ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2578.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2578/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky MUDr. V. K., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 23. 10. 2007, sp. zn. 24 Co 391/2007, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 156/2003 (žalobkyně MUDr. V. K., zastoupené advokátem, a ostatních účastníků řízení: 1. M. Z., 2. R. Z., zastoupených advokátem, 3. A. I., zastoupené advokátem, 4. R. P., státního podniku /v likvidaci/, 2. zastoupených advokátkou, a 5. P. f. Č.R., o vlastnické právo k nemovitostem), takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 17. 4. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze 14. 12. 2005, č. j. 5 C 156/2003-69. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně o určení, že je vlastnicí pozemku parc. č. 1 (o výměře 18221 m2) s objektem čp. 1 (včetně jejich součástí a příslušenství), dosud vedených na listech vlastnictví č. 326 a č. 356 pro katastrální území P. (obec H. m. P.) u Katastrálního úřadu P. Dalším výrokem téhož rozsudku soudu prvního stupně byla zamítnuta i žaloba žalobkyně, aby bylo určeno, že vlastníkem týchž nemovitostí není účastnice tohoto řízení A. I. Žalobkyni bylo uloženo nahradit účastníkům tohoto řízení M. Z. a R. Z. náklady řízení částkou 5.266,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyni bylo dále uloženo nahradit A. I. náklady řízení částkou 3.800,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Také bylo žalobkyni uloženo nahradit účastníku tohoto řízení R. P., státnímu podniku (v likvidaci), náklady řízení částkou 3.723,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 23. 10. 2007, sp.zn. 24 Co 391/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze 14. 12. 2005-69 (ve znění opravného usnesení z 3. 7. 2007, č. j. 5 C 156/2003-95, a ve znění doplňujícího usnesení z 3. 7. 2007, č. j. 5 C 156/2003-96). Žalobkyni bylo uloženo zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení účastníkům tohoto řízení M. Z. a R. Z. 4.224,50 Kč, účastníci tohoto řízení A. I. 5.000,- Kč a účastníku řízení R. P., s. p. (v likvidaci) 2.800,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Rovněž bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a účastníkem řízení P. f. Č.R. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (ve smyslu ustanovení §212 a §214 odst. 1 občanského soudního řádu) dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.
Odvolací sud poukazoval především na to, že tomuto soudním řízení předcházelo řízení u P. ú. v P. podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., v němuž bylo vydáno rozhodnutí uvedeného pozemkového úřadu ze 7. 3. 2003, č. j. PÚ 319/00/1, jímž bylo určeno, že A. I. je vlastníkem pozemku parc. č. 1 (o výměře 18.221 m2) s objektem čp. 1 v katastrálním území P. (obec H. m. P.) a zároveň bylo určeno, že M. Z. a R. Z., V. D. a MUDr. V. K. nejsou vlastníky uvedených nemovitostí v katastrálním území P. (obec H. m. P.). V řízení před správním orgánem bylo zjištěno, že tyto nemovitosti nebyly součástí dědictví po původním vlastníku R. D., neboť z jeho vlastnictví byly odňaty podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi pozemkového reformy, již v roce 1948. Z podnětu A. I. bylo u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. D 1222/93 zahájeno dodatečné projednání dědictví, v němž A. I. předložila závěť R. D. ze 6. 6. 1952 a z 24. 6. 1952, podle nichž A. I. se stala univerzální dědičkou zůstavitele R. D., přičemž bylo třeba posoudit, zda osoba, která závěť původního vlastníka předložila při tomto dodatečném dědickém řízení, má prioritní postavení podle ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud měl za to, že vzhledem k dodatečnému předložení závěti A. I. bylo nutno posoudit v této právní věci otázku vztahu lhůty podle ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. (končící dnem 31. 1.1993) a nezbytností předložit v dědickém řízení závěť zůstavitele. Při posuzování uvedené právní otázky odvolací soud poukazoval na právní závěr vyjádřený v nálezu Ústavního soudu z 28. 11. 2001, II. ÚS 408/01, jímž bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti, kterou podala A. I. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 19. 4. 2001, sp. zn. 38 Ca 309/2000 (i proti rozhodnutí M. h. m. P. – Pozemkovému úřadu P. z 12. 5. 2000, č. j. PÚ 2194/94, týkajícímu se rovněž pozemku v katastrálním území P.; šlo o právní závěr ve znění: „Je-li prokázáno, že další oprávněná osoba uplatnila své restituční právo a prokáže-li se, že jí zůstavitel v závěti učinil univerzální dědičkou, je právně irelevantní, zda platná závěť byla předložena v původním řízení o dědictví po zemřelém vlastníkovi nebo až v dodatečném řízení o dědictví“. Odvolací soud vycházel z toho právního závěru Ústavního soudu ČR a na jeho základě dospěl ke svému výslednému právnímu závěru, že totiž okolnost, že závěť byla předložena po 31. 1. 1993 (tedy po lhůtě uvedené v §13 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.), nezbavuje oprávněnou osobu jejího postavení podle §4 odst. 2 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. Lhůtu uvedenou v §13 odst. 4, věta první, zákona č. 229/1991 Sb., dovozoval odvolací soud, je nutno posuzovat jako lhůtu prekluzívní pouze ve vztahu k uplatnění restitučního nároku, kdežto existenci podmínek svědčících o prioritním postavení oprávněné osoby, obsažených v §4 odst. 2 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., je třeba prokazovat až v průběhu řízení o uplatněném restitučním nároku; splnění podmínky o předložení závěti v dědickém řízení tu může nastat i po 31. 1. 1993.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně, zamítající žalobu žalobkyně, potvrdil jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 i §245 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 2. 1. 2008 advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 14. 2. 2008 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 10, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které řešilo právní otázku v rozporu s hmotným právem. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka vytýkala rozsudku odvolacího soudu, že nesprávně zaujal právní závěr, že je nerozhodné, zda byla závěť předložena oprávněnou osobou před nebo po uplynutí lhůty k uplatnění restitučního nároku podle ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. Podle názoru dovolatelky je třeba toto ustanovení zákona o půdě vykládat stejně jako je vykládáno ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tj. že i podmínka předložení závěti v dědickém řízení musí být jako podmínka vzniku nároku na vydání věci podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, splněna nejpozději do konce lhůty uvedené v ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (tj. do 31. 1. 1993, jak to bylo uvedeno v rozhodnutí uveřejněném pod č. 23/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve vyjádření účastníce řízení A. I. k dovolání dovolatelky bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Odvolací soud v daném případě správně zdůraznil, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Odvolací soud v daném případě správně zdůraznil, že jeho rozhodnutí vychází z jiné právní úpravy, tj. ze zákona č. 229/1991 Sb., a nikoli z právní úpravy obsažené v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, které byla věnována judikatura dovolacího soudu, jež byla publikována. Odvolací soud v této souvislosti poukazoval i na závěr Ústavního soudu ČR (v nálezu II. ÚS 408/01), podle něhož lhůtu uvedenou v §13 odst. 4, věta první, zákona č. 229/1991 Sb. je nutno posuzovat jako lhůtu prekluzívní pouze ve vztahu k uplatnění nároku, kdežto existenci podmínek svědčících o prioritním postavení oprávněné osoby, obsažených v §4 odst. 2 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., je třeba prokazovat až v průběhu řízení o uplatněném restitučním nároku, takže splnění podmínky o předložení závěti v dědickém řízení může nastat i po 31. 1. 1993.
Účastnice řízení MUDr. V. K. ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky také zdůrazňovala, že je státní občankou ČR, že svůj nárok podle zákona č. 229/1991 Sb. řádně uplatnila, a to u příslušného orgánu a že podle závěti, předložené v dodatečném řízení o dědictví v říjnu 1993 se stala univerzální dědičkou po zemřelém R. D., původním vlastníku nemovitostí, o něž jde v tomto řízení.
Přípustnost dovolání bylo třeba v tomto případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně v rozhodování odvolacích soudů nebo dovolacího soudu, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutí, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §4 odst. 2 a §13 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. zemřela-li osoba, jejíž nemovitost přešla v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v §6 zákona č. 229/1991 Sb. před uplynutím lhůty uvedené v §13 téhož zákona, nebo byla-li před uplynutím této lhůty prohlášena za mrtvou, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany ČSFR (České republiky), fyzické osoby v pořadí, v němž na místě ad a) je dědic ze závěti, jež byla předložena při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví.
Podle ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. právo na vydání nemovitosti podle §6 téhož zákona mohla oprávněná osoba (s výjimkou oprávněné osoby, kterou má na zřeteli ustanovení §13 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb.) uplatnit do 31. ledna 1993.
Z obsahu a slovního znění těchto ustanovení odvolací soud ve svém rozsudku z 23. 10. 2007 (sp. zn. 24 Co 391/2007 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, vycházel při jejich aplikaci.
Pro výklad těchto ustanovení měl odvolací soud v soudním spise (sp. zn. 5 C 156/2003 Obvodního soudu pro Prahu 10) k dispozici stejnopis nálezu Ústavního soudu ČR z 28. 11. 2001, II. ÚS 408/01, jenž byl vydán o ústavní stížnosti A. I. (která je také účastníkem řízení v této právní věci) proti rozsudku Městského soudu v Praze z 19. 4. 2001, sp. zn. 38 Ca 309/2000, a proti rozhodnutí M. H. m. P. – P. ú. P. z 12. 5. 2000, zn. PÚ 2194/94. V tomto nálezu Ústavního soudu ČR byl zaujat zejména tento výsledný právní závěr: „právně významná pro restituční nárok podle §4 odst. 2 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. je skutečnost, aby existovala platná závěť, kterou byl původním vlastníkem potenciálně restituovaných nemovitostí ustanoven univerzální dědic, a aby tato závěť byla předložena v dědickém řízení. Je právně irelevantní, aby se tak stalo v dědickém řízení původním nebo v řízení dodatečném. Dále je nutné, aby podle tehdy platné právní úpravy platilo, že dědictví se nabývá zůstavitelovou smrtí.
Z těchto výkladových závěrů, obsažených v citovaném nálezu Ústavního soudu ČR odvolací soud ve svém rozhodnutí z 23. 10. 2007 v daném případě vycházel a tento výklad doplnil jemu neodporujícím dalším výkladovým závěrem, že „okolnost, že závěť byla předložena po 31. 1. 1993, nezbavuje dědice ze závěti postavení oprávněné osoby podle §4 odst. 2 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. Lhůtu uvedenou v §13 odst. 4, věta první, zákona o půdě, je třeba posuzovat jako lhůtu prekluzívní pouze ve vztahu k uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., kdežto existenci podmínek svědčících o postavení oprávněné osoby, obsažených v §4 odst. 2 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., je třeba prokazovat až v průběhu řízení o uplatněném restitučním nároku.“
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem ohledně podkladů a východisek, na základě nichž dospěl odvolací soud ke svému výslednému závěru při aplikaci a výkladu ustanovení §4 odst. 2 a §13 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., jenž neodporoval obsahu a slovnímu znění těchto ustanovení, ani výkladu týchž ustanovení (nikoli obdobných ustanovení jiných právních předpisů) v uveřejněné judikatuře soudů a navazoval bezprostředně na právní závěr z nálezu Ústavního soudu ČR, týkajícího se stejné účastnice řízení a jejího obdobného právního vztahu ve srovnání s právním vztahem posuzovaným v této právní věci, bylo stěží možné pro dovolací soud dospět k závěru, že tu došlo k řešení právní otázky odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem (zejména s již uvedenými hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.).
A protože tu odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním dovolatelky, neřešil ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR), nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených účastnicí řízení A. I. na vyjádření k dovolání dovolatelky použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu již zmíněného vyjádření A. I. k dovolání dovolatelky, rekapitulujícího v podstatě to, co bylo touto účastnicí řízení již uplatněno a předneseno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. března 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu