ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2406.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2406/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyň a) M. T., a b) A. D., zastoupených advokátkou, proti žalovanému P. f. Č.R., o vydání náhrady za nevydané nemovitosti v k. ú. B. podle zákona č. 229/1991 Sb., vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 133/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 1. 2009, č. j. 56 Co 212/2008-171, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 1. 2009, č. j. 56 Co 212/2008-171, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15.1.2009, č.j. 56 Co 212/2008-171, změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 4.7.2005, č.j. 3 C 133/2002-108 ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 17.5.2007, č.j. 3 C 133/2002-138, a opravného usnesení téhož soudu ze dne 8.2.2008, č.j. 3 C 133/2002-147, a to tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit každé z žalobkyň částku 186.204,- Kč.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, podle nichž na základě rozhodnutí Okresního úřadu v Tachově, okresního pozemkového úřadu ze dne 12.11.2001, č.j. 2964/01-RPÚ/Rn/8011, jež nabylo právní moci dne 20.12.2001, žalobkyně nejsou vlastnicemi ideální poloviny nemovitostí v k.ú. B., kromě jiného parcely č. st. ½ zastavěná plocha včetně č.e. 22 o výměře 638 m2. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že na základě výše citovaného rozhodnutí okresního úřadu se žalobkyním nevydávají podle §5 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“) shora uvedené nemovitosti, ale je možné za ně poskytnout náhradu. Dále zjistil, že žalobkyně učinily řádně a včas výzvu k vyplacení náhrady ve lhůtách stanovených v §13 až 16 zákona o půdě, přičemž cena nemovitosti vyplývá ze znaleckého posudku č. 2142/02 a činí celkem 744.819,- Kč. Dále vycházel ze skutkového závěru soudu prvního stupně, že předmětné nemovitosti matka žalobkyň pozbyla na základě konfiskace, a to podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů a zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, současně se svým manželem, přičemž žalobkyně jsou právními nástupkyněmi po své matce. Odvolací soud vyslovil, že v průběhu řízení došlo v důsledku změny právního předpisu, a to novely č. 354/2004 Sb., k novému znění §18 a), podle něhož Pozemkový fond ČR poskytuje náhrady oprávněným osobám v případech, kdy je povinnou osobou obec, kraj nebo stát. Podle odvolacího soudu vstup Pozemkového fondu ČR do řízení je důsledkem procesního postupu podle §107a) odst. 2 o.s.ř. Dovodil, že žalobkyně požádaly o plnění náhrad v šestiměsíční lhůtě, která jim začala plynout dne 20.12.2001. Věc posoudil ve smyslu §13 a 16 zákona o půdě s tím, že závisí-li právo na náhradu na rozhodnutí pozemkového úřadu nebo soudu, končí tato lhůta uplynutím šesti měsíců ode dne právní moci rozhodnutí.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítal, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustanovením §18a odst. 2 zákona o půdě. Podle dovolatele odvolací soud svým rozhodnutím překročil rámec zákona tím, že zavázal P. f. Č.R. k peněžitému plnění. Tvrdil, že finanční hotovost lze vyplatit oprávněným osobám jen ve výši, která je stanovena nařízením vlády ČR č. 504/1992 Sb. s tím, že pokud se náhrada neposkytne v nemovitostech ve správě P. f. Č.R., lze náhradu původním vlastníkům poskytnout v té části, která přesahuje 10.000,- Kč jen v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu. Též namítal, že odvolací soud eliminoval možnost žalobkyň získat jako náhradu nemovitosti ve správě P. f. Č.R., jakož i právo dané dlužníku v §561 o.z. splnit závazek způsobem, který připouští §18a odst. 2 zákona o půdě. Navrhoval proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení a současně odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Žalobkyně navrhly zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání splňuje formální náležitosti vyžadované zákonem, a že přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., když směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží
(viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, text na str. 13/45).
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu nesoucích se k výkladu ustanovení §18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, v platném znění. Odvolací soud použil správného zákonného ustanovení, avšak jeho obsah si ne zcela přiléhavě vyložil.
Podle první věty ustanovení §18a odst. 1 zákona o půdě (v platném znění) Pozemkový fond poskytuje náhrady oprávněným osobám v případech, kdy je povinnou osobou obec nebo okresní úřad. Právní norma obsažená v §18a odst. 2 citovaného zákona pak stanoví, že náhrada spočívá v poskytnutí nemovitostí ve správě Pozemkového fondu nebo v poskytnutí hotovosti ve výši stanovené zvláštním předpisem, popřípadě v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů. Zvláštním předpisem, uvedeným v tomto zákonném ustanovení, je podle poznámky 13c/ k zákonu č. 229/1991 Sb. nařízení vlády č. 504/1992 Sb. Ustanovení §18a bylo do zákona č. 229/1991 Sb. zařazeno novelou, provedenou zákonem č. 183/1993 Sb., který nabyl účinnosti dne 1.7.1993.
Dovolateli nelze upřít správnost jeho tvrzení, podle nichž v případě poskytování náhrad Pozemkovým fondem podle zákona o půdě není možné požadovat poskytnutí náhrady formou peněžitého plnění, nýbrž je třeba při poskytování náhrady Pozemkovým fondem vycházet z §18a odst. 2 zákona o půdě, přičemž při stanovení výše hotovosti, kterou lze na náhradu poskytnout, je nutno odkázat na nařízení vlády č. 504/1992 Sb.
S přihlédnutím k výše uvedenému tak lze přisvědčit argumentaci dovolatele, že P. f. Č.R. proto nelze uložit povinnost zaplacení částky 186.204,- Kč každé z žalobkyň.
Dovolací soud nemohl tedy dospět jednoznačně k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. Přikročil proto ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu podle ustanovení §243b odst. 2 a 6 o.s.ř. a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2009
JUDr. Josef Rakovský,v. r.
předseda senátu