ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2334.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2334/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Petra Krause, a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. ve věci žalobce V. Ř., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S. s. J., s. p. v l., o zaplacení 4.477.636,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 581/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29.11.2006, č.j. 26 Co 304/2006-191, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 1.3.2006, č.j. 5 C 581/2003-134, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 4.477.636,- Kč s 3,5 % úrokem z prodlení od 2.1.2003 do zaplacení, vše do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti žalovaného. Rozsudkem rozhodoval o nároku žalobce na náhradu živého a mrtvého inventáře
a zásob podle §20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o půdě“). Vzal za prokázané, že žalobce jako oprávněná osoba – dědic ze závěti po původním vlastníku V. V. (§4 odst. 2 písm. a/ zákona o půdě) – dne 16.10.1992 uzavřel s povinnou osobou O. – s. s. N., státní podnik, dohodu o poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby, v níž byla náhrada určena částkou 4.477.636,- Kč. Pro nemožnost naturálního plnění tito účastníci dohodou z 16.11.1992 sjednali plnění finanční a dne 12.5.1993 povinná osoba svůj závazek co do důvodu i výše písemně uznala. Právním nástupcem původní povinné osoby se k 1.11.1995 stal žalovaný S. s. J., s.p. (nyní v likvidaci).
Za splněnou ke dni uzavření dohody pokládal okresní soud u žalobce i podmínku zajišťování zemědělské výroby. Dospěl proto k závěru, že účastníky uzavřená dohoda je v plném rozsahu platná a žalovanému uložil povinnost splnit závazek z ní vyplývající. Vzhledem k uznání závazku žalovaným (jeho předchůdcem) označil za neopodstatněnou i námitku promlčení práva, kterou žalovaný v průběhu řízení uplatnil.
K odvolání žalovaného odvolací soud shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil tak, že ohledně 2.238.818,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I, písm. a/) a ve zbývajícím rozsahu (tedy o přisouzení částky 2.238.818,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení) jej jako věcně správný potvrdil (výrok II). Nově určil i výši poplatkové povinnosti žalovaného (výrok I, písm. b/)
a znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). Na rozdíl od okresního soudu přihlédl ke zjištění, že žalobce je závětním dědicem pouze po zemřelém V. V. (podle holografní závěti pořízené tímto zůstavitelem dne 3.6.1980), avšak v rozhodném období odňatý živý a mrtvý inventář, spolu se zemědělskými pozemky
o výměře 116 hektarů, byl v podílovém spoluvlastnictví V. V. a B. V., jejichž podíly byly stejné. Žalobce má proto právo na poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář pouze v rozsahu jedné poloviny z celkem vypočtené náhrady, jež odpovídá podílu zůstavitele V. V. Dohoda o poskytnutí náhrady, k níž žalobce oprávněn není, odporuje zákonu a v této části je neplatná (§39 a 41 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Z jeho obsahu je patrno, že jím ve věci samé napadl rozsudek v části, ve kterém byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba o zaplacení 2.238.818,- Kč s příslušenstvím byla zamítnuta. Dovolání žalobce označil za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (o.s.ř.) a uplatnil jím dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Za nesprávný konkrétně označil závěr odvolacího soudu, že polovina majetku v době jeho odnětí náležela matce zůstavitele B. V. Poukázal na výměr Okresního národního výboru v P. ze dne 8.12.1948, č.j. 32.918/48, ve znění opravného rozhodnutí, jímž byla vykoupena pouze část zemědělské půdy B. V. a V. V., v rozsahu 66,9495 hektarů, představujících 57,7 % zemědělského majetku. Jelikož za života B. V. k převodu dalších pozemků již nedošlo, nabyl je děděním V. V. a podíl B. V. na odňatých pozemcích činí tak pouze 28,85 %. Shora označený výměr ONV v P. pokládá žalobce za právní úkon, který je absolutně neplatný, který nemohl vést k převodu pozemků na stát. Má za to, že i tyto pozemky přešly ke dni smrti B. V. (25.2.1952) na V. V., jehož závětním dědicem je žalobce. Odvolací soud rovněž pominul, že předchůdce žalovaného závazek písemně uznal a nyní jej proto nelze přezkoumávat. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu „zrušil“.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) postupoval v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (srov. čl. II, bod 12 přechodných ustanovení zák. č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), přezkoumal rozsudek v dovoláním napadeném rozsahu (§242 odst. 1 o.s.ř.) a z důvodů v dovolání uplatněných. Shledal, že dovolání není opodstatněné.
Rozsudek odvolacího soudu spočívá na závěru, že žalobce je oprávněnou osobou (jako dědic ze závěti po zemř. V. V.; §4 odst. 2 písm. a/ zákona o půdě) pouze jde-li o část nároku na náhradu za vnesený (či odňatý) majetek podle §20 zákona o půdě, který byl v době svého vnesení (odnětí) nikoliv ve výlučném vlastnictvím V. V., nýbrž v podílovém spoluvlastnictví dvou osob, V. V. a B. V.
Proti rozsudku opřenému o tyto závěry žalovaný staví dva dovolací důvody, jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci
(§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a současně zpochybňuje odvolacím soudem učiněná skutková zjištění o vlastnických poměrech k zemědělskému majetku v době jeho odnětí; odkazuje přitom na ust. §241a odst. 3 o.s.ř.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. je dán tehdy, pokud rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vadná nebo nesprávná skutková zjištění dovolacím důvodem sama o sobě nejsou, nejde-li o případ, kdy soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, popř. nepokládal-li za zjištěnou podstatnou skutečnost, které bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 1994). O takové vady ve skutkových zjištěních se v posuzované věci nejedná.
Z obsahu spisu totiž vyplývá, že žalobce je dědicem ze závěti po zůstaviteli V. V., nikoliv již po B. V.; jiné skutečnosti, které by tento závěr zpochybňovaly, žalobce ostatně ani netvrdí. Oporu ve spise má i zjištění odvolacího soudu, že v době odnětí zemědělského majetku (včetně živého a mrtvého inventáře a zásob) byl majetek v podílovém spoluvlastnictví V. V. a B. V., jejichž podíly byly stejné. Uvedený závěr vyplývá již ze zápisu v pozemkové knize o vlastnictví statku čp. 48 v M., spolu s pozemky sloužícími zemědělské výrobě (viz vložka č. 4 pozemkové knihy pro kat. území M., vložka č. 2429 pro kat. území P. a vložka č. 82 pro kat. území T.). Pouze část zemědělského majetku – jak žalobce správně uvádí – pozbyli spoluvlastníci na základě výměru ONV v P. ze dne 8.12.1948, č.j. 32.918/48, ovšem další zemědělský majetek, „spolu s živým a mrtvým inventářem, zásobami a polním inventářem“, převzaly k 1.1.1950 podle zákona č. 50/1947 Sb. Československé státní statky – ČSSS n.p., na základě výměru vydaného MNV M. ze dne 17.12.1949, č.j. 1598/49. K přechodu majetku došlo tedy za života B. V., a to nikoliv na podkladě právních úkonů (namítá-li žalobce, že jde o úkony neplatné), nýbrž na základě rozhodnutí příslušných správních orgánů. Okolnost, že zemědělský majetek ve shora uvedeném rozsahu V. V. po B. V. (zemř.) nezdědil, se ostatně podává i z výsledků dědického řízení po této zůstavitelce (viz listiny založené ve spise Okresního soudu v Nymburku, sp. zn. D 106/52, jimiž odvolací soud také provedl důkaz). Skutkové závěry odvolacího soudu tudíž obsahu spisu neodporují a dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. dán není.
O nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (dovolací důvod podle
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) jedná se tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.6.1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96).
V posuzované věci odvolací soud zjištěné skutečnosti správně podřadil pod ust. §20 odst. 1 zákona o půdě a ust. §4 odst. 2 písm. a), jde-li o posouzení postavení žalobce jako oprávněné osoby; pochybení se nedopustil ani při výkladu těchto ustanovení. Jelikož vnesený (odňatý) živý a mrtvý inventář byl v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví dvou osob a žalobce je oprávněnou osobou ohledně nároku náležející pouze jedné z nich (pana V. V.), je logický a správný závěr odvolacího soudu, že žalobce má nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře, odpovídající poměrné části živého a mrtvého inventáře vneseného jeho předchůdcem (shodně stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 36/95, vydané k výkladu některých ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a jejich aplikaci v praxi soudů, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16, ročník 1996). Překážkou k posouzení platnosti dohody o poskytnutí náhrady zde nemůže být ani okolnost, že předchůdce žalovaného závazek z ní vyplývající písemně uznal. Uznání dluhu (§588 obč. zák.) není právním důvodem vzniku závazku a má funkci pouze zajišťovací, tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době jeho uznání. Jde o právní domněnku vyvratitelnou, kdy důkazní břemeno o neexistenci závazku spočívá na dlužníku (žalovanému), kterému se v posuzovaném případě (jak se ze skutkových zjištění odvolacího soudu podává) skutečnosti o pouze částečném oprávnění žalobce k uspokojení uplatněného nároku prokázat podařilo.
Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (a jejich obsahové konkretizace) je tedy rozsudek odvolacího soudu správný. Jelikož dovolací soud neshledal ani existenci vad řízení, k nimiž v případě přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť ve věci plně úspěšnému žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly (§243b odst. 5, věta první, §224 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. října 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu