ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2863.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2863/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce S. s. J., s. p. v likvidaci, zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. K., a 2) P. f. Č. r., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 7 C 117/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2009, č. j. 56 Co 271/2008-96, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 29. 2. 2008, č. j. 7 C 117/2007-62, byl zamítnut návrh žalobce „na vydání budovy bez čp. – zemědělské stavby na stav. parc. č. 8/3 a budovy bez čp. – zemědělské stavby na stav. parc. č. 8/2 v kat. území V. u S.“; tím okresní soud nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v T. ze dne 24. 5. 2006, č. j. 828/06-7128/PÚ/R8774, ve znění opravného usnesení téhož úřadu ze dne 18. 9. 2006, č. j.1513/06-7128/PÚ/R-o/8786, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu v P. ze dne 7. 12. 2006, č. j. 41891/06-17170 (výrok I). Ve vztahu k dalšímu žalovanému, Ministerstvu zemědělství – Pozemkovému úřadu v T., okresní soud řízení zastavil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Vycházel ze zjištění, že pozemkový úřad určil vlastnictví žalobce k obou předmětným zemědělským stavbám podle ust. §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnickým vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zák. o půdě“). Včas podanou žalobou žalobce požádal o projednání této soukromoprávní věci účastníků v řízení před soudem podle §244 a násl. občanského soudního řádu (o .s. ř.). Po zjištění o splnění formálních a materiálních předpokladů pro projednání věci vzal okresní soud za prokázané, že předmětné nemovitosti patřily k původní zemědělské usedlosti čp. 11, kterou nabyli rodiče prvého žalovaného v roce 1947 přídělem od Čsl. státu – N. p. f. Vyjma nemovitostí určených k bydlení, domu čp. 11 se stav. parc. č. 8 a pozemkové parc. č. 9, přešly zemědělské pozemky v roce 1962 na stát darováním v tísni (§6 odst. 1 písm. h) zák. o půdě). Podle závěru okresního soudu nebylo však prokázáno, že takto přešly i obě předmětné stavby bez čísel popisných na parc. č. 8/2 a 8/3 (stáj a stodola). Jako příslušenství stavby hlavní, domu čp. 11, který zůstal ve vlastnictví přídělců, proto nejspíše sdílely její právní osud.
K odvolání obou žalovaných odvolací soud shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I tak, že se žalob zamítá. Po zopakování důkazů dospěl k odlišnému skutkovému závěru, a to sice že podle zápisu ze dne 15. 11. 1962 u Místního národního výboru ve V. rodiče prvého žalovaného učinili Čsl. státu nabídku darování jak zemědělských pozemků, tak i obou předmětných staveb – stáje a stodoly; tuto nabídku stát prostřednictvím finančního odboru ONV v T. přijal. Nebylo prokázáno, že by se vlastníkem staveb již dříve stal jiný subjekt, J.z.d. v L. I obě předmětné stavby, stáj a stodola, proto přešly na stát v rozhodném období způsobem uvedeným v §6 odst. 1 písm. h) zák. o půdě a osobou povinnou k jejich vydání prvému žalovanému (oprávněné osobě podle §4 odst. 2 zák. o půdě) je žalobce, právní nástupce Státního statku K., s. p., který ke dni účinnosti zákona o půdě předmětné stavby držel (§5 odst. 1 a 2 zák. o půdě). Nárok prvého žalovaného dosud uspokojen nebyl, a to ani na základě dohody o vydání zemědělské usedlosti, uzavřené s předchůdcem žalobce Státním statkem K., s. p., dne 25. 11. 1992, jelikož v této dohodě nejsou stavby, o nichž se v řízení jedná, náležitě identifikovány a nevztahují se na ně účinky rozhodnutí Okresního úřadu, Pozemkového úřadu v T. ze dne 18. 6. 1993, č. j. PÚ/R/775/2432,2556/92-72/9, o schválení dohody o vydání ostatních nemovitostí. Odvolací soud tudíž dospěl k závěru, že pozemkový úřad rozhodl o věci správně a změnou napadeného rozsudku žalobu zamítl (§250i o. s. ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozoval z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Za nesprávný označil závěr odvolacího soudu o neurčitosti dohody „o vydání zemědělské usedlosti“ uzavřené dne 25.11.1992 mezi prvým žalovaným a předchůdcem žalobce, Státním statkem K., s. p., v části o vydání „stáje a stodoly na stav. parc. č. 8“. Označení staveb v dohodě není podle žalobce neurčité a způsob jejich identifikace neodporuje právním předpisům. Podle názoru žalobce tak mohla být dohoda podkladem pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, kdy katastrální úřad při vkladovém řízení zkoumá pouze okolnosti uvedené v §5 zák. č. 344/1992 Sb. (správně zák. č. 265/1992 Sb.). Nyní přezkoumávané rozhodnutí pozemkového úřadu pokládá žalobce za další rozhodnutí o téže věci, jemuž brání překážka věci pravomocně rozhodnuté. Pozemkový úřad pochybil i tím, že v průběhu řízení, opravným usnesením, změnil okruh účastníků řízení a do řízení nově povolal předchůdce žalobce, Statek N. H., s.p., který v řízení nemohl dříve realizovat svá procesní práva. Žalobce navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 přechodných ustanovení zák. č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozsudek v dovoláním napadeném rozsahu (§242 odst. 1 o. s. ř.), z dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Shledal, že dovolání není opodstatněné.
Jelikož návrh žalobce směřoval k projednání téže věci soukromoprávní povahy, o níž dříve rozhodl orgán moci výkonné (pozemkový úřad podle §9 odst. 4 zák. o půdě), postupovaly soudy obou stupňů správně podle části páté občanského soudního řádu (§244 a násl. o. s. ř.). Nejde přitom o řízení, jehož předmětem byl by přezkum rozhodnutí správního orgánu, ale o řízení, ve kterém soudy v občanském soudním řízení projednávají a meritorně (věcně) rozhodují spory a jiné právní věci, o nichž podle zákona již dříve rozhodly správní orgány (srov. §7 a 244 o. s. ř.); nejsou přitom vázány skutkovým stavem, jak jej zjistil správní orgán (§250a odst. 1 o. s. ř.). Již z toho, že se v řízení nejedná o přezkum správnosti rozhodnutí pozemkového úřadu a jeho procesního postupu, správně odvolací soud pokládal za právně nezávažné žalobcem uplatněné skutečnosti o existenci procesních vad, jimiž (podle názoru žalobce) řízení před pozemkovým úřadem trpí.
Nesprávný je i názor žalobce o účincích dohody o vydání nemovitostí podle §9 odst. 1 zák. o půdě na přechod vlastnického práva k nemovitostem. K němu dochází dnem právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody o vydání nemovitostí (§9 odst. 2 zákona); o tom se v katastru nemovitostí pořídí zápis formou záznamu podle §7 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1264/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17, ročník 1999). Nesprávně je tedy žalobcem dovozováno, že vlastnické právo mohlo by přejít na prvého žalovaného vkladem práva, již na podkladě dohody o vydání nemovitostí (§2 zák. č. 265/1992 Sb.), a nepřípadný je tedy i odkaz na okruh okolností katastrálním úřadem ve vkladovém řízení posuzovaný (§5 zák. č 265/1992 Sb.). Rozhodující v tomto směru je obsah rozhodnutí pozemkového úřadu a okruh v něm určených (vydávaných) nemovitostí. Účinky rozhodnutí Okresního úřadu - Pozemkového úřadu v T. ze dne 18. 6. 1993, č. j. PÚ/R/775/2432,2556/92-72/9, se přitom týkají pouze zemědělských pozemků v něm označených; mezi těmito nemovitostmi stavby - které se staly předmětem později zahájeného řízení před pozemkovým úřadem a nyní jsou předmětem řízení před soudem - chybí. Správný je ovšem i závěr odvolacího soudu o neurčitosti dohody „o vydání zemědělské usedlosti“ ze dne 25. 11. 1992, v části týkající se vydání dvou předmětných zemědělských staveb bez čísel popisných na st. p. č. 8/3, resp. 8/2 v kat. území V. u S., jsou-li v dohodě identifikovány jako „stáj a stodola na stav. parc. č. 8“, tedy nikoliv správně, určitě a nezaměnitelně, způsobem stanoveným právními předpisy (srov. §5 odst. 1 písm. c) zák. č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky).
Dovolateli se tedy prostřednictvím jím uplatněného dovolacího důvodu (a jeho obsahové konkretizace) správnost napadeného rozsudku zpochybnit nepodařilo. Jelikož dovolací soud neshledal ani existenci vad řízení, k nimiž přihlíží z povinnosti úřední, dovolání žalobce zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť ve věci plně úspěšným žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly (§243b odst. 5, věta první, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. srpna 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu