ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2376.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2376/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelek: 1. V. V., 2. V. M., a 3. A. P., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 16. 11. 2006, sp. zn. 20 Co 312/2006, vydanému v právní věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 144/2003 (žalobkyň V. V., V. M. a A. P., zastoupených advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o finanční náhradu za živý a mrtvý inventář), takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze 16. 11. 2006, sp. zn. 20 Co 312/2006, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 2. 5. 2006, čj. 12 C 144/2003-43.
II. Věc se vrací k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 1.
Odůvodnění:
O žalobě, podané v této právní věci u soudu dne 14. 7. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 2. 5. 2006, čj. 12 C 144/2003-43. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyň, domáhajících se, aby žalovanému P. f. ČR bylo uloženo zaplatit žalobkyni V. V. 1.621.366,- Kč, žalobkyni V. M. 1.621.366,- Kč a žalobkyni A. P. 1.621.366,- Kč, jako náhradu za živý a mrtvý inventář i zásoby (podle §20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 16. 11. 2006, sp. zn. 20 Co 312/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 2. 5. 2006, čj. 12 C 144/2003-43, potvrzen. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně (a řízení, které mu předcházelo), doplnil dokazování obsahem dohody o vydání nemovitostí z 29. 3. 1995, uzavřené mezi Z. d. Ž. (v likvidaci) a A. P., přihláškou Ing. J. V., jako oprávněné osoby k transformaci Z. d. Ž. ze dne 27. 4. 1992, rozhodnutím Ministerstva zemědělství ČR ze 7. 3. 2003, čj. 01/2003-KH/sr., a dopisem J. z. d. Ž. ze dne 15. 5. 1992, adresovaného Ing. J. V., a neshledal odvolání žalobkyň opodstatněným.
Odvolací soud (shodně se soudem právního stupně) byl toho názoru, že původní oprávněná osoba (podle §4 odst. 2 písm. e/ zákona č. 229/1991 Sb.) Ing. J. V. (jenž zemřel, jehož dědičkami jsou žalobkyně V. V., V. M. a A. P.) neuplatnil v daném případě nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře podle ustanovení §20 zákona č. 229/1991 Sb.; nebyly tu splněny podmínky k uplatnění tohoto nároku (jako nároku speciálního, odlišného od nároku na vydání nemovitostí podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.). Ing. J. V. se přihlásil k transformaci Z. d. Ž. jako oprávněná osoba podle §14 písm. c) zákona č. 42/1992 Sb., přičemž se v této žádosti vymezoval „pouze jako vlastník pozemků – restituce zemědělské usedlosti L. a Z.“; uvedené družstvo pak ve své odpovědi z 15. 5.1992 „deklarovalo zařazení Ing. V. mezi oprávněné osoby s právy plynoucími vůči družstvu ze zákona
č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech. Potom Z. d. Ž. na podkladě dohody z 28. 3. 1992 vydalo A. P. na majetkový podíl (podle zákona č. 42/1992 Sb. a zákona
č. 229/1991 Sb.) teletník na stavební parcele č. 297 v katastrálním území V. Došlo také k vydání rozhodnutí Ministerstva zemědělství – zemědělské agentury v K. H. ze 7. 3. 2003, čj. 01/2003-KH/sr., podle zákona č. 243/1992 Sb., jímž byl zamítnut návrh V. V. „na určení povinné osoby k poskytnutí náhrady za mrtvý a živý inventář a zásoby původního vlastníka zemědělské usedlosti v katastrálním území Z. J. Š. (zemřelého, po němž se ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. stal oprávněnou osobou již uvedený Ing. J. V., manžel nynější žalobkyně V. V. a otec žalobkyň V. M. a A. P.).
Odvolací soud z těchto zjištěných skutečností dovozoval, že tu nedošlo k založení žádného práva a povinnosti, z něhož by bylo možné vycházet v otázce uplatnění „nároku podle §20 zákona č. 229/1991 Sb.“ ohledně náhrady živého a mrtvého inventáře. Odvolací soud v této souvislosti vyslovoval v rozsudku ze 16. 11. 2006 (sp. zn. 20 Co 312/2006 Městského soudu v Praze) názor, že „obecně ani rozhodnutí podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku) o určení povinné osoby k poskytnutí náhrady za vnesený nebo odňatý živý a mrtvý inventář, samo o sobě neznamená, že by byly splněny podmínky §20 zákona č. 229/1991 Sb., o nichž v případě sporu (v souvislosti s výši tohoto nároku) je příslušný rozhodovat soud na podkladě žaloby podle ustanovení §20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.“.
Odvolací soud dospěl proto k výslednému závěru, že žalobkyně v této právní věci neprokázaly uplatnění nároku oprávněnou osobou na vydání živého a mrtvého inventáře ve lhůtě do 31. 3. 1993 (podle §13 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.), čímž došlo k zániku tohoto nároku prekluzí.
Potvrdil proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, zamítající žalobu žalobkyň, jako věcně správný (včetně navazujícího výroku o nákladech řízení mezi účastníky tohoto řízení).
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s přihlížením k tomu, že v řízení úspěšnému žalovanému žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 15. 12. 2006 žalobkyním k rukám jejich zástupce (zmocněnce) a dovolán ze strany žalobkyň, zastoupených advokátem, bylo podáno u soudu v elektronické podobě dne 9. 2. 2007, tedy ve lhůtě stanovené
v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelky měly za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovaly, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelky poukazovaly především na to, že jejich právní předchůdce (Ing. J. V.) požádal dne 8. 10. 1991 o vrácení majetku původního vlastníka J. Š., který podle zákona č. 142/1947 Sb. (o revizi první pozemkové reformy) propadl ve prospěch státu na základě rozhodnutí M. z. z 3. 5. 1948, čj. 32477/48-IX (vztahujícího se na celý majetek, tedy nemovitosti v katastrálním území Z., okres K. H., i živý a mrtvý inventář zemědělské usedlosti). Tento nárok byl uplatněn podle zákona č. 229/1991 Sb., a to v zákonné lhůtě podle §13 zákona č. 229/1991 Sb., na nějž odkazoval §20 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění tehdy účinném. Podle názoru dovolatelek tu bylo nutno při určení obsahu této výzvy vycházet „nikoli z nadpisu právního úkonu, ale z obsahu celého úkonu a z vůle toho, kdo právní úkon činí; ostatně i bývalý předseda Z. d. Ž., které tu bylo povinnou osobou v době uplatnění nároku, ve svém vyjádření z 11. 1. 2007 prohlásil, že uvedená výzva z 8. 10. 1991 byla výzvou k vydání veškerého nemovitého a movitého majetku. Nesprávně tedy odvolací soud posuzoval uplatněný nárok výlučně podle ustanoven §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., protože podle jeho obsahu tu šlo i o nárok vznesený podle ustanovení §20 zákona č. 229/1991 Sb. Dovolatelky argumentují s tím, že „znění zákona č. 229/1991 Sb., účinné do 30. 12. 1992 stanovilo pro uplatnění nároku na náhradu živého a mrtvého inventáře podle §20 zákona č. 229/1991 Sb. prekluzívní lhůtu, totožnou se lhůtou pro uplatnění nároku na restituci nemovitosti (§20 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb.: „Právo na náhradu zaniká, nebude-li uplatněno ve lhůtách uvedených v §13.“). Dovolatelky mají za to, že o jejich nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář nebylo v daném případě nikdy pochybností, a to ani při řízení vedeném Zemědělskou agenturou Ministerstva zemědělství ČR, jak to vyplývá z rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR ze 7. 3. 2003, čj. 01/2003-KH/srov. Tímto rozhodnutím bylo rozhodováno ohledně návrhu na určení povinné osoby k poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář, tedy tu šlo nepochybně o uplatnění nároku na tuto náhradu. Bylo také v soudním řízení jednoznačně prokázáno, že odňaté hospodářství původního vlastníka J. Š. mělo živý a mrtvý inventář, i když se nepodařilo zjistit, která právnická osoba jej převzala (proto také bylo v odůvodnění rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze 7. 3. 2003 dovozeno, že uspokojení nároku na náhradu ohledně tohoto inventáře musí provést P. f. ČR). Dovolatelky jsou proto přesvědčeny, že jejich nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře je po právu; jde tu o majetkovou křivdu, k níž tu došlo, přičemž nárok byl právním předchůdcem žalobkyň řádně uplatněn a „je to výlučně žalovaný P. f. R, kdo tu má plnit částku náhrady vyčíslené soudu předloženým znaleckým posudkem“.
Ve vyjádření žalovaného P. f. ČR k dovolání dovolatelek bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. V řízení o této právní věci byly provedeny všechny účastníky označené důkazy, zejména důkaz spisem Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 11 C 149/98 (o žalobě žalobkyně A. P. proti P. f. ČR o proplacení živého a mrtvého inventáře a zásob). Soudy obou stupňů vycházely z právního názoru, že výzva k vydání nemovitostí učiněná i u příslušného pozemkového úřadu, není současně uplatněním nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář a zásoby podle ustanovení §20 zákona č. 229/1991 Sb. Žalovaný P. f. ČR poukazoval na to, že v řízení nebylo doloženo ani to, že žalobkyně zdědily v rámci dědického řízení po Ing. J. V. restituční majetkový nárok ohledně živého a mrtvého inventáře i zásob. Žádné takové právo nebylo žalobkyním založeno rozhodnutím Ministerstva zemědělství z roku 2003, o kterém to uváděly žalobkyně v tomto soudním řízení. Žalovaný P. f. ČR poukazoval i na to, že v daném případě není na místě zabývat se změnou lhůty podle §13 zákona č. 229/1991 Sb., když totiž nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře byl a je upraven jen ustanovením §20 zákona č. 229/1991 Sb. Podle názoru žalovaného P. f. ČR, jestliže právní předchůdce žalobkyň nevyslovil ve své výzvě vůli k poskytnutí náhrady živého a mrtvého inventáře, nelze tuto okolnost posuzovat s právními účinky zpětně (např. podle žalobkyněmi uváděného vyjádření bývalého předsedy J.Z.D. Ž. z 11. 1. 2007).
Přípustnost dovolání dovolatelek bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 12 C 144/2003 Obvodního soudu pro Prahu 1), že by odvolací soud svým rozsudkem ze 16. 11. 2006 (sp. zn. 20 Co 312/2006 Městského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolání žalobkyň v projednávané právní věci posoudil odvolací soud ve svém rozsudku ze 16. 11. 2006 zejména podle ustanovení §20 zákona č. 229/1991 Sb. v souvislosti i s ustanoveními §13 a §9 zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby má původní vlastník živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob, právo na jejich náhradu, pokud je vnesl do zemědělského družstva, nebo mu byly odňaty v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Zemřel-li původní vlastník nebo byl prohlášen za mrtvého, má právo požadovat náhradu k zajištění zemědělské nebo lesní výroby další oprávněná osoba uvedená v §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.
Nelze-li zjistit právnickou osobu, která věci převzala, nebo jejího právního nástupce nebo jestliže tato právnická osoba zanikla, poskytne náhradu podle §20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. pozemkový fond způsobem uvedeným v §18 odst. 2 téhož zákona (§20 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.).
V ustanovení §20 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. (jenž nabylo účinnosti 24. 6. 1991) bylo stanoveno, že právo na náhradu živého a mrtvého inventáře zaniká, nebylo-li uplatněno ve lhůtách uvedených v §13 zákona č. 229/1991 Sb. Záviselo-li právo na náhradu na rozhodnutí pozemkové úřadu nebo soudu, končila tato lhůta uplynutím šesti měsíců od právní moci rozhodnutí.
Běh šestiměsíční subjektivní lhůty uvedené v §13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (a upravené pak novelou provedenou zákonem č. 183/1993 Sb.) nemohl ve své upravené verzi začít dříve, než od 1. 7. 1993, kdy nabyl účinnosti zákon č. 183/1993 Sb. (viz k tomu č. 16/1996, str. 52 /130/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 9. 6. 1999, II. ÚS 357/98 (uveřejněném pod č. 90 ve svazku 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor: „Právo na vydání nemovitosti a právo na náhradu za živý a mrtvý inventář nevytvářejí samostatné právní instituty. Jsou vzájemně propojeny, neboť právo na náhradu živého a mrtvého inventáře nelze oddělit od osob, kterým byla nemovitost vydána. Rozhodující pro toto určení je stav v době, kdy se oprávněné osoby staly vlastníky nebo spoluvlastníky restituovaných nemovitostí“.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 24. 11. 2001, II. ÚS 516/01 (uveřejněném pod
č. 183 ve svazku 24 Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor: „Otázku, zde se jedná o uplatnění nároku podle §20 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), je třeba posuzovat nejen podle textu předmětného právního úkonu, ale i podle okolností konkrétního případu. Pokud navrhovatelka uplatnila vůči povinné osobě blíže nespecifikované majetkové nároky (např. ve výši dědického podílu), je třeba zkoumat, jak byl daný právní úkon chápán ze strany adresáta. Nelze považovat za správný závěr obecných soudů, že navrhovatelka ve skutečnosti uplatnila nárok podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (ve znění pozdějších předpisů), jestliže u povinné osoby nevznikly pochybnosti o tom, že se jedná o uplatnění nároku podle §20 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů).“
V nálezu Ústavního soudu ČR z 27. 6. 1996, III. ÚS 31/96 (uveřejněném pod č. 58 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), bylo vysloveno, že soud pochybil, pokud se nezabýval důkazem – rozhodnutím Ministerstva zemědělství ČR, kterým se rozhodovalo o určení povinné osoby pro poskytnutí náhrady zavnesený živý
a mrtvý inventář.
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) a nálezů Ústavního soudu ČR (publikovaných ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nebylo možné dospět přesvědčivě k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu ze 16. 11. 2006 (sp. zn. 20 Co 312/2006 Městského soudu v Praze), proti němuž směřovalo dovolání dovolatelek z 9. 2. 2007, je v souladu a nikoli v rozporu s hmotněprávními ustanoveními zákonů č. 229/1991 Sb. a č. 42/1992 Sb.
Odvolací soud totiž ustanovení uvedených právních předpisů aplikoval a interpretoval odlišně od citovaných právních závěrů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy v zásadě vázány), když dospěl bez přihlížení k okolnostem, na něž je v citovaných právních závěrech poukazováno, k užšímu aplikačnímu a výkladovému závěru, že v této právní věci „žalobkyně neprokázaly uplatnění nároku oprávněnou osobou na vydání živého a mrtvého inventáře ve lhůtě do 31. 3. 1993 (§13 odst. 4 zákona o půdě) a tím došlo k jeho zániku prekluzí“.
Bylo tedy nutno shledat u dovolání dovolatelek zákonný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (tj. řešení právní otázky výkladu ustanovení §13 a §20 zákona č. 229/1991 Sb. v rozporu s hmotným právem, zejména z hlediska výkladu těchto ustanovení odlišně od výkladových závěrů Ústavního soudu ČR). Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu vzhledem k přípustnému, ale i důvodnému dovolání dovolatelek, a to rozsudkem dovolacího soudu ve smyslu ustanovení §243b odst. 2
a 6 občanského soudního řádu.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí zčásti i na rozhodnutí soudu prvního stupně ze 2. 5. 2006 (čj. 12 C 144/2003-43 Obvodního soudu pro Prahu 1), zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (podle ustanovení §243b odst. 3, věta třetí, občanského soudního řádu.
V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán podle ustanovení §243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu právními závěry dovolacího soudu, obsaženými ve zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu. Soud prvního stupně přikročí (i v součinnosti s účastníky řízení ve smyslu ustanovení §6 občanského soudního řádu) znovu k zevrubnějšímu objasnění otázky obsahu a právní povahy žádosti (z 8. 10. 1991) právního předchůdce žalobkyň o vrácení odňatého majetku, a to i z hlediska, zda tu bylo sledováno i uplatnění nároku na živý a mrtvý inventář a zásoby (podle §20 zákona č. 229/1991 Sb.), a to zejména s uvážením okolností uváděných v již citovaných nálezech Ústavního soudu ČR z 9. 6. 1999, II. ÚS 357/98 (č. 90 svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) a z 24. 11. 2001, II. ÚS 516/01 (č. 183 svazku 24 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
V tomto dalším řízení bude rozhodnuto o nákladech řízení i včetně nákladů řízení o dovolání (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. července 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu