ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.257.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 257/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele Z. H. , P. u S., zastoupeného JUDr. Václavem Kalinou,advokátem, 397 01 Písek, Heydukova 101/2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze 14. 9. 2006, sp. zn. 20 Co 314/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 186/93 (žalobce Z. H., zastoupeného JUDr. Václavem Kalinou, advokátem, proti žalovaným: 1. Pharm. Dr. V. H. , S., a 2. Mgr. Z. J. , P., zastoupeným PhDr. a JUDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, 110 00 Praha 1, Národní třída 25, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané u soudu 29. 7. 1993, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze 4. 5. 2006, č. j. 11 C 186/93-107. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že žalobce Z. H. je spoluvlastníkem (ze tří ideálních šestnáctin) pozemku parc. č. 20/3 (a na něm stojících hospodářských staveb – kolny s vepřínem) v katastrálním území K. (obec P.), zapsaných na listu vlastnictví č. 28 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu v Příbrami. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně 12.933,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze 14. 9. 2006, sp. zn. 24 Co 314/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze 4. 5. 2006, č. j. 11 C 186/93-107, změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobce s návrhem na určení, že je spoluvlastníkem (ze tří ideálních šestnáctin) pozemku parc. č. 20/3 a na něm stojících hospodářských staveb (stodoly a kolny s vepřínem) v katastrálním území K. (obec P.). Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 8.568,- Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 14.458,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných bylo shledáno opodstatněným.
Odvolací soud konstatoval, že původní vlastnicí nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, byla R. H. (matka žalobce); tyto nemovitosti přešly do vlastnictví státu v souvislosti se sdružením pozemků ke společnému hospodaření. R. H. zemřela 15. 12. 1978; zanechala závěť, kterou svůj majetek odkázala dceři M. P.; v řízení o dědictví po R. H. uplatnil Z. H. (syn R. H.) nároky neopomenutelného dědice, takže závětní dědičce M. P. svědčilo dědické právo vzhledem k celku v rozsahu pěti osmin a žalobci v rozsahu tří osmin; na dědický podíl žalobce Z. H. byl započten dar zůstavitelky v hodnotě 100.000,- Kč.
Žalobce Z. H. uplatnil své nároky podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) u povinné osoby (Zemědělského družstva Petrovice) a požadoval vydání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení. Nároky ohledně těchto nemovitostí uplatnila i závětní dědička M. P., která dne 22. 7. 1992 uzavřela s povinnou osobou (Zemědělským družstvem Petrovice) dohodu o vydání jedné poloviny uvedených sporných nemovitostí; tato dohoda byla schválena rozhodnutím Pozemkového úřadu v Příbrami z 9. 11. 1992, č. j. 853/91-172 R V 46/92. Z. H. ve svých nárocích uspokojen nebyl; o těchto nárocích nebylo pozemkovým úřadem rozhodnuto.
Odvolací soud byl toho názoru, že lze právně uzavřít v této právní věci, že pozemek a stavby, o něž jde v tomto řízení, přešly na stát podle ustanovení §6 odst. 1 písm. s) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), přičemž oprávněná osoba tu podle ustanovení §4 téhož zákona získala právo na nemovitosti podle §9 zákona č. 229/1991 Sb. Původní vlastnice nemovitostí se nedožila účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. a proto v daném případě přicházejí v úvahu oprávněné osoby další podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Takovou osobou je v daném případě ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. dědička M. P., a to v té míře, jež odpovídá jejímu dědickému podílu, na který má nárok podle hodnoty jejího dědického práva (ke dni smrti původní vlastnice R. H. činilo toto právo dědičky M. P. pět osmin dědictví). M. P. byla tedy, podle názoru odvolacího soudu, povolána k vydání pěti osmin sporných nemovitostí; ohledně zbývajících tří osmin přicházejí pak v úvahu děti původní vlastnice nemovitostí R. H. – Z. H. a M. P. Odvolací soud měl za to, že tyto osoby jsou oprávněny v daném případě rovným dílem, tedy každý z nich zásadně ke třem šestnáctinám. Odvolací soud v souvislosti s tím dovozoval, že je tu třeba posoudit, zda žalobce Z. H. má vůči žalovaným (jako vůči právním nástupkyním po M. P., která v průběhu tohoto řízení dne 1. 6. 1997 zemřela) právo uplatnit nároky podle ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud však měl za to, že nárok žalobce Z. H. v tomto případě není opodstatněný. Podle názoru odvolacího soudu nebylo M. P. na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu v Příbrami vydáno více, než činí její zákonný nárok, a žalobce Z. H. nebyl ve svých nárocích nijak opomenut. Odvolací soud je proto toho názoru, že tu není žádný vlastnický podíl, který by měl být žalovanými Dr. V. H. a Mgr. Z. J. žalobci vydán; podle názoru odvolacího soudu „nebylo-li pozemkovým úřadem ohledně druhé poloviny sporných nemovitostí dosud rozhodnuto, nelze žalobce Z. H. považovat za opomenutou oprávněnou osobu“.
Odvolací soud měl dále za to, že nedůvodný je i nárok žalobce „aby se stal vlastníkem pozemku parc. č. 20/3 v katastrálním území K.“. Odvolací soud pokazoval na to, že „nárok na vydání tohoto pozemku nebyl žalobcem ani uplatněn“, když totiž žalobce Z. H. se svou žalobou dožadoval jen vydání staveb na pozemku parc. č. 20 a poukazoval jen na rozhodnutí pozemkového úřadu ohledně těchto staveb; pozemek parc. č. 20/3 v katastrálním území K. není ostatně ještě vyznačen v katastru nemovitostí, dovozoval odvolací soud. Požadovaný podíl z tohoto pozemku (jako součásti stávajícího pozemku parc. č. 20 v katastrálním území K.) podle názoru odvolacího soudu „již žalobce vlastní, i když na základě jiného právního důvodu“.
Z těchto uvedených důvodů odvolací soud změnil podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba žalobce byla zamítnuta. O náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 9. 10. 2006 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobce bylo dne 7. 12. 2006 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Příbrami, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání dovolatel poukazoval na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Podle názoru dovolatele žalobce v této právní věci uplatňoval svůj požadavek na vydání 3/8 z poloviny nemovitostí po R. H. tak, aby o tento díl byl jeho podíl, který již získal, navýšen oproti majetku, který byl vydán původně žalované M. P., jako pozůstalé dceři zůstavitelky R. H. Podle názoru dovolatele bylo v žalobě, podané v této právní věci, po právu uplatňováno, aby podíl žalobce Z. H. z dědictví po R. H. byl navýšen tak, že by žalobce byl vlastníkem hospodářských budov v podílu 11/16 vzhledem k celku, zatím co původní žalovaná M. P. (a nyní žalované Dr. V. H. a Mgr. Z. J.) by byly podílovými spoluvlastnicemi 5/16 nemovitostí, o něž jde v tomto řízení.
Dovolatel zdůrazňoval, že závětní dědička Marie Plačková byla jako oprávněná osoba povolána k vydání 5/8 sporných nemovitostí, přičemž žalobce Z. H. již byl vlastníkem 4/8 vydávaných nemovitostí, takže do dědictví po zemřelé R. H. mohly přijít pouze 4/8 vydávaných nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, a právě těchto 4/8 se týkaly nároky žalobce Z. H.
Dovolatel rovněž zdůrazňoval, že odvolací soud pochybil v řízení v tom, že nevzal na vědomí, že v řízení byl podán důkaz o tom, že žalobcem označená parcela č. 20/3 v katastrálním území K. skutečně existuje, a navíc odvolací soud vycházel nesprávně z údajů, které nemají oporu ve skutkovém zjištění o tom, jakým způsobem a jaká část dědictví byla předmětem dědického řízení ohledně závětní dědičky M. P.
Ve vyjádření žalovaných Dr. V. H. a Mgr. Z. J. k dovolání dovolatele Z. H. bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Žalované zdůrazňovaly, že z dědického řízení po zůstavitelce R. H. vyplývalo, že rozsah dědického oprávnění z tohoto dědictví svědčí ze 3/8 žalobci a z 5/8 M. P. (právní předchůdkyni žalovaných). V řízení nebylo rovněž nic doloženo o tom, jakým způsobem a s jakým výsledkem byl vyřízen nárok žalobce podle zákona č. 229/1991 Sb.; proto se jeví být správnou úvaha odvolacího soudu o tom, že o žalobcově nároku nebylo pozemkovým úřadem v řízení podle §9 zákona č. 229/1991 Sb. rozhodnuto. Podle názoru žalovaných je správná i úvaha odvolacího soudu o tom, že „má-li žalobce nárok na vydání 3/16 sporných nemovitostí a M. P., právní předchůdkyni žalovaných, bylo vydáno 8/16 těchto nemovitostí, nedostalo se jí tedy více než činí její zákonný nárok“. Správně také odvolací soud posoudil to, že žalobcem uváděný pozemek parc. č. 20/3 v katastrálním území K. zatím po právu neexistuje.
Dovolání dovolatele v daném případě je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel uplatňoval jako dovolací důvody jednak to, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
O vadu v řízení jde tehdy, jestliže nesprávný postup soudu se projevil v průběhu řízení a nikoli až při rozhodování, a zejména tehdy, jestliže v důsledku vady řízení byla účastníku řízení odňata možnost jednak před soudem (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). – V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 11 C 186/93 Okresního soudu v Příbrami), že by v řízení odvolacím, případně v řízení před soudem prvního stupně, k takové vadě v řízení v tomto případě došlo.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci tehdy, posoudil-li soud projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, případně si použitý právní předpis nesprávně vyložil (srov. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sb. text na str. 13/45/Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud posuzoval projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §6 odst. 1 písm. s), §4 odst. 2 písm. b) a písm. c) i §13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. s) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku odevzdání nemovitosti do vlastnictví družstva podle zvláštních předpisů (např. podle zákona č. 49/1959 Sb., o jednotných zemědělských družstvech, nebo podle zákona č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví).
Podle ustanovení §4 odst. 2 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb. zemřela-li osoba, jejíž nemovitost přešla v době od 28. 2. 1948 do 1. 1. 1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v §6 zákona č. 229/1991 Sb. před uplynutím lhůty uvedené v §13 téhož zákona, jsou oprávněnými osobami (pokud jsou státními občany ČR) fyzické osoby zejména také dědici ze závěti, kteří nabyli vlastnictví, avšak pouze v míře odpovídající jejich dědickému právu, a také děti a manžel osoby uvedené v §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., všichni rovným dílem.
Podle ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. byla-li nemovitost vydána podle §9 téhož zákona, mohly oprávněné osoby, které splňovaly všechny podmínky pro oprávněné osoby k 31. 1. 1993 nebo k 1. 9. 1993 a jejich nároky uplatněné ve lhůtě uvedené v §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byly nemovitosti vydány, do šesti měsíců ode dne skončení lhůty uvedené v §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.
Z uvedených ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. dovolací soud vychází i v daném případě, ale má zároveň za to, že v rozporu s těmito ustanoveními nepostupoval ani odvolací soud ve svém rozsudku ze 14. 9. 2006 (sp. zn. 24 Co 314/2006 Krajského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatele Z. H. Právní závěr odvolacího soudu ve znění vyjádřeném na str. 4 uvedeného rozsudku odvolacího soudu („Jestliže podle dohody o vydání věci a podle rozhodnutí pozemkového úřadu byla Marii Plaškové vydána jedna polovina (tj. 8/16/sporných nemovitostí, pak se jí nedostalo více, než činí její zákonný nárok, a ve vztahu k tomuto podílu na sporných nemovitostech nebyl žalobce nijak opomenut“) pokládá i dovolací soud za věcně správný a odpovídající ustanovením §6 odst. 1 písm. s), §4 odst. 2 písm. b) a c) i §13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Nelze tedy přisvědčit názoru, že by tu na straně žalobce byl dán neuspokojený nárok, jenž by byl po právu vymáhán vůči žalovaným, jako právním nástupkyním oprávněné osoby, jíž by podíl na nemovitostech, o něž jde v tomto řízení, vydán (jak to má na zřeteli ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.).
Ustanovení §13 odst. 2, věta první, zákona č. 229/1991 Sb. pak neodpovídá žalobní návrh na určení práva či právního vztahu ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, který má povahu preventivní, a nemůže být opodstatněn tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle §80 písm. c) občanského soudního řádu (srov. k tomu např. č. 17/1972 nebo č. 53/1973, str. 187, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). I v tomto směru odpovídajícím způsobem odvolací soud ve svém rozsudku ze 14. 9. 2006 (sp. zn. 24 Co 314/2006 Krajského soudu v Praze), napadeném dovoláním dovolatele, poukazoval na to, že sám žalobce v tomto řízení uváděl, že „požadovaný podíl na parcele č. 20 v katastrálním území K. již vlastní, i když na základě jiného právního důvodu“.
Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by dovoláním dovolatele napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo nesprávné tak, aby bylo na místě jeho zrušení, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí přípustného dovolání dovolatele ovšem jako dovolání nedůvodného podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu svým rozsudkem podle §243b odst. 6 téhož právního předpisu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalovanými na vyjádření k dovolání žalobce použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatele, rekapitulujícímu v podstatě již to, co bylo žalovanými vyjádřeno již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. ledna 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu