ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2223.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2223/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. A. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. ČR, s. p., o určení ležící pozůstalosti, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 54/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7.2.2007, č. j. 5 Co 2949/2006-149, takto:
I. Dovolání do prvního a druhého výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7.2.2007, č. j. 5 Co 2949/2006-149, se zamítá.
II. Dovolání do třetího a čtvrtého výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7.2.2007, č. j. 5 Co 2949/2006-149, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7.2.2007, č. j. 5 Co 2949/2006-149, změnil rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 31.8.2007, č.j. 2 C 141/2006-156 tak, že zamítl žalobu na určení, že pozemky blíže specifikované ve výroku I., II. rozsudku soudu prvního stupně tvoří ležící substituční pozůstalost po T. H., rozené D., zemřelé, která se uvolnila úmrtím předního dědice J. H., narozeného…, zemřelého … .
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že T. H. zemřela dne … se zanecháním poslední vůle z 1.3.1894 s dodatkem z 8.3.1894, ve které pro majetek v českém království zřídila fideikomisární substituci tak, že po úmrtí fiduciáře a syna zůstavitelky J. H. je substitučním následníkem jeho prvorozený manželský syn, t.j. vnuk zůstavitelky B. H., narozený …a po jeho úmrtí je dalším substitučním následníkem pravnuk zůstavitelky J. A. H., narozený …. Věc posoudil podle obecného občanského zákoníku z roku 1811 platného ke dni úmrtí zůstavitelky, podle něhož je substitut (fideikomisář) skutečným dědicem zůstavitelky, nikoliv fiduciáře – instituta J. H. Podle odvolacího soudu pro uplatnění dědického práva substituenta stačí přijetí dědictví substituentem a není zapotřebí též přikázání. Zaujal názor, že žalobce J. A. H. se narodil až po zřízení závěti zůstavitelkou, proto svěřenecké náhradnictví u nemovitostí platí jen pro prvý stupeň podle ustanovení §612 o.z.o. Konstatoval, že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví státu dnem vyhlášení dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě, který nelze dovodit z obecné zásady, že bez určení vlastnického práva k nemovitostem nelze dosáhnout jeho záznamu v katastru nemovitostí. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 25.1.2006, sp.zn. II. ÚS 14/01. Uzavřel, že předmětné pozemky nemohou tvořit substituční pozůstalost po zůstavitelce, neboť by se v dané věci jednalo o obcházení restitučních předpisů, zejména speciálního restitučního zákona č. 243/1992 Sb.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř., neboť rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vytýkal odvolacímu soudu, že porušil ustanovení §213 odst. 1 o.s.ř., neboť neprováděl žádné dokazování. V dovolání rovněž namítal, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je v rozporu s §157 odst. 2 o.s.ř., je nejasné, nesrozumitelné, což jej činí nepřezkoumatelným. Dovolatel za nesprávný právní názor považoval závěr odvolacího soudu, že nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení ležící pozůstalosti. Nesprávné právní posouzení věci spatřoval dovolatel též v argumentaci odvolacího soudu, opírající se o nález Ústavního soudu ze dne 25.1.2006, sp. zn. II. ÚS 14/04. Upozorňoval, že v mezidobí od vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 14/04 došlo k zásadnímu obratu v judikatuře Ústavního soudu ve věcech žalob na určení vlastnictví k věcem, které stát převzal před 1.1.1990. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.2.2007, sp.zn. I. ÚS 35/06. Tvrdil, že podle názoru Ústavního soudu nelze žalobu zamítnout, aniž by bylo najisto postaveno, kdy k přechodu předmětných nemovitostí na stát skutečně došlo. Podle dovolatele je tedy v dané věci nutné vycházet z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 35/06. Namítal, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. míří na existenci jiných vad, než v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř. uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzení dovolatele nesoucí se k údajnému naplnění takové vady však nelze přisvědčit.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží
(viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v této věci nejde.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení, zda v dané věci je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuti i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
V této právní věci se soudy obou stupňů musely zabývat závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ o.s.ř.) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu s obecným předpisem o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisem speciálním.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy (případně jej i bezúspěšně podle restitučního předpisu uplatnila).
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl.ÚS – st. 21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů, ročník 2005): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo
k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat
z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat na zásadu důvěry v katastrální zápis. Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.), byl zaujat i výkladový závěr k samotnému ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí,
v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žalob podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
Na základě výše uvedeného se dovolací soud ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že v projednávané věci žalobce nemá naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalobce zamítl.
Pokud jde o dovolání žalobce do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde
o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
S přihlédnutím ke shora uvedenému dovolání žalobce do třetího a čtvrtého výroku rozsudku odvolacího soudu dovolací soud podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §218 písm. b) o.s.ř., v tomto rozsahu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. května 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu