ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2456.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2456/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů : 1. B. K., 2. Z. Š., 3. B. Š., 4. J. B., 5. J. K., 6. Z. T., 7. J. K., 8. V. K., 9. Z. K., 10. V. B., 11. F. B., 12. M. M., 13. Z. H., 14. V. B., 15. K. B., 16. B. B., 17. D. S., 18. Z. N., 19. M. K., 20. J. T., 21. J. P., 22. RNDr. B. K., 23. M. Š., 24. K. Š., a 25. Ing. J. Š., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 26. 9. 2006, sp. zn. 28 Co 468/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 207/2004 (žalobců : 1. B. K., 2. Z. Š., 3. B. Š., 4. J. B., 5. J. K., 6. Z. T., 7. V. B., 8. F. B., 9. J. K., 10. V. K., 11. Z. K., 12. M. M., 13. Z. H., 14. V. B., 15. K. B., 16. Z. N., 17. B. B., 18. D. S., 19. M. K., 20. J. T., 21. J. P., 22. RNDr. B. K., 23. M. Š., 24. K. Š. a 25. Ing. J. Š., kteří byli v řízení před soudy obou stupňů zastoupeni advokátem, a ostatních účastníků řízení : A/ P. f. ČR, ú. p. K., B. Č. r. – Ú. pro z. s. ve v. m., ú. p. S. Č., C/ Z. v. s., o. p. L., p. K. H., D/ S. s. J., s. p., zastoupeného advokátkou, E/ Č. z. u., š. l. p., a F/ JUDr. J. R., správci konkurzní podstaty úpadce Z. d. T., o vlastnictví k nemovitostem, takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 4. 2. 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze 16. 11. 2005, č.j. 13 C 207/2004-228. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se, aby bylo soudem určeno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky (v žalobě vyčíslenými podíly) pozemků par. č. 526/1, parc. č. 525, parc. č. 544/5, parc .č. 565, parc. č. 544/1, parc. č. 544/3, parc. č. 546, parc. č.549, parc. č.550/1, parc. č. 552, parc. č. 553, parc. č. 551, parc. č. 530/5, parc. č. 624, parc. č.387, parc. č. 552, parc. č. 412, parc. č. 411, parc. č. 299/1, parc. č. 299/2, parc. č. 300/1, parc. č. 300/2, parc. č. 301/2, objektu bydlení čp. 198 (na pozemku parc.č. 700), pozemků parc. č. 301/1, parc. č. 700, parc. č. 303/2, objektu bydlení čp. 1 (na pozemku parc.č. 303/1), pozemku parc. č. 729, objektu bydlení čp. 179 (na pozemku parc. č. 303/1), pozemku parc. č. 729, objektu bydlení čp. 179 (na pozemku parc.č. 303/3), pozemku parc. č. 303/3 v katastrálním území L. a v katastrálním území B., zapsaných na listech vlastnictví č. 473, č. 823, č. 2778, č. 2821, č. 2656, č. 1982, č, 731, č. 1996, č. 1845 a č. 10 002 pro uvedená katastrální území u Katastrální úřadu pro S. k., katastrální pracoviště K. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně účastníku řízení S. s. J., s. p., na náhradu nákladů řízení 5.320,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo rovněž rozhodnuto, že účastníkům řízení P. f. ČR, Ú. pro z. s. ve v. m., Z. v. s., Č. z. u. a JUDr. J. R. (správci konkurzní podstaty úpadce Z. d. T.) se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
O dovolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 26. 9. 2006, sp. zn. 28 Co 468/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze 16. 11. 2006, č. j. 13 C 207/2004-228, ve věci potvrzen a také výrok (označený III.) o nákladech řízení byl potvrzen ve znění, že žádný z účastníků řízení v tomto výroku uvedených nemá právo na jejich náhradu. Bylo takové rozhodnuto,že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací sou po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení §212 a §212a občanského soudního řádu dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.
Odvolací soud uváděl, že žalobci svou žalobu podali podle části páté občanského soudního řádu, neboť se cítili dotčeni na svých právech rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v K. z 22. 11. 2003, č.j. PÚ 8116/00/2-Zuz (ÚZ 8116/00/2) ZN 72/9-A-15, kterým uvedený správní orgán určil v řízení podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., že navrhující účastníci tohoto správního řízení (jimiž byli ti, kdož jsou nyní žalobci v tomto řízení u Okresního soudu v Kolíně vedeném pod sp. zn. 13 C 207/2004) nejsou podílovými spoluvlastníky shora uvedených nemovitostí, jež byly původně ve vlastnictví Z. K. a přešly na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb., tj. odnětím bez náhrady podle ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, a to rozhodnutím bývalého Okresního národního výboru v K. n. V. z 27. 4. 1949 (tedy ještě za života Z. K.), o výkupu nemovitostí. Z. K. zemřela pak 24. 9. 1951 a jejím jediným dědicem byl její pozůstalý manžel J. K. Včas uplatněný nárok na vydání nemovitostí po Z. K. byl podán sourozenci J. K. nebo jeho právními nástupci.V tomto případě šlo o posouzení toho, zda tyto osoby, uplatňující nárok, jsou oprávněnými osobami podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., tj. osobami prokazujícími existenci závěti po Z. K. nebo zákonem požadovaný stupeň příbuzenství ve vztahu k této původní vlastnici nemovitostí (nešlo tu ovšem o dědění ze zákona podle občanského zákoníku).
Odvolací soud konstatoval, že podle výsledků zjištění učiněných v tomto řízení žalobci nejsou ve vztahu k původní vlastnici nemovitostí Z. K. žádnou z osob uvedených v §4 odst. 2 písm. a) až e) zákona č. 229/1991 Sb. V tomto řízení nebylo také prokázáno, že by žalobci žádané nemovitosti po úmrtí Z. K. (zemřelé 24. 9. 1951) zdědil její pozůstalý manžel J. K. a že by z jeho vlastnictví přešly na stát některým ze způsobů uvedených v §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl tedy k závěru, že žalobci nejsou oprávněnými osobami podle §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Upřesněn byl výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního stupně, aby odpovídal ustanovení §151 a ustanovení §142 občanského soudního řádu (a nikoli jako by šlo o rozhodnutí o nákladech řízení podle ustanovení §150 občanského soudního řádu).
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení před soudy obou stupňů zastupoval, dne 6. 11. 2006 a dovolání ze strany žalobců bylo u Okresního soudu v Kolíně podáno dne 3. 1. 2007, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako odvolací důvody uplatňovali, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (§241a odst. 2 písm.a) občanského soudního řádu), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm.b/ občanského soudního řádu).
Odvolatelé především zdůrazňovali, že na rozhodnutí o výkupu nemovitostí podle ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, se vztahovala ustanovení správního řádu (tehdy nařízení vlády č. 8/1928 Sb.), takže k přechodu vlastnického práva k nemovitostem tu došlo až právní mocí výměru o výkupu nemovitostí původní vlastnice Z. K.. V daném případě však nebylo v tomto soudním řízení zjištěno, že by tu došlo k nabytí právní moci výměru Okresního národního výboru v K. n.V. z 27. 4. 1949, č.j.611-27. 4. 1949, kterým měly nemovitosti, jichž se výměr týkal, přejít na čs. stát. V řízení bylo pouze doloženo, že výměr z 27. 4. 1949 byl opatřen doložkou, že vyhotovení výměru došlo dne 14. 5. 1949 na Krajský národní výbor v P. a ten jej vzal dne 19. 5. 1949 na vědomí. K přídělovému řízení ohledně pozemků vykoupených původní vlastnici Z. K. došlo jen v době držby pozemků ze strany státu. Po té, co se stal J. K. dědicem po své manželce Z. K. (zemřelé 24. 9. 1951) a dědictví po ní se ujal, bylo tedy výkupní řízení nutno provádět s dědicem (s dědici) Z. K. Zjištění toho, zda rozhodnutí o výkupu pozemků Z. K. nabylo právní moci, bylo tu tedy, podle názoru odvolatelů, rozhodné pro závěr, zda vykoupené pozemky přešly vůbec na stát.
Ve vyjádření P. f. ČR k dovolání odvolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť v soudním řízení bylo prokázáno, že žalobci nemohou být považováni za oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §4 zákona č. 229/1991 Sb., takže jim nemohou být pozemky, jež přešly na stát, vydány podle tohoto zákona.
Ve vyjádření Ú. pro z. s. ve v. m. k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že toto dovolání nelze považovat za důvodné. O tom, že výměr Okresního národního výboru v K. n. V. z 27. 4. 1949, č.j. 611-27.4.1949, nabyl právní moci svědčí, podle názoru uvedeného Úřadu, listinné důkazy, z nichž vyplývá, že v žalobě žalobců uvedené nemovitosti se staly předmětem přídělového řízení, které probíhalo ještě za života původní vlastnice Z. K., takže v době tohoto přídělového řízení se J. K.(manžel Z. K.) nemohl stát jejich vlastníkem na základě dědění. Nešlo tu takové o tzv. ležící pozůstalost, neboť Z. K. zemřela 24. 9. 1951, tedy již za platnosti zákona č. 141/1950 Sb. (občanského zákoníku), který už právní úpravu ležící pozůstalosti neznal.
Ve vyjádření Z. v. s. o. p. L. k dovolání odvolatelů byl uváděn názor, že ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) se vztahují pouze na pozemky z. p. f. (a v omezené míře na pozemky l. p. f.), zatím co pozemky vodních ploch, o něž jde zčásti i v daném případě, restitucím nepodléhají.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm.c) občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li dovolací soud svým rozhodnutím, napadený dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 13 C 207/2004 Okresního soudu v Kolíně), že by odvolací soud svým rozhodnutím z 26. 9. 2006 (sp. zn. 28 Cdo 468/2006 Krajského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc ve svém rozsudku z 26. 9. 2006, proti němuž směřuje dovolání odvolatelů, zejména podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělského majetku.
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona státní občan České republiky, jehož půda, budovy a statky, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 způsobem uvedeným v §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. zemřela-li osoba, jejíž nemovitost přešla v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v §6 zákona č. 229/1991 Sb., před uplynutím lhůty uvedené v §13 téhož zákona, nebo byla-li před uplynutím této lhůty prohlášena za mrtvou, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany České republiky, fyzické osoby v tomto pořadí : a) dědic ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví; b) dědic ze závěti, který nabyl dědictví v míře odpovídající jeho dědickému podílu; c) děti a manžel osoby uvedené v §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., všichni rovným dílem; zemřelo-li dítě před uplynutím lhůty uvedené v §13 zákona č. 229/1991 Sb., jsou na jeho místě oprávněnými osobami jeho děti a zemřelo-li některé z nich, pak jeho děti; d) rodiče osoby uvedené v §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a zemřel-li některý z nich, jsou na jeho místě oprávněnými osobami jeho děti a manžel.
K přechodu nemovitosti z oprávněné osoby na její zákonem stanovené právní nástupce dochází ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 písm.c) zákona č. 229/1991 Sb. ex lege (srov. nález Ústavního soudu ČR z 12. 12. 1996, III. ÚS, uveřejněný pod č. 140 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Na dědice (ve smyslu ustanovení občanského zákoníku o dědění) oprávněné osoby přechází nárok této osoby jen v případech, jestliže oprávněná osoba uplatnila nárok na vydání majetku před vydáním rozhodnutí podle §9 zákona č. 229/1991 Sb. (viz §4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. a srov. k tomu č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, str. 46/142/).
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku odnětí bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947, o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. K vydání nemovitostí dochází i v případech převzetí nemovitostí bez právního důvodu (§6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb.).
Z těchto uvedených ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň však musel konstatovat, že z těchto ustanovení i z citovaných právních závěrů vycházel a měl je na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku z 26. 9. 2009 (sp. zn. 28 Co 468/2006 Krajského soudu v Praze) při posouzení případu, v němž došlo podle §6 odst. 1 písm. b), a nebo popřípadě i písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., ale k přechodu nároku na žalobce (kteří mají za to, že jsou oprávněnými osobami podle §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.) již ex lege tu prokazatelně nedošlo, protože u nich nejde o děti oprávněné osoby (podle §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., ani o sourozence oprávněné osoby uvedené v §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (srov.§4 odst. 2 písm.e) zákona č. 229/1991 Sb.).
Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud svým rozhodnutím z 26. 9. 2006, napadeným dovoláním odvolatelů, posoudil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, nebo že by řešil právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nebylo proto možné shledat u dovolání odvolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání odvolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. srpna 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu