ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2238.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2238/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. K. W., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. Č. r., o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 187/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2008, č. j. 21 Co 43/2007-78, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27.10.2006, č.j. 18 C 187/2005-44. Soud prvního stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu pozemků, jak blíže identifikovány ve výroku I., tedy současně článku I. rozsudku soudu prvního stupně (zemědělské pozemky v obci B., kat. úz. B.). Odvolací soud dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud rozhodoval o nároku žalobce jako postupníka ve smyslu §524 obč. zák. a zejména §13 zákona č. 229/1991 Sb. (zkráceně „zákon o půdě“). Ve vztahu k tomuto postupníkovi, jehož nárok odlišil od nároku na vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona o půdě, dovodil existenci tzv. restituční tečky ke dni 31.12.2005, jak vyplývá též z nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 6/05. Nelze tedy konstatovat rozpor §13 odst. 6, 7 zákona o půdě ve znění článku IV zákona č. 253/2003 Sb., který zmíněnou restituční tečku pro postupníky stvrzuje, s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo. Odvolací soud současně kritizoval rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/2007, který se z mezí daných nálezem Ústavního soudu i jinak konstantní judikatury nejvyšší instance vymyká.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm se postavil za závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/2007. Vyzdvihl, že se citovaný rozsudek zabývá účelem získání (postoupení) restitučního nároku a záměrem využití vydávaného pozemku v souladu s účelem zákona o půdě. Jestliže Nejvyšší soud v citovaném rozsudku dovodil přímý dopad Protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod Rady Evropy, konkrétně jeho článku 1, pak učinil správně. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení .
Žalovaný se k dovolání písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud shledal, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v otevřené lhůtě. Dovolání mohlo být přípustné jen pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, tedy podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Nejvyšší soud předesílá, že již samotný článek 89 odst. 2 Ústavy jej váže respektovat nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb., který v důsledku jen částečného zrušení odstavců 6, 7 §13 zákona o půdě staví postupníky nároků na vydání zemědělských (náhradních) pozemků do relativně méně výhodného postavení, než oprávněné osoby podle zákona o půdě. Zmíněným postupníkům, kteří uplatnili svůj nárok, skončil na rozdíl od osob oprávněných - v intencích článku VI zákona č. 253/2003 Sb. – běh lhůty pro převod náhradních pozemků dnem 31.12.2005 (tzv. restituční tečka).
Ke vzniklé zákonné i následně judikatorní situaci je však třeba učinit několik poznámek.
Především, v nyní posuzované věci jde o aplikaci zákona o půdě, tedy restitučního předpisu. Na restituční předpisy je nutno pohlížet velmi opatrně a pro účely případné aplikace základních práv, principů či dokonce evropské Úmluvy o lidských právech a základních svobodách je nelze považovat za (převážně) předpisy občanskoprávní – tedy za předpisy, v nichž je presumována rovnost účastníků právních vztahů. Na restituční předpisy je nutné nahlížet prizmatem prvku retroaktivity, který se v nich projevuje tak, že z existence „starých“ právních skutečností se nyní vyvozují nové nároky. Restituční předpisy vykazují podstatnou míru veřejnoprávních aspektů. Zákonodárce respektoval, že stát do značné míry určí, co bude restituováno, a také stát má ve svých rukou mechanismus případných restitučních náhrad (zde náhradních pozemků). Restituční předpisy jsou tedy soukromoprávní jen minimálně; je v nich například již předem zapovězen širší obsah restitučních dohod – ty musí mít jen ten obsah, který je vymezen zákonem.
Zákon o půdě a jiné restituční předpisy jsou navíc tzv. předpisy jedinečnými, u nichž nejsou ve všech znacích právních norem kritériem obecné skutečnosti. Tyto předpisy vykazují značnou míru konkrétnosti a velmi úzkých limitů, nezávislých na vůli restituenta, včetně nezřídka velmi podrobných výčtů podmínek pro restituci a někdy i výčtů restituovaných nemovitostí. Nelze tedy klást na ně obecná měřítka, natož dokonce – každopádně ne v plném rozsahu – měřítka lidskoprávní.
Poskytl-li zákon o půdě určité beneficium stran pozemkové náhrady oprávněným osobám, pak nelze tomuto restitučnímu předpisu vytýkat, byť v podobě modifikované Ústavním soudem, že tak neučinil vůči postupníkům adekvátních pohledávek. Specifičnost restitučních nároků umožňuje tyto dvě skupiny osob - na straně jedné osoby oprávněné a na straně druhé postupníky – oddělit. To podrobně zdůvodnil Ústavní soud v citovaném plenárním nálezu.
Dovolatel se přidržuje rozsudku zdejšího soudu sp. zn. 28 Cdo 436/2007, který se od jinak konstantní judikatury téhož senátu Nejvyššího soudu odchýlil, a to i v relaci k plenárnímu nálezu Ústavního soudu. V situaci, která byla předmětem právního posouzení v označené věci, shledal zvláštní okolnosti. Ty spočívaly na straně žalobkyně (postupnice) v tom, že provozuje od roku 1991 zemědělskou prvovýrobu a že může využít náhradních pozemků (namísto původních restituentů) pro svou produkci. Proto by se podle Nejvyššího soudu nemělo, v zájmu zachování rovnosti účastníků relevantních právních vztahů, zacházet s touto postupnicí jinak než s oprávněnými osobami. Jestliže by se tak stalo, pak by byla porušena spravedlivá rovnováha právních vztahů, neboť se „konkrétní situace vymyká z popsaného rámce… rizikovými komerčními aktivitami“. Proto dokonce citovaný rozsudek dovolacího soudu v závěru svého odůvodnění konstatuje, že ustanovení o restituční tečce nemůže působit vůči postupníkům absolutně, resp. v plném rozsahu, a že lze dospět k závěru o přímé aplikovatelnosti článku 1 Protokolu č. 1 (Dodatkového) k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (ochrana pokojného užívání majetku vlastníkem).
Tyto dílčí právní závěry Nejvyššího soudu však nelze absolutizovat. Jde o pouhou výjimku aplikace příslušných právních předpisů, která zohlednila velmi konkrétní skutkový stav věci v souladu s účelem zákona o půdě. Jestliže by naopak k absolutizaci této výjimky došlo, jak by si přál dovolatel, pak by dovolací soud pochybil, a to nejen ve vazbě na shora zdůrazněný článek 89 odst. 2 Ústavy. Nelze podlehnout pokušení v tom směru, aby se výjimka stala pravidlem. Ta může zůstat právě a jen výjimkou, která nesmí nabýt síly pravidla. Nelze se protivit závaznému nálezu soudní instance, jejíž významnou rolí je provádět přezkum ústavnosti rozhodování obecných soudů. Jestliže by Nejvyšší soud začal plošně přezkoumávat osobní poměry postupníků, začal mezi nimi např. rozlišovat podle toho, jak „blízko“ mají k hospodaření s půdou, pak by sám začal vytvářet nerovnost mezi postupníky a vnesl by do posuzovaných věcí tohoto druhu prvek libovůle, jenž nebyl právní úpravou ani plenárním nálezem ÚS zamýšlen. Bezdůvodně by navíc rozšiřoval dokazování; právě takovým postupem by byla narušena rovnost subjektů konkrétních právních poměrů.
Ze všeho řečeného je patrné, že se Nejvyšší soud nadále nehodlá odchylovat od své konstantní judikatury, kterou již opakovaně přisvědčil ústavně konformním závěrům. To ostatně vystihl i odvolací soud v odkazu na ta rozhodnutí Nejvyššího soudu, která dosavadní konstantní judikaturu nejvyšší instance stvrzují. Odvolací soud tedy rozhodl ve věci správně, věc nyní nevykazuje jakýkoli judikatorní přesah, nelze jí tedy přičíst ani zásadní právní význam ve vztahu k napadenému rozsudku..
Dovolání žalobce proto bylo podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítnuto.
Strana žalovaná byla v řízení úspěšná, avšak žádné náklady jí nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. října 2009
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu