ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2481.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2481/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josef Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele T. m. s. P., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích z 29. 1. 2009, sp. zn. 22 Co 368/2008, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 9/2007 (žalobce J. B., zastoupeného advokátem, a dalších účastníků řízení: 1. T. m. s. P., (v likvidaci), zastoupenému advokátem, a 2. P. f. ČR, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 10. 1. 2007, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích z 1. 7. 2008, č. j. 10 C 9/2007-108. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že žalobce J. B. je vlastníkem pozemků parc. č. 118/2 a parc. č. 99/52 v katastrálním území D., okres P., a pozemků parc. č. 1373/2 a parc. č. 531/13 v katastrálním území P., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro P. kraj (katastrálního pracoviště P.). Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně bylo vysloveno, že „tímto se mění rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v P. z 2. 11. 2006 č. 4728. Účastníku řízení Továrny mlýnských strojů, státnímu podniku (v likvidace) bylo uloženo nahradit žalobci náklady řízení částkou 6.200,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; také bylo témuž účastníku řízení uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Pardubicích náklady řízení (placené v tomto řízení na znalečné) 25.465,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a v téže lhůtě i 2.500,- Kč na úhradu soudního poplatku.
O odvolání účastníka řízení T. m. s., s. p. (v likvidaci), proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 29. 1. 2009, sp. zn. 22 Co 368/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Pardubicích z 1. 7. 2008, č. j. 10 C 9/2007-108, potvrzen. Účastníku řízení T. m. s., státnímu podniku (v likvidaci) bylo uloženo nahradit žalobci náklady řízení odvolacího částkou 5.600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Ve vztahu mezi žalobcem a účastníkem řízení Pozemkovým fondem ČR bylo odvolacím soudem rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání odvolatele není důvodné, neboť měl za to, že soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým závěrům a následně i ke správným právním závěrům.
Odvolací soud poukazoval na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo vydání rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v P. z 2. 11. 2006, č. 4728, jímž bylo rozhodnuto, že J. B. není vlastníkem pozemků parc. č. 118/2 a parc. č. 99/52 v katastrálním území D. a pozemku parc. č. 531/13 v katastrálním území P. Žalobce pak ve své žalobě (podané podle páté části občanské soudního řádu) uplatňoval, že tímto rozhodnutím správního orgánu bylo rozhodnuto na základě nedostatečného zjištění skutkového stavu a nesprávného právního posouzení věci, když nebylo shledáno, že by smlouva o převodu pozemků (o něž jde v tomto řízení), uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobce M. K. dne 10. 2. 1977 s Čs. státem – T. m. s., národním podnikem, byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Odvolací soud dále poukazoval na to, že soud prvního stupně, na rozdíl od uvedeného správního orgánu, shledal, že uvedená smlouva z 10. 2. 1977 byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, když zjistil, že smlouvou převáděné pozemky (za účelem průmyslového využití pozemků) byly převáděny v ceně 0,40 Kč za 1 m2, třebaže šlo v době převodu těchto pozemků o pozemky nacházející se v intravilánu města P., takže peněžité plnění tu bylo stanoveno neadekvátně za velmi nízkou cenu jen s poukazem na to, že tu šlo o pozemky v tehdy platné právní úpravě uváděném soukromém vlastnictví (na rozdíl od tzv. vlastnictví osobního). Proto soud prvního stupně při oceňování pozemků nevycházel ze znaleckého ocenění (provedeného znalcem Ing. N.), vypracovaného v době převodu nemovitostí, nýbrž vycházel. ze znaleckého posudku zhotoveného v soudním řízení znalcem Ing. A. V., CSc., z 23. 1. 2008, v němž znalec dospěl k závěru, že pozemky tu měly být oceněny podle ustanovení §14 (a nikoliv podle §15) tehdy platné vyhlášky č. 43/1969 Sb., když šlo o pozemky nacházející se v intravilánu města P.
Odvolací soud poukazoval i na to, že jak v řízení před pozemkovým úřadem, tak i v řízení soudním nebylo mezi účastníky řízení sporné, že kupní smlouva z 10. 2. 1977 byla uzavřena v tísni, vyvolané tehdejšími společenskými a politickými poměry a naléháním na převádějící M. K. (babičku žalobce J. B.), aby její pozemky v soukromém vlastnictví, které neobhospodařovala, byly převedeny do vlastnictví státu nebo státního podniku.
Odvolací soud poukazoval posléze i na to, že soud prvního stupně neshledal podstatnou tu skutečnost, že státní podnik (v likvidaci) T. m. s. v P. již pozemky, o něž jde v tomto řízení, nedrží, protože byly kupní smlouvou z 27. 9. 1995 převedeny akciovou společností T. m. s. v P. (založenou Fondem národního majetku dne 1. 5. 1992 s nabytím pozemků v rámci privatizace) na nabyvatele V.-A. S., společnost s ručením omezeným, v P. 10 (IČ 4712 4121). Odvolací soud byl shodně se soudem prvního stupně toho názoru, že státní podnik T. m. s. držel pozemky, o něž jde v tomto řízení, v době nabytí účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. a že nárok na vydání těchto pozemků byl řádně a včas uplatněn podle uvedeného zákona o půdě.
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu a jako správné shledal i výroky rozsudku soudu prvního stupně (označené III., IV a V.) o nákladech řízení před soudem prvního stupně.
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem s poukazem na ustanovení §224 odst. 1, §142 odst. 1 i §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který účastníka řízení T. m. s., státní podnik (v likvidaci), v řízení zastupoval, dne 11. 3. 2009. Dovolání ze strany uvedeného účastníka řízení bylo pak podáno u Okresního soudu v Pardubicích dne 15. 8. 2008, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu (ve výrocích označených i. a II.) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a z obsahu dovolání vyplývá, že jako dovolací důvod je dovolatelem uplatňováno, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle názoru dovolatele byla rozhodnutím odvolacího soudu řešena právní otázku zásadního významu, a to otázka výkladu termínu „zastavěná část obce (intravilán) ve smyslu právních předpisů, platných ke dni 10. 2. 1977“, jakož i otázka výkladu tohoto, „zda je možno uvedený pojem interpretovat jinak, než tomu bylo k uvedenému datu“.
Dovolatel je přesvědčen, že v tomto řízení žalobce neprokázal restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., a to zejména v tom, zda právní předchůdkyně žalobce J. B. – M. K. uzavřela kupní smlouvu z 10. 2. 1977 s právním předchůdce T. m. s. ohledně pozemků parc. č. 118/2 a parc. č. 99/52 v katastrálním území D. a pozemků parc. č. 1373/2 a parc. č. 531/13 v katastrálním území P. za nápadně nevýhodných podmínek. Dovolatel je toho názoru, že obdržela-li M. K. tehdy za tyto své pozemky kupní cenu 0,40 Kč za 1 m2, šlo o sjednání kupní ceny odpovídající tehdy platným cenovým předpisům.
Dovolatel vytýkal soudům obou stupňů, že nepovažoval za dostatečný podklad pro objasnění toho, zda kupní cena ve smlouvě z 10. 2. 1977 odpovídala tehdy platným cenovým předpisům, posudek znalce Ing. J. N., CSc., který byl podán v řízení u pozemkového úřadu, a vycházel jen z posudku znalce Ing. A. V., CSc., (jehož posudek pokládá dovolatel za povrchní a nekvalitní) a nevyhověl ani návrhu T. m. s. na provedení důkazu revizním znaleckým posudkem. Dovolatel poukazoval zejména na nesprávný závěr posudku znalce Ing. A. V., CSc., že tu bylo možné ocenění pozemků převáděných M. K., podle ustanovení §14 vyhlášky 43/1969 Sb., protože pozemky byly, podle uvedeného znalce, získány nabyvatelem nikoli k zemědělské výrobě, nýbrž k tomu účelu, aby byly zastavěny, přičemž tento znalec nebral v úvahu výklad pojmu zastavěná část obce (intravilán) zejména podle ustanovení §14 odst. 5 vyhlášky č. 43/1969 Sb. V posudku znalce Ing. J. N., CSc., bylo totiž jmenovitě poukázáno na to, že bylo nesprávné používat označení intravilán pro území schválené směrnými územními plány k zastavění, což nemělo legislativní oporu, ale při výkladu pojmu „intravilán“ bylo třeba vycházet z toho, co bylo stanoveno ve vyhlášce č. 43/1969 Sb. Přesto se soudy obou stupňů v daném případě bez zevrubnějšího vysvětlení přiklonily k odborným závěrům z posudku znalce Ing. A. V., CSc., a nikoli k závěrům z posudku znalce Ing. J. N., CSc. Dovolateli byl také soudem zamítnut návrh na revizní přezkoumání posudku znalce Ing. A. V., CSc. Dovolatel je přesvědčen, že „pokud soud odmítne provedení navrženého důkazu, je nezbytné odmítnutí takového návrhu důsledně odůvodnit, reagovat v odůvodnění na námitky uplatněné účastníkem řízení ve vazbě na ostatní skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, a rovněž způsobem, nevyvolávajícím pochyby, zdůvodnit závěry učiněné na základě skutkového stavu, zjištěného bez provedení odmítnutých důkazů“, což se v daném případě rozhodně nestalo.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy- řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 10 C 9/2007 Okresního soudu v Pardubicích), že by odvolací soud svým rozhodnutím z 29. 1. 2009 řešil některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, podle něhož budou oprávněným osobám podle tohoto zákona vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku kupní smlouvy, uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo poukázáno (na str. 48/126/) na to, že k pojmu tísně v §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. je třeba vycházet z výkladu obsaženého rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (tedy stejně jako při aplikaci a výkladu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích): Tísní se rozumí objektivní hospodářský, sociální a někdy i psychický stav (např. rozrušení, obava o blízkou osobu), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila (viz č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 9. 10. 1995, IV. ÚS 85/95 (uveřejněném pod č. 58 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vyloženo: Pojem tísně v §6 zákona č. 229/1991 Sb. je třeba iterpretovat v souvislosti s politickým nátlakem, spojeným s obdobím let 1948-1989. Za stav tísně je proto třeba považovat i takový stav, kdy vlastník nemůže s věcí volně nakládat, neboť ve svém dispozici s předmětem vlastnictví byl omezován represívní politikou, umožňovanou nedostatkem existence právního státu.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 27. 9. 1995, II. ÚS 59/95 (uveřejněném ve svazku 4, pod č. 54 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vyloženo: Při posuzování znaku tísně ve smyslu restitučních předpisů je třeba mít na paměti, že ve skutečně právním státu se nikdo dobrovolně majetku nezbavuje.
Nápadně nevýhodnými podmínkami (§6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1991 Sb.) nelze rozumět jen rozpor s cenovými předpisy, ale i další okolnosti, tedy např. vystěhování se z převáděného domu a pak bydlení v horších podmínkách (viz č. 16/1996, str. 48 /126/ a č. 34/1993, str. 123 /257/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nápadně nevýhodnými podmínkami je třeba např. u úplatných smluv to, že byla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvu dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky, které by ji ve svých důsledcích výrazně a zjevně znevýhodňovaly ve srovnání s předsmluvním stavem (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přiměřenost dohodnuté kupní ceny za převáděnou nemovitost se posuzuje tak, že udaná cena uvedená ve smlouvě se porovnává s cenovým předpisem platným v den uzavření kupní smlouvy. Tato cena se zjišťuje z odhadu znalců o ceně nemovitostí, které jsou předmětem převodu (viz č. 14/1988, str. 112 odst. 1 a 2, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V daném případě odvolací soud z posudku znalce Ing. A. V., CSc., z 23. 1. 2008 (jenž byl usnesením Okresního soudu v Pardubicích z 27. 6. 2007, č. j. 10 C 9/2007-68, pověřen provést revizi znaleckých posudků V. M. z 3. 4. 2002 č. 538-15-03 a Ing. J. N., CSc., z 30. 11. 2004, č. 1831/158/04) poukazoval zejména na odborné závěry znalce Ing. J. V., CSc., k zadanému znaleckému úkonu „stanovit, zda cena pozemků převáděných kupní smlouvou z 10. 2. 1977 odpovídala cenovým předpisům, účinným k tomu dni“: a) převod se uskutečnil za cenu podle §15 vyhlášky č. 43/1969 Sb., která tehdy byla aplikována zpravidla při stanovení náhrady za nemovitosti v soukromém vlastnictví při vyvlastnění tzv. jiných pozemků, než byly uvedeny v §14 vyhlášky č. 43/1969 Sb.; b) v době sepsání smlouvy o převodu nemovitostí dne 10. 2. 1977 bylo zjevné, že převod ze soukromého vlastnictví na vlastnictví státní byl veden zájmen národního podniku získat převáděné pozemky pro další rozvoj podniku, nikoliv jako pozemky pro zemědělskou výrobu; c) cena uvedená v kupní smlouvě z 10. 2. 1977 by proto odpovídala jen situaci, kdyby pozemky byly mimo intravilán města a kdyby byly určeny k jiným účelům ve skutečnosti, než uváděl §14 vyhlášky č. 43/1969 Sb. (o cenách staveb v osobním vlastnictví a náhradách při vyvlastnění nemovitostí), a to jako neodpovídající situaci v daném místě a času.
V souvislosti s poukazem na toto znalecké posouzení, z něhož odvolací soud vycházel, je třeba poukázat i na to, jak je v uveřejněné judikatuře soudů vyloženo posuzování výtek (obsažených v dovoláních) neúplného zjištění skutkového stavu věci a vadného hodnocení důkazů. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly uvedeny tyto právní závěry: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení občanského soudního řádu o dovolacích důvodech, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů stanovených jmenovitě v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí soudů vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Z uvedených ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a jiných právních předpisů i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány) vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň musel dovolací soud konstatovat, že z těchto ustanovení i z citovaných právních závěrů vycházel a měl je na zřeteli také odvolací soud ve svém rozsudku z 29. 1. 2009 (sp. zn. 22 Co 368/2008 Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích), proti němuž směřuje dovolání dovolatele. Neshledal proto dovolací soud u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, tedy že by odvolací soud svým rozhodnutím řešil některou právního otázku v rozporu s hmotným právem, nebo některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §21 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ostatním účastníkům řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. srpna 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu