ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.2970.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2970/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů: 1. A. R., a 2. O. R., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 12. 2. 2008, sp. zn. 9 Co 272/2006 vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 329/2002 (žalobců A. R. a O. R., zastoupených advokátkou, proti žalovanému P. f. ČR, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemku), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 5. 12. 2002, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích z 11. 10. 2005, čj. 8 C 329/2002-105. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému P. f. ČR uloženo uzavřít do 3 dnů od právní moci rozsudku se žalobci smlouvu o převodu pozemku parc. č. 789/1 (o výměře 138.210 m2) v katastrálním území R. u K., zapsaného u Katastrálního úřadu pro Ú. k. (katastrální pracoviště L.). Žalovanému P. f. ČR bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 47.751,- Kč (spolu s 19% DPH) do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání P. f. ČR proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 11. 10. 2005, sp. zn. 4 Co 272/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích z 11. 10. 2005, čj. 8 C 329/2002-105, změněn tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta. Žalobcům bylo uloženo nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů částkou 3.348,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně a odvolání žalovaného shledal důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení podle zákona č. 229/1991 Sb. u Pozemkového úřadu v L., v němž tento úřad rozhodnutím ze 16. 12. 1993, čj. 72-1070/2172/92-2562, rozhodl o zapsání žalobců jako domnělých vlastníků nemovitostí v katastrálním území K., a to na základě přídělové listiny z 29. 5. 1959, kterou byla manželům J. a A. R. (rodičům žalobců) přidělena obytná budova čp. 37 a pozemky o přibližné výměře 12,5 ha v katastrálním území K. Dalším rozhodnutím Pozemkového úřadu v L. z 5. 12. 1994, čj. 72.1070/2472/92-6304 „byl uznán nárok obou žalobců, kteří byli dosud zapsáni jako domnělé oprávněné osoby k pozemkům v celkové výměře 12,5 ha s tím, že u těchto pozemků nelze provést identifikaci“. Pak ještě rozhodnutím téhož pozemkového úřadu z 28. 12. 1994, čj. 72.1570/2172/92-3667, bylo rozhodnuto, že „A. R. a O. R. nejsou vlastníky pozemků v katastrálním území K., jejichž celková výměra činí 12,5 ha, které nelze identifikovat“.
Soud prvního stupně dospěl v řízení před ním probíhajícím k závěru, že mezi žalobci A. R. a O. R. a žalovaným Pozemkovým úřadem ČR „došlo k uznání nároků žalobců na pozemek ve výměře 12.5 ha v katastrálním území K. a bylo dohodnuto i finanční ocenění pozemku dohodou o narovnání ze 14. 5. 1998“, takže tu nemohlo dojít k promlčení nároku žalobců, uplatněnému v tomto řízení, neboť od uznání nároku žalobců žalovaným dne 5. 12. 1994 neuplynula doba 10 let od tohoto uznání. Ohledně pozemku parc. č. 789/1 v katastrálním území R. u K. soud prvního stupně uváděl, že je ve vlastnictví České republiky a že splňuje podmínky pro jeho převod na žalobce podle ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Poukazoval na to, že v ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. byl stanoven postup, podle něhož v případě, že pozemky nabylo možné oprávněným osobám vydat (např. i proto, že nebylo možné provést identifikaci parcel z důvodu nedokončeného přídělového řízení), pozemkový fond mohl oprávněné osobě převést bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle §8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, a to pokud možno v téže obci, ve které se nacházela převážná část pozemků původních. Nárok na poskytnutí náhradních pozemků nezahrnuje právo oprávněné osoby na výběr náhradních pozemků, jak to učinili žalobci v daném případě; soud prvního stupně pak v tomto soudním řízení bez dalšího odůvodnění dospěl k závěru o vhodnosti náhradního pozemku parc. č. 789/1 v katastrálním území R. v daném případě z Pozemkového úřadu na žalobce.
Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně neměl za to, že tu nárok žalobců nemohl být promlčen vzhledem k ustanovení §101 občanského zákoníku. Byl totiž toho názoru, že vzhledem k tomu, že přímo ve výrokové části rozhodnutí pozemkového úřadu z 28. 12. 1994 (které nabylo právní moci 6. 2. 1995) nebylo žalobcům, jako oprávněným osobám, přiznáno právo na poskytnutí jiných vhodných pozemků, „nezakládá toto rozhodnutí právní režim promlčení podle §110 občanského zákoníku, podle něhož se právo, bylo-li přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. V daném případě žalobci, dovozoval odvolací soud, mohli právo na vydání náhradních pozemků ve vztahu k P. f. ČR (jako příslušnému subjektu) uplatnit poprvé 7. 2. 1995, takže tříletá promlčecí doba doběhla 7. 2. 1998, přičemž předmětný nárok žalobci uplatnili u soudu až mnohem později, a to 5. 12. 2000. Žalobci uváděná dohoda o narovnání ze dne 14. 5. 1998 nebyla tu uznáním práva, protože v ní nešlo o uznávací prohlášení žalovaného P. f. ČR, kterým by tento fond uznával co do důvodů a výše nárok žalobců z hlediska původu a rozsahu nároku. Měl proto odvolací soud za to, že nárok na vydání pozemku, respektive nárok na uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobci smlouvu o převodu konkrétního náhradního pozemku je promlčen, a protože byla žalovaným fondem vznesena námitka promlčení, nebylo možné, podle názoru odvolacího soudu, žalobcům uplatněný nárok již z tohoto důvodu přiznat.
Odvolací soud tedy podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, den 28. 3. 2009 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 20. 5. předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Litoměřicích, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovali dovolatelé na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé namítali především, že odvolací soud nepokládal za podstatné to, že tu pozemkový úřad vydal dne 5. 12. 1994 rozhodnutí, jímž uznává nároky žalobců jako nároky oprávněné, a to nárok na vydání pozemků v celkové výměře 12,5 ha zemědělské půdy. V důsledku této nesprávné právní úvahy dospěl odvolací soud k závěrů, že nárok žalobců je v daném případě promlčen podle ustanovení §101 občanského zákoníku. Správní akt pozemkového úřadu z roku 1994 (který údajně soud nebyl oprávněn přezkoumávat) nebyl podle názoru odvolacího soudu uznáním závazku, zakládajícím delší promlčitelnost nároku podle občanského zákoníku (podle něhož právo přiznané pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu se ve smyslu ustanovení §110 odst. 1 občanského zákoníku promlčuje za 10 let ode dne, kdy mělo být rozhodnutí splněno). Dovolatelé však mají za to, že rozhodnutí Okresního úřadu – pozemkového úřadu v L. z 5. 12. 1994, čj. 72.1070/2172/92-6304, bylo rozhodnutím
o právu přiznaném rozhodnutím jiného orgánu státu a byla-li žaloba žalobců podána
2. 12. 2002, tedy před uplynutím desetileté promlčecí lhůty, pak právo žalobců takto „nemohlo být zeslabeno“. Dovolatelé také nepokládají za správný závěr odvolacího soudu, že tu je také třeba vztáhnout začátek promlčecí doby k uplatnění nároku žalobců až na den právní moci pozemkového úřadu, kterým bylo rozhodnuto, že se jim pozemky nevydávají, tedy ke dni 6. 2. 1995, z čehož dovozoval odvolací soud, že se nárok žalobce promlčel 6. 2. 1998, a dále měl odvolací soud za to, že následné uzavření dohody o narovnání ze 14. 5. 1998 mělo údajně povahu pouze „předběžné dohody, v níž se vyjasňují okolnosti rozhodné pro uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků“. Žalovaný P. f. ČR od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu z
15. 12. 1994 (které nabylo právní moci 16. 1. 1995) pak neučinil již nic, aby splnil svou povinnost vydat žalobcům náhradní pozemky, a proto žaloba žalobců, podaná
5. 12. 2002, byla u soudu uplatněna včas a důvodně.
Ve vyjádření P. f. ČR k dovolání žalobců bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť námitky dovolatelů proti rozsudku odvolacího soudu jsou neopodstatněné. Rozhodnutí Pozemkového úřadu v L. z 5. 12. 1994, na něž žalobci poukazují, nemá povahu uznání nároku co do důvodu a co do výše závazku, nýbrž jen „rozhodnutí o tom, že žalobci mohli vystupovat před pozemkovým úřadem v restitučním řízení jako oprávněné osoby“. Následné rozhodnutí pozemkového úřadu deklaruje, že žalobci nejsou vlastníky pozemků, jejichž celková výměra činí 12,5 ha; dohoda o narovnání ze 14. 5. 1998 je ve své podstatě jen finančním vyjádřením restitučního nároku a není uznáním dluhu ze strany žalovaného vůči žalobcům.
Dovolání dovolatelů je v daném případě přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé jako dovolací důvody uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13 /45/)
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc, jak to vyplývalo z odůvodnění jeho rozhodnutí z 12. 2. 2008 (sp. zn. 9 Co 72/2006 Krajského soudu v Ústí nad Labem) zejména podle ustanovení §11 odst. 1 občanského zákoníku. Soud prvního stupně měl na zřeteli (vzhledem k „Dohodě o narovnání“ P. f. ČR a A. R. ze 14. 5. 1998) i ustanovení §585 občanského zákoníku.
Podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v případě uvedeném v §11 odst. 1 téhož zákona (tj. kdy pozemky nebo jejich část nelze oprávněné osobě vydat) převede pozemkový fond oprávněné osobě bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle §8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech (ve znění pozdějších předpisů), a to pokud možno v téže obci ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí, to vše v cenách k 24. 6. 1991.
Podle ustanovení §101 občanského zákoníku je promlčecí doba tříletá (pokud není v dalších ustanoveních občanského zákoníku uvedeno jinak) a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Podle ustanovení §110 odst. 1 občanského zákoníku bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiným orgánem, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mohlo být podle rozhodnutí plněno. Bylo-li právo dlužníkem uznáno písemně co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty.
Podle ustanovení §585 odst. 1 občanského zákoníku dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomyslet. Byl-li dosavadní závazek zřízen písemnou dohodou, musí být dohoda
o narovnání uzavřena písemně; totéž platí, týká-li se dohoda závazku promlčeného
(§595 odst. 2 občanského zákoníku). Dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání (§585 odst. 3 občanského zákoníku).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 5. 6. 2000, IV.ÚS 13/2000, uveřejněném pod č. 20 ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo vyloženo: Institut narovnání slouží především k tomu, aby se předešlo dalším sporům,; jeho účelem není zjištění, jak se věci mají, ale odstranit pochybnosti tím, že se původní závazek, ve kterém se sporná práva vyskytovala, ruší a nahrazuje se závazkem novým.
Účelem narovnání ve smyslu ustanovení §585 odst. 1 občanského zákoníku je odstranit spornost nebo pochybnost vznikající např. o tom, zda byly splněny předpoklady vzniku nebo zániku určitého práva, spornost nebo pochybnosti týkající se výše pohledávky, její splatnosti apod., přičemž spornost nebo pochybnost může být skutková i právní, objektivní i subjektivní (k tomuto právnímu závěru dospěl např. senát Nejvyššího soudu ČR v rozhodnutí pod sp. zn. 32 Odo 1/2001; závěr z tohoto rozhodnutí je citován kupř. v Komentáři k občanskému zákoníku, vydaném nakladatelstvím C.H.Beck v Praze, 10. vydání z roku 2006, str. 1046).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že právo oprávněné osoby na převod náhradního pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona
č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) lze realizovat i prostřednictvím žaloby o vydání konkrétního náhradního pozemku, ovšem jde-li o pozemek vhodný, který byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce.
Z uvedených ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z publikovaných právních závěrů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány) vycházel dovolací soud i v daném případě. Dospěl na jejich podkladě k závěru, že přípustné dovolání dovolatelů nelze posoudit i jako dovolání důvodné.
Dovolací soud neshledal sice správným posouzení odvolacího soudu (v jeho rozsudku z 12.2. 2008, sp. zn. 9 Co 272/2006 Krajského soudu v Ústí nad Labem)
a naopak se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně (v jeho rozsudku z 11. 10. 2005, čj. 8 C 329/2002 Okresního soudu v Litoměřicích) co do právního posouzení dohody o narovnání ze 14. 5. 1998 a co do nevyhovění námitce promlčení, vznesené v tomto řízení P. f. ČR, avšak přesto nebylo možné shledat dovolání dovolatelů důvodným. Dovolací soud to totiž jednoznačně vychází z již citovaných právních závěrů obsažných v rozhodnutí uveřejněném pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem ČR, a to v tom smyslu, že žalobci svou žalobou v této nepromlčené právní věci (sp. zn. 8 C 329/2002 Okresního soudu v Litoměřicích) realizovali své právo oprávněných osob (podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.), domáhat se vydání konkrétního náhradního pozemku, avšak z důvodů vysvětlených ve zmíněném uveřejněném soudním rozhodnutí nemohla být tato žaloba úspěšná, neboť tu nešlo o pozemek, který by byl nabídnut ve veřejné nabídce.
Za těchto uvedených okolností nezbylo dovolacímu soudu než přikročit svým rozsudkem (§243b odst. 6 občanského soudního řádu) k zamítnutí dovolání dovolatelů , které je sice přípustné, avšak nebylo možné jej shledat i dovoláním důvodným ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovanému P. f. ČR v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. listopadu 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu