ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2893.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2893/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: 1. Hl. m. P. , zastoupeného advokátem, a 2. M. č. P.-K., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 18. 7. 2007, sp. zn. 54 Co 163/2007, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 128/2006 (žalobce JUDr. M. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. P. f. ČR, 2. Hl. m. P., zastoupenému advokátem, a 3. M. č. P.-K., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 14. 3. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 z 22. 11. 2006, čj. 14 C 128/2006-49. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že vlastníkem pozemku parc. č. 272/229 v katastrálním území K. (obec Hl. m. P.) je Česká republika. Žalovaným bylo uloženo nahradit žalobci náklady řízení částkou 11.750,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 18. 7. 2007, sp. zn. 54 Co 163/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 z 22. 11. 2006, čj. 14 C 128/2006-49, potvrzen ve věci samé a jen ve výroku o nákladech řízení byl změněn tak, že výše náhrady nákladů řízení ze strany žalovaných vůči žalobci činí 14.950,- Kč (nikoli 11.750,- Kč). Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobci na úhradu nákladů odvolacího řízení 10.300,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (ve smyslu ustanovení §212 a §212a odst. 5 občanského soudního řádu) neshledal odvolání žalovaných důvodnými.
Odvolací soud poukazoval na to, že v daném případě žalovaný P. f. ČR prodal pozemek parc. č. 272/229 v Katastrálním území K. smlouvou z 30. 6. 2005 žalované M. č. P.-K. a vlastnické právo k pozemku bylo vloženo do katastru nemovitostí ve prospěch žalovaného Hl. m. P. Odvolací soud uváděl, že jak již konstatoval soud prvního stupně ve svém rozsudku z 22. 11. 2006 žalovaná M. č. P.-K. mohla však podle zákona o Hl. m. P. (zákona č. 131/2000 Sb.) nabývat věci do vlastnictví Hl. m. P. ve smyslu ustanovení §18 odst. 3 a §34 odst. 5 uvedeného zákona jen za podmínek stanovených Statutem hl. m. P., a tedy po předchozím souhlasu rady Hl. m. P. Nevyžádáním uvedeného souhlasu došlo tu k porušení ustanovení §18 odst. 3 písm. a) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě P., a kupní smlouvu z 30. 6. 2005, uzavřenou mezi P. f. ČR a M. č. P.-K., je třeba pokládat za neplatnou ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku. Uvedený pozemek byl prodán v nabídkovém řízení podle zákona č. 95/1999 Sb. a nabídka žalobce k odkoupení pozemku byla v pořadí druhá nejvyšší, takže žalobce má, podle názoru soudu obou stupňů, v daném případě naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti uvedené smlouvy z 30. 6. 2005.
Odvolací soud pak uváděl, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, dále i s jeho názorem, že na straně žalobce je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, že pozemek parc. č. 272/229 v katastrálním území K. je nadále ve vlastnictví státu, jakož i s názorem soudu prvního stupně, že všichni tři žalovaní jsou pasívně legitimování v tomto sporu. Rovněž se odvolací soud ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že koupí uvedeného pozemku M. č. P.-K. bez předchozího souhlasu rady Hl. m. P. došlo k porušení ustanovení §18 odst. 3 písm. d) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě P. Odvolací soud byl pak toho názoru, že je tu pro posouzení platnosti smlouvy o koupi nemovitosti rozhodné pouze ustanovení §18 odst. 3 písm. d) zákona č. 131/2000 Sb., které je ustanovením speciálním ve vztahu k ustanovení §34 odst. 5 téhož zákona, jež je ustanovením obecným, upravujícím jen obecně nabývání věcí do vlastnictví Hl. m. P. právními úkony městských částí. Na nabývání nemovitostí do vlastnictví Hl. m. P. se však vztahuje ustanovení §18 odst. 3 písm. d) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě P., a na něj navazují ustanovení §13 odst. 1 písm. f) Statutu hlavního města P. (vyhlášeného vyhláškou č. 55/2000 Hl. m. P., neboť tu jde o majetek, jehož nabytí Hl. m. P. od státu bylo možné na základě právního úkonu učiněného městskou částí se souhlasem rady Hl. m. P. Z výsledků zjištění učiněných v této právní věci soudy obou stupňů pak vyplývá, že souhlas rady Hl. m. P. nebyl v tomto případě dán, a to ani formou fikce v důsledku nevyjádření se k právnímu úkonu městské části ohlášenému radě Hl. m. P.).
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu ve věci samé, tj. v otázce stále trvajícího vlastnictví státu k pozemku parc. č. 272/229 v katastrálním území K., když smluvní převod tohoto pozemku P. f. ČR na M. č. P.-K. smlouvou z 30. 6. 2005 byl soudem prvního stupně správně posouzen jako neplatný. Výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení byl změněn odvolacím soudem podle ustanovení §220 odst. 3 občanského soudního řádu tak, aby to odpovídalo ustanovení §11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. o advokátním tarifu.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 31. 8. 2007 P. f. ČR a dovolání ze strany tohoto žalovaného bylo dne 27. 9. 2007 podáno u Obvodního soudu pro Prahu 10, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 31. 8. 2007 doručen i advokátu, který v řízení zastupoval H. m. P., a dovolání ze strany tohoto žalovaného bylo dne 31. 10. 2007 podáno u Obvodního soudu pro Prahu 10, tedy také ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 5. 9. 2007 doručen advokátu, který v řízení zastupoval žalovanou M. č. P.-K., a dovolání ze strany této žalované bylo dne 5. 11. 2009 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 10, tedy rovněž ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
O dovolání žalovaného P. f. ČR bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího soudu z 15. 1. 2008, 28 Cdo 4587/2007, a to tak, že toto dovolání bylo zamítnuto. Bylo také rozhodnuto, že z účastníků řízení nebylo žádnému přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo uvedeno, že dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud použil na daný případ správný právní předpis (zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě P.) a správně jej vyložil z hlediska dodržení i Statutu hlavního města P., vydaného na základě zmocnění uvedeného zákona formou obecně závazného předpisu (vyhláškou Hlavního města P. č. 55/2000). Dovolací soud poukazoval na to, že již v §3 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb. je deklarováno, že postavení městských částí Hlavního města P. a jejich působnost stanoví zákon č. 131/2000 Sb., další zákony a Statut hlavního města P. V §17 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb. se předpokládá, že Hlavní město P. upraví své vnitřní poměry statutem, v němž stanoví zejména záležitosti, jež se svěřují do působnosti městských částí nad rámec stanovený zákonem a to obecně závaznou vyhláškou (§3 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb.). V §18 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb. je dáno Hlavnímu městu P. právo svěřit městským částem i nabývání nemovitostí, což podle odstavce 4 téhož ustanovení může učinit statutem, v němž stanoví rozsah rozhodování podle předchozího odstavce tohoto ustanovení. Právo získat nemovitý majetek, jenž se na základě právního úkonu městské části stává podle §34 odst. 1 zákona majetkem Hlavního města P., tedy není zákonem svěřeno do přímé působnosti městských částí, jež je stanoveno v §18 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., ale jde tu o působnost danou jim obecně závazným právním předpisem Hlavního města P. Jestliže tento subjekt vlastnického práva může svěřit právní úkony, směřující k nabytí jeho vlastnictví svým městským částem, je zřejmé, že se tak stalo jeho vyhláškou (statutem) a je pak nesporné, že podmínky takovéhoto svěření působnosti může oprávněný subjekt – Hlavní město P. v tomto předpisu upravit. To se stalo právě ustanovením §13 odst. 4 Statutu hlavního města P., v němž je stanoveno, že právní úkony, které bezprostředně předcházejí nabytí vlastnictví nemovitostí mohou městské části činit vlastním jménem, avšak po předchozím souhlasu rady Hlavního města P. Jestliže tedy takový souhlas s uzavřením smlouvy v daném případě nebyl vyžádán, stalo se tak v rozporu s právním předpisem, s nímž zákon o hlavním městě P. spojuje oprávnění získávat nemovitý majetek městskými částmi. Z toho pak vyplývá správnost závěru, že smlouva, která byla uzavřena bez souhlasu rady Hlavního města P., je v rozporu se zákonem a je neplatná podle ustanovení §39 občanského zákoníku. Dovolací soud ve svém rozsudku z 15. 1. 2008, 28 Cdo 4587/2007 Nejvyššího soudu, ještě dodával, že „námitky dovolatele (P. f. ČR), které se týkají jeho správy majetku, nabytého do vlastnictví Hlavního města P. na základě právních úkonů jeho městských částí, nejsou z hlediska určení vlastnictví rozhodující a stejně tak i námitky týkající se oznamovací povinnosti při vkladu do katastru nemovitostí“.
Spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 14 C 128/2006 byl dne 4. 7. 2008 předložen Nejvyššímu soudu k rozhodnutí ještě i o dovoláních žalovaného Hl. města P. a žalované M. č. P.-K. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 18. 7. 2007, sp. zn. 54 Co 163/2007, pokud se tento rozsudek týká svými výroky i těchto uvedených dovolatelů.
Dovolávající se Hl. m. P. se svým dovoláním z 31. 10. 2007, směřujícím proti rozsudku Městského soudu v Praze z 18. 7. 2007, sp. zn. 54 Co 163/2007, domáhalo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 z 22. 11. 2007, čj. 14 C 128/2006-49, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolávající se Hl. m. P. mělo za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod uvedený dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolávající se Hl. m. P. především uvádělo, že žalovaná M. č. P.-K. při uzavření kupní smlouvy z 30. 6. 2005 s P. f. ČR postupovala v souladu s ustanovením §34 odst. 5 zákona č. 131/2000 Sb., které dává městské části oprávnění nabývat do vlastnictví Hl. m. P. věci bez jakýchkoli omezujících podmínek, tedy i bez souhlasu rady Hl.o m. P. Tento dovolatel poukazoval i na ustanovení §17 Statutu hlavního města P., podle něhož městské části vykonávají při nakládání se svěřeným majetkem Hl. m. P. všechna práva a všechny povinnosti vlastníka a rozhodují o všech majetkoprávních úkonech v plném rozsahu, není-li v této vyhlášce (ve Statutu) stanoveno jinak.
Dovolávající se M. č. P.-K. ve svém dovolání z 5. 11. 2007, směřujícím proti rozsudku Městského soudu v Praze z 18. 7. 2007, sp. zn. 54 Co 163/2007, navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 z 22. 11. 2006, čj. 14 C 128/2006-49, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Uvedená dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jež má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod tato dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Dovolávající se M. č. P.-K. vyjadřovala ve svém dovolání nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu, že k uzavření smlouvy z 30. 6. 2005 bylo v daném případě třeba souhlasu rady Hl. m. P.; dovolatelka má naopak za to, že tu k uzavření uvedené smlouvy nebylo třeba žádného (ani předchozího, ani následného) souhlasu rady H. m. P., neboť ustanovení §18 zákona
č. 131/2000 Sb., neobsahuje jakékoliv podmínky, které by mohly mít vliv na platnost právních úkonů realizovaných městskými částmi Hl. m. P.. Také Statut Hlavního města P. neobsahuje žádné další omezení ohledně plné rozhodovací pravomoci městských částí o majetkových úkonech, která je zakotvena v §17 Statutu Hlavního města P. (vydaného vyhláškou Hlavního města P. č. 55/2000). Uvedená dovolatelka poukazovala i na to, že žalované Hl. m. P. nabylo své právo z uvedené smlouvy z 30. 6. 2005 v dobré víře. Dále poukazovala na to, že soudy obou stupňů nepřihlížely k tomu, že v daném případě tu vyplývalo ze zákona č. 131/2000 Sb. i ze Statutu hlavního města P. pro městskou část, že má umožněno vystupovat v právních vztazích vlastním jménem. Z uvedených právních předpisů nevyplývalo, že by u smlouvy z 30. 6. 2005 (uzavřené mezi P. f. ČR a M. č. P.-K.) šlo o právní úkon těmito předpisy zakázaný a proto absolutně neplatný. Nešlo tu, podle názoru dovolatelky, o případ kvalifikovaného rozporu se zákonem.
Přípustnost dovolání dovolávajícího se Hl. m. P. a dovolávající se M. č. P.-K. bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 14 C 128/2006 Obvodního soudu pro Prahu 10), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 18. 7. 2007, sp. zn. 54 Co 163/2007 Městského soudu v Praze řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovoláních obou uvedených dovolatelů bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V tomto případě uváděného posuzování zákonných předpokladů přípustnosti dovolání musel mít dovolací soud na zřeteli, že v této právní věci bylo již vydáno rozhodnutí dovolacího soudu z 15. 1. 20087 (28 Cdo 4587/2007 Nejvyššího soudu), kterým byla již posouzena základní právní otázka sporu mezi žalobcem a žalovanými
(a to na základě dovolání dovolatele P. f. ČR, proti témuž rozsudku odvolacího soudu z 15. 1. 2008). Při tom bylo nutno mít na zřeteli i to, že z dalších dvou dovolání podaných dovolateli (Hl. městem P. a M. č. P.-K.) proti rozsudku odvolacího soudu z 18. 7. 2007 (sp. zn. 54 Co 163/2007 Městského soudu v Praze) nevyplynula pro dovolací soud potřeba posouzení toho, zda uvedený odvolací soud řešil kromě právní otázky, posouzené již rozsudkem dovolacího soudu z 15. 1. 2008 (28 Cdo 4587/2007 Nejvyššího soudu), ještě některou další právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě P.).
Nebylo tedy možné shledat v tomto dovolacím řízení u dovolání dovolatelů (Hl. m. P. a M. č. P.-K.) zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu, tj. řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázky, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, popřípadě řešení další právní otázky v rozporu s hmotným právem.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5
a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání žalovaného Hl. m. P. a žalované M. č. P.-K. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 18. 7. 2007, sp. zn. 54 Co 163/2007, a to jako dovolání nepřípustných.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalobci ani dalšímu žalovanému P. f. ČR v tomto řízení o dovoláních náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. března 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu