarpatské Ukrajině po opuštění této země v důsledku maďarské okupace v listopadu 1938. V tomto rozhodnutí ministra financí bylo jednak připomenuto, že k žádostem Ing. J. H. J. H. bylo podle požadavku Veřejného ochránce práv vydáno dne 17. 2. 2005 rozhodnutí Ministerstva financí (č. j. 44/25 570/2005) podle zákona č. 42/1958 Sb. a podle vyhlášky č. 159/1959 Úředního listu, kterým nebyla přiznána náhrada za majetek přihlášený k náhradě F. H. dne 25. 2. 1947. V odůvodnění rozhodnutí ministra financí o rozkladu proti rozhodnutí Ministerstva financí bylo poukázáno na to, že zákon č. 42/1958 Sb. (o úpravě některých nároků a závazků souvisejících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou) stanovil v §1 odst. 1, že Československý stát poskytne v mezích tohoto zákona náhradu za nemovitý majetek, který měly československé právnické a fyzické osoby k 29. 6. 1945 na Zakarpatské Ukrajině, a v ustanovení §1 odst. 2 stanovil zásady v jakých případech a za které druhy majetku v Zakarpatské Ukrajině, který pozbyly podle Smlouvy mezi Československou republikou a SSSR o Zakarpatské Ukrajině a podle Protokolu k této Smlouvě, vyhlášených pod č. 186/1946 Sb., nebo podle Dohody mezi Československou republikou a SSSR o konečném vypořádání majetkových a finančních otázkách souvisejících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou SSR, vyhlášené vyhláškou č. 1/1958 Sb. Na základě z nich vyplývajícího zmocnění stanovila vláda ČSR svým usnesením č. 938 z 15:10:1958 zásady pro vnitrostátní vypořádání nároků a uložila jejich provedení ministru financí, ostatním ministrům a vedoucím ústředních úřadů a orgánů. Podle těchto zásad vydalo Ministerstvo financí vyhlášku č. 159/1959 Úřadního listu, k jejímuž vydání bylo zmocněno zákonem č. 42/1958 Sb. Řízení o poskytnutí náhrady za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině provádělo Ministerstvo financí – Ústřední likvidace peněžních ústavů a podniků s poukazem na pověření podle ustanovení §3 zákona č. 42/1958 Sb. a podle ustanovení §8 vyhlášky č. 159/1959 Úředního listu; „v případech, kdy podmínky splněny nebyly, bylo poskytnutí náhrady odmítnuto“. Rozhodnutí ministra financí ze 6. 4. 2005, č. j. 44/32 177/2005, dále poukazovalo na článek 3 Dohody (vyhlášené vyhláškou č. 1/1958 Sb.), podle kterého částky vzájemných nároků byly stanoveny smluvními stranami na základě zásad dohodnutých mezi smluvními stranami podle Dohody pro ocenění majetku. V uvedeném rozhodnutí ministra financí ze 6. 4. 2005, č. j. 44/32 177/2005, bylo zdůrazňováno, že v daném případě nebylo rozhodováno o existujícím vlastnickém právu, které F. H. (otec Ing. J. H. a J. H.) pozbyl podle Smlouvy (vyhlášené pod č. 186/1946 Sb.) Dále bylo v rozhodnutí ministra financí ze 6. 4. 2005 zdůrazněné, že Protokol ke Smlouvě (vyhlášené pod č. 186/1946 Sb.) „nestanoví, že odškodnění bude poskytnuto za veškerý nemovitý majetek a nevyplývá z něj způsob a výše, v jaké má být odškodnění poskytnuto, pouze odkazuje v článku 4 na vypracování zásad, podle nichž vlády obou smluvních stran provedou odškodnění. Také bylo v rozhodnutí ministra financí ze 6. 4. 2005 zdůrazněno, že „náhrady podle vyhlášky č. 159/1959 Úřadního listu byly poskytnuty, a to jak v penězích, tak i v naturální formě“. Podle výsledného závěru tohoto rozhodnutí ministra financí ze 6. 4. 2005 v daném případě (tj. v případě žádosti Ing. J. H. a J. H.) nebyly podmínky pro přiznání náhrady za majetek, zanechaný na Zakarpatské Ukrajině, splněny, protože rozsah přihlášených nemovitostí tu překračoval meze stanovené vyhláškou č. 159/1959 Úředního listu, která stanovila pravidla a podmínky pro poskytnutí náhrady; uvedená vyhláška vydaná podle zmocnění zákona č. 42/19458 Sb.
Vzhledem k uvedeným okolnostem, zejména k uváděným ustanovením právních norem vyhlášených pod č. 186/1946 Sb. a pod č. 42/1958 Sb. i pod č. 159/1959 Úředního listu, dovolací soud dospěl k těmto závěrům:
Dovolání dovolatelů Ing. J. H. a J. H. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 14. 1. 2009, sp. zn. 28 Co 415/2008, posuzuje dovolací soud jako dovolání přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, protože v tomto rozhodnutí řešil soud právní otázku, která zatím nebyla předmětem řešení v některém rozhodnutí dovolacího soudu, jež by bylo v rozhodování dovolacího soudu (Nejvyššího soudu) shledáno.
V rozhodnutí odvolacího soudu ze 14. 1. 2009 (sp. zn. 28 Co 415/2008 Městského soudu v Praze), napadeném dovoláním dovolatelů, nedošlo k posouzení projednávané právní věci podle nesprávného právního předpisu, neboť právní úprava obsažená v zákonech č. 186/1946 Sb. a č. 42/1958 Sb. i ve vyhlášce č. 159/1959 Sb., kterou odvolací soud tu aplikoval, se projednávané právní věci nepochybně týkala. Výklad této právní úpravy, který tu odvolací soud uplatnil, nelze označit ze výklad nesprávný; tento výklad byl shodně a v podstatě přesvědčivě uplatněn i v rozhodnutích Ministerstva financí i ministra financí o žádosti Ing. J. H. J. H. ohledně náhrady za majetek F. H., zanechaný na Zakarpatské Ukrajině, a námitky dovolatelů proti tomuto výkladu zákona č. 186/1946 Sb. a č. 42/1958 Sb. i vyhlášky č. 159/1958 Sb. i vyhlášky č. 159/1959 Úřadního listu tento výklad podstatně nezpochybňují a jsou především jen úvahou dovolatelů o tom, zda je tato stále platná právní úprava zcela adekvátní problematice náhrad za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině a zda je uspokojivá co do faktických majetkový újem postižených osob.
Neshledal tedy dovolací soud přípustné dovolání dovolatelů také dovoláním důvodným, neboť nebylo možné dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), když tu nešlo o rozhodnutí, v němž by byla projednávaná právní věc posouzena podle nesprávného právního předpisu nebo by při posouzení věci bylo použito nesprávného výkladu právní úpravy (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
Přikročil proto podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu odvolací soud svým rozsudkem (srov. §243b odst. 6 občanského soudního řádu) k zamítnutí dovolání dovolatelů, neboť neshledal rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním nesprávným tak, že by bylo na místě jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalované ČR – Ministerstvu financí v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. září 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu