ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2216.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2216/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele D. s., zastoupeného advokátem, a také dovolávající se ČR – Ú. pro z. s. ve v. m., proti rozsudku Městského soudu v Praze z 9. 10. 2008, sp. zn. 20 Co 298/2008, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 18/2006 (žalobce D. s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Hl. m. P., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, za účasti vedlejšího účastníka řízení /na straně žalobce/ ČR – Ú. pro z. s. ve v. m.), takto:
I. Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze z 9. 10. 2008, sp. zn.
20 Co 298/2008, vydaný v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 18/2006.
II. Věc se vrací k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 1. 2. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze 7. 2. 2008, čj. 30 C 18/2006-98. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem budovy čp. 153
a pozemků parc. č. 629 (o výměře 8164 m2) a parc. č. 630 (o výměře 1814 m2) v katastrálním území M. S. (obec Hl. m. P.). Žalovanému městu bylo uloženo nahradit žalujícímu D. s. náklady řízení částkou 13.399,40 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalovaný a vedlejší účastník řízení nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalovaného Hl. m. P. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 9. 10. 2008, sp. zn. 20 Co 298/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 7. 2. 2008, čj. 30 C 18/2006-98, změněn tak, že žaloba o určení vlastnictví České republiky ohledně budovy čp. 153 a pozemku parc. č. 630 v katastrálním území M. S. (obec P.) byla zamítnuta. Dále bylo rozhodnuto, že se uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ohledně pozemku parc. č. 629 v katastrálním území M. S. (obec P.) zrušuje a v tomto rozsahu byla tato právní věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (včetně i zrušeného výroku o nákladech řízení).
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu daném ustanoveními §212
a §212a občanského soudního řádu shledal odvolání žalovaného města opodstatněným, když dospěl k závěru, že soud prvního stupně jednak věc nesprávně posoudil a rovněž (ohledně pozemku parc. č. 629 v katastrálním území M. S.) nedostatečně zjistil skutkový stav.
Odvolací soud konstatoval, že ohledně pozemku parc. č. 630 s budovou čp. 153 v katastrálním území M. S. bylo zjištěno, že tyto nemovitosti, konfiskované původně podle dekretu č. 108/1945 Sb. (výměrem Obvodního národního výboru v P. 1 z 10. 10. 1949), byly pak rozhodnutím Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v P. z 30. 12. 1949 vyňaty z přídělového řízení a byly odevzdány Obci P. Šlo
o postup podle vyhlášky č. 1584/1966 Úředního listu, kterou byl vyhlášen rámcový plán pro způsob naložení s určitou částí konfiskovaného majetku ve prospěch veřejných úkolů nebo pro hospodářskou výstavbu státu; šlo podle názoru odvolacího soudu o rozhodnutí přídělové. Odvolací soud dovozoval, že se žalované město stalo vlastníkem uvedených nemovitostí, které tvoří jeden funkční celek (ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb.) dnem 31. 12. 1949. Odvolací soud dospěl tedy k závěru, že dům čp. 153 a pozemek parc. č. 630 v katastrálním území M. S. jsou nemovitostmi jmenovanými v §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a tyto nemovitosti byly přiděleny obci ve smyslu ustanovení §2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb.
Odvolací soud byl (na rozdíl od soudu prvního stupně) toho názoru, že v daném případě došlo na základě ustanovení §2a odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. k rozšíření majetku, převáděného obcím (tedy majetku dříve ustanovením §2 zákona č. 172/1991 nepostihnutého); podle ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. přecházejí tedy do vlastnictví obcí dnem 1. 7. 2000 zmíněné další nemovitosti, pokud jsou majetkem České republiky, a to bez ohledu na to, zda tak nebylo do zániku bývalé ČSFR ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.; to odpovídá účelu sledovanému zákonem č. 114/2000 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 172/1991 Sb., tj. i obnovení historického majetku obcí.
Protože tedy dům čp. 153 a pozemek parc. č. 630 v katastrálním území M. S. přešly, podle názoru odvolacího soudu, do majetku Hl. m. P. na podkladě ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 1. 7. 2000, změnil odvolací soud podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba žalujícího D. s. byla ohledně těchto dvou nemovitostí zamítnuta jako nedůvodná.
Pokud pak šlo o pozemek parc. č. 629 v katastrálním území M. S., měl odvolací soud za to, že nebyla soudem prvního stupně učiněna dostatečná zjištění, na jejímž základě by bylo vlastnické právo k němu možno bezpečně posoudit; podle názoru odvolacího soudu se zatím spíše z dosavadních kusých zjištění jeví, že právní režim tohoto pozemku byl odlišný, než tomu bylo u domu čp. 153 a pozemkem parc. č. 630 v katastrálním území M. S. Z uvedených důvodů odvolací soud výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně pozemku parc. č. 629 zrušil (§219a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 29. 10. 2008 doručen advokátu, který žalující Diplomatický servis v řízení zastupoval, a dovolání ze strany tohoto žalobce bylo dne 16. 12. 2008 podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně určení vlastnictví k domu čp. 153 a k pozemku parc. č. 630 v katastrálním území M. S.
a aby věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatel co do přípustnosti svého dovolání poukazoval na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolávající se D. s. je přesvědčen, že jeho dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu „odporuje hmotnému právu, přičemž odvolací soud neučinil za základ svého rozhodnutí všechna potřebná skutková zjištění a nevypořádal se s argumentací vyjádřenou žalobcem v této právní věci.
Uvedený dovolatel s poukazem na plně citovaná znění ustanovení §2 odst. 1
a §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. o jmenovitém vymezení toho, které nemovitosti (pokud jsou ve vlastnictví České republiky) přecházejí do vlastnictví obcí, zdůrazňoval, že podle jeho názoru bylo účelem zákona č. 172/1991 Sb. (spolu s obnovením obecního řízení) obnovit majetkovou podstatu nově vzniklých obcí, a to i historického majetku obcí, ale tak, aby nebylo ohroženo nebo narušeno plnění úkolů státu. Nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že novelizací zákona č. 172/1991 Sb. zákonem č. 114/2000 Sb. měl být „rozdán státní majetek nad rámec účelu zákona č. 172/1991 Sb.“, není správný a „neguje v uvedeném kontextu povinnost orgánů státní moci a státních organizací být dobrým hospodářem“. Dovolatel zdůrazňuje, že ustanovení §2 zákona č. 172/1991 Sb. obsahuje dva atributy nemovitostí definovaných v tomto ustanovení, že totiž ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (tj. ke dni 24. 5. 1991) byly ve vlastnictví České republiky a že obce je vlastnily ke dni 31. 12. 1949; z aplikace ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. byly tedy vyloučeny nemovitosti, které ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (k 24. 5. 1991) nebyly majetkem České republiky, takže není správné, podle názoru dovolatele, že je tu irelevantní, jaký byl majetkový režim nemovitostí před zánikem ČSFR ústavním zákonem č. 542/1992 Sb. Dovolatel má tedy za to, že ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 114/2000 Sb.) znamená to, že majetek, jehož se toto ustanovení týká, musel být ještě ke dni účinnosti zákona č. 114/2000 Sb. ve vlastnictví České republiky. Pokud jde o nemovitosti konfiskované na základě dekretu č. 108/1945 Sb., je dovolávající se D. s. toho názoru, že „vyčlenění nemovitostí z přídělového řízení a jejich odevzdání obcím mimo toto řízení, mohlo být obecně důvodem pro přechod tohoto majetku do vlastnictví obcí podle ustanovení §2 zákona č. 172/1991 Sb., a nikoliv již podle §2a novelizovaného zákona č. 172/1991 Sb.“.
Rozsudek odvolacího soudu z 9. 10. 2008 (sp. zn. 20 Co 298/20008 Městského soudu v Praze) byl dne 28. 10. 2008 doručen také vedlejšímu účastníku tohoto řízení – ČR-Ú. pro z. s. ve v. m. Dovolání ze strany tohoto vedlejšího účastníka řízení bylo dne 25. 11. 2008 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
V dovolání ČR – Ú. pro z. s. ve v. m. bylo navrhováno, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Uvedený dovolatel měl za to, že je jeho dovolání, jako vedlejšího účastníka řízení, přípustné, a to i podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolávající se Česká republika – Ú. pro z. s. ve v. m. uváděla, že je přesvědčena, že odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, tuto právní věc nesprávně právně posoudil, neboť nesprávně vyložil právní předpis, podle něhož tuto právní věc posuzoval. Podle názoru uvedeného dovolatel nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že cílem ustanovení §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 114/2000 Sb.) bylo „aby se obcím dostal ten historický majetek, u něhož nebylo ještě dokončeno přídělové řízení a tedy se vlastníky v době do 31. 12. 1949 formálně nestali; s tímto názorem nelze souhlasit zejména v tom, že by se tu „zároveň rozšiřovala majetková podstata, kterou měl na zřeteli zákon č. 172/1991 Sb. v původním znění“. Dovolávající se ČR – Ú. pro z. s. ve v. m. je toho názoru, že pokud šlo o majetek bývalé ČSFR, je nad vší pochybnost, že tento majetek nebyl majetkem České republiky, takže už pojmově z elementárního slovního výkladu je tu vyloučena možnost, aby tento majetek přicházel v úvahu pro přechod tohoto majetku do vlastnictví obcí. Uvedený dovolatel je i toho názoru, že kontraverzní názor odvolacího soudu, obsažený v jeho rozhodnutí z 9. 10. 2008 (sp. zn. 20 Co 298/2008 Městského soudu v Praze) není ve shodě ani s dosavadní judikaturou dovolacího soudu (např. lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu 28 Cdo 1743/2006).
Dovolání žalujícího D. s. i vedlejšího účastníka řízení – České republiky – Ú. pro z. s. ve v. m. shledává dovolací soud přípustnými ve smyslu ustanovení §236 odst. 1, §240 odst. 1 i §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.
V přípustných dovoláních obou dovolatelů byly uplatněny dovolací důvody, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a také, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 1 písm. a / občanského osudního řádu.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem text na str. 13 /45/).
Odvolací soud posoudil tuto projednávanou právní věc podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, i také podle ustanovení §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 114/2000 Sb.).
Podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. přecházejí do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona (24. 5. 1991): a/ nezastavěné pozemky, b/ pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c/ stavby a pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek a pozemky zastavěné stavbami přecházejícími do vlastnictví obcí podle ustanovení §2 odst. 4 a 5 zákona č. 172/1991 Sb., které obce vlastnily ke dni 31. 2. 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.
Podle ustanovení §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 114/2000 Sb.) dnem 1. 7. 2000 přecházejí do vlastnictví obcí i nemovitosti vyjmenované v §2 odst. 1 písm. a) až d), které: a/ byly obcím předěleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu, vydaným podle dekretu č. 12/1945 nebo dekretu č. 108/1945 Sb. anebo dekretu č. 28/1945 Sb., nebo byly vydání obcím podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi právní pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), b/ byly schváleny příslušným státním orgánem pro obce jako přídělce přídělovým plánem podle dekretu č. 12/1945 Sb., pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí podle §1a §2 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí.
V usnesení Ústavního soudu Čr z 22. 3. 2007, III. ÚS 630/66, uveřejněném pod č. 4 (usnesení) ve svazku 44 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR bylo uvedeno: „Ústavní soud ČR připomíná svou ustálenou judikaturu vztahující se k aplikaci ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (ve znění pozdějších předpisů), dle níž obec nemůže své vlastnické právo odvozovat podle zákona č. 172/1991 Sb., pokud předmětné nemovitosti v majetku České republiky nepředstavují tzv. historické vlastnictví obce“.
V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 2850/2004 dospěl již senát dovolacího soudu rovněž k těmto právním závěrům (na něž poukazuje v dovolacím řízení o této právní věci Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových): Rozhodující pro posouzení správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem je okolnost plynoucí ze skutkových zjištění, podle nichž v době nabytí účinnosti zákona
č. 172/1991 Sb. předmětné nemovitosti nebyly majetkem České republiky. Šlo
o majetek bývalé ČSFR, což pojmově z hlediska elementárního slovního výkladu vylučuje možnost, aby tu šlo o platný přechod do majetku obce.
Z těchto citovaných právní závěrů vychází dovolací soud i v daném případě. Nemohl proto dospět k závěru, že by odvolací soud, který ve svém rozsudku z 9. 10. 2008 (sp. zn. 20 Co 298/2008 Městského soudu v Praze) vycházel z odlišného právního názoru při výkladu ustanovení §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona
č. 114/2000 Sb.), si při projednávání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a při rozhodování o této právní věci s aplikací ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 114/2000 Sb.) vyložil jmenovitě ustanovení §2a tohoto zákona v rozporu s tímto hmotněprávním ustanovením, tedy v rozporu s hmotným právem.
Nedospěl proto dovolací soud (ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu) k závěru, že je uvedený rozsudek odvolacího soudu z 9. 10. 2008 správný, a nezbylo mu proto než přikročit k jeho zrušení rozsudkem dovolacího soudu (viz §243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu). Rozsudek odvolacího soudu byl zrušen v celém rozsahu, protože nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem se projevuje i v jeho zrušovacím výroku ve věci samé.
V dalším řízení u odvolacího soudu po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (viz §243d odst. 1, věta první, občanského soudního řádu).
V dalším řízení bude rozhodováno o nákladech řízení i včetně nákladů řízení dovolacího (viz §243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. července 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu