ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2656.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2656/2008
U S N E S E N
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Ing. E. H, zastoupené advokátem, proti žalované J. B., zastoupené advokátkou, o zaplacení 621.704,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 32 Cm 18/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11.2.2008, č.j. 3 Cmo 342/2007-72, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24.7.2007, č.j. 32 Cm 18/2003-54, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 621.704,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobě vyhověl rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.), protože se žalovaná na výzvu soudu prvního stupně podle §114b odst. 1 a 5 o. s. ř. (usnesení ze dne 30.5.2006, č. j. 32 Cm 18/2003-40), která jí byla doručena dne 26.6.2006, ve stanovené lhůtě nevyjádřila ke skutkovým tvrzením obsaženým v žalobě, neuvedla konkrétní rozhodující skutečnosti na obranu proti žalobou uplatněnému nároku a ani neoznačila příslušné důkazy, přestože byla poučena o následcích své nečinnosti ve smyslu §114b odst. 5 o.s.ř. Žalovaná pouze podáním ze dne 21.7.2006, namítla místní nepříslušnost Krajského soudu v Ústí nad Labem s tím, aby věc byla postoupena Okresnímu soudu v Děčíně jako soudu místně příslušnému podle trvalého bydliště žalované. Dovodil, že žalovaná nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznává.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11.2.2008, č.j. 3 Cmo 342/2007-72, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v dané věci byly splněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu §153a odst. 1 a 3 o.s.ř.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí odvolací soudu má po právní stránce zásadní význam. Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřovala v tom, že soud vůči ní uplatnil domněnku uznání podle ustanovení §153a odst. 3 o.s.ř. a ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání, i když se řádně a včas vyjádřila, tj. podala námitku místní nepříslušnosti. Namítala, že oprávněnost nároku nebyla v důsledku fikce přezkoumávána a že se u ní nejednalo o neznalost práva, nýbrž o neznalost výkladu práva a ta by jí neměla být dána k tíži. Vadu řízení, která měla za následek nesprávné právní posouzení věci, dovozovala ze skutečnosti, že jí byla doručena žaloba až po třech letech, t.j. teprve dne 26.6.2006. Podle dovolatelky soud prvního stupně zavinil, že její pohledávka, kterou by mohla vůči žalobkyni uplatnit, t.j. započíst, byla v době, kdy dostala možnost se k podané žalobě vyjádřit, již promlčena. Poukazovala na skutečnost, že ze strany soudu došlo u ní k porušení práva na spravedlivý proces, stejně jako k porušení rovnosti účastníků řízení, neboť byla porušena zásada rychlosti řízení a tedy její právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Podle dovolatelky jí bylo znemožněno uplatnit pohledávku vůči žalobkyni. V této souvislosti odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.6.1999, sp.zn. 2 Cdon 804/96 a ze dne 8.2.2001, sp.zn. 25 Cdo 38/2000, v nichž se dovolací soud zabýval otázkou průtahů řízení. Namítala, že doba průběhu řízení neodpovídala složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci. Podle dovolatelky uplatnila svůj nárok ve výši 621.704,- Kč z důvodu vypořádání majetku ze zaniklého sdružení. Navrhla proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání. Připomněla, že výše částky, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání, není relevantní při úvaze o přípustnosti vydání takového rozhodnutí. K námitkám nesoucím se k postupu soudu odkázala na ustanovení zákona č. 82/1998 Sb.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
Dovolací soud nemá důvodů zpochybnit správnost závěrů odvolacího soudu, které jasně a přesvědčivě vysvětlují naplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání podle §§153a odst. 3 o. s. ř. o.s.ř. soudem prvního stupně a pro stručnost na ně odkazuje.
Dovolací soud k tomu dodává, že z žádného ustanovení procesního práva nelze předně dovodit závěr, podle něhož účastník, který obdrží výzvu ve smyslu §114 b odst. 5 o.s.ř., se zbavil důsledku plynoucího z citovaného ustanovení tím, že uplatní námitky nikoliv ve věci samé, nýbrž jen námitku procesní povahy, jak se to stalo v této věci.
Smyslem ustanovení §153a a §114b os.ř. je docílení nejen zrychlení řízení, nýbrž rovněž zaručení práva na řádný proces, který žalovanému přísluší. Koncentrační zásada se přitom tomuto právu nepříčí, naopak vyjadřuje tendenci k rovnému postavení účastníků, v zájmu zabránění obstrukcí a průtahů v řízení. Je jinak věcí pečlivosti a předvídavosti účastníka, v souladu se zásadou „vigilantibus iura“, aby věnoval své procesní obraně, ve věci samé, patřičnou pozornost. Obracet tuto svou povinnost, respektive důsledky jejího nesplnění, vůči protistraně či soudu, který ve věci rozhoduje, je nepřípadné.
Dovolací soud v této souvislosti připomíná ustanovení §82 odst. 1 o.s.ř., podle něhož řízení je zahájeno dnem, kdy došel soudu návrh na jeho zahájení nebo kdy bylo vydáno usnesení, podle něhož se řízení zahajuje bez návrhu. Stejně tak se sluší připomenout důsledky plynoucí z ustanovení §83 odst. 1 (důsledky litispendence) a ovšemže i důsledky stavění promlčecí lhůty. Z žádného dostupného v úvahu přicházejícího ustanovení tak neplyne, že by tyto účinky byly vázány jen na podání žaloby u místně příslušného soudu. Dokonce i v případě podání učiněných u místně nepříslušného soudu je podle výslovného znění §42 odst. 2 o.s.ř. podáním, které má tytéž účinky, jakoby se stalo přímo u příslušného soudu. Tato zásada je ostatně promítnuta i do ustanovení o dovolání (srov. §240 odst. 2 o.s.ř.). Jinak vyjádřeno, okolnost podání žaloby u byť i místně nepříslušného soudu, neodklízí hmotněprávní a tím spíše ne procesněprávní důsledky, které zákon s takovou skutečností spojují.
V důsledku toho nelze odepřít místně příslušnému soudu, ve vztahu k němuž byla vznesena námitka místní nepříslušnosti, oprávnění vyzvat žalovaného k podání vyjádření k žalobě ve smyslu §114b odst. 5 o.s.ř. a dovozovat tak možnost odsunutí důsledků plynoucích pro žalovaného vyjádřit se k žalobě jen proto, že tento vznesl námitku nedostatku místní příslušnosti.
V souladu s vyjádřením žalobkyně neshledává dovolací soud ani důvod k zohlednění námitek dovolatelky nesoucích se k tvrzenému porušení postupu soudu vzhledem k délce řízení a datu, kdy jí byla žaloba doručena. Předně její tvrzení o údajné možnosti namítat promlčení či existenci protipohledávky spadá do kategorie tvrzení hypotetických a tedy nepřípustných. Odkaz na jí uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou nepřípadná, neboť se dotýkají náhrady škody a vybočují tedy z mezí řízení v přezkoumávané věci.
Pro závěr dovolacího soudu je tak rozhodné právní posouzení věci odvolacím soudem, který uzavřel, že žalovaná ve lhůtě 30 dnů ode doručení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30.5.2006, č.j. 32 Cm 18/2003 - 40, povinnost svědčící jí podle §114b odst. 1 a 5 o.s.ř. nesplnila. Důvody pro vydání rozsudku pro uznání aplikované soudem prvního stupně a potvrzené soudem odvolacím, tak jsou správné a dovolací soud s nimi ztotožňuje.
Na základě výše uvedeného dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelka sice neměla se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalované k podanému dovolání nebylo možno zohlednit jako úkony právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 21. července 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu