ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3041.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3041/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce B. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému X., a.s., o zaplacení 921.751,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 1/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7.2.2008, č.j. 20 Co 471/2007-310, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7.2.2008, č.j. 20 Co 471/2007-310, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5.6.2007, č. j.
31 C 1/99-283, který v odstavci I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 921.751,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně posoudil otázku postavení žalobce jako oprávněné osoby podle §4 odst. 2 písm. c) a §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon
o půdě“), a právního předchůdce žalované jako povinné osoby podle §5 ve spojení s rozhodnutím pozemkového úřadu a Městského soudu v Praze podle §9 odst. 4 a 6 zákona o půdě. Shodě se soudem prvního stupně dovodil, že podle §16 odst. 3 věta druhá zákona o půdě začala žalobci běžet lhůta k uplatnění nároku od právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.5.1998, č.j. 38 Ca 62/97-42, tedy ode dne 27.7.1998. Pokud uplatnil žalobce nárok dne 25.8.1998, uplatnil jej včas, a to i tehdy, pokud by byl nárok uplatněn poprvé žalobou, doručenou tehdejšímu žalovanému dne 18.1.1999. Podle odvolacího soudu námitku, že ovocné stromy na odňatých pozemcích byly ve skutečnosti zásobami rostlin, připravenými k prodeji a nikoliv trvalými porosty, uplatnila žalovaná teprve v odvolacím řízení, proto jde o nepřípustný odvolací důvod, k němuž odvolací soud nemůže podle §205a odst. 1 o.s.ř. přihlížet. Dodal, že nelze dovozovat, že šlo v době odnětí pozemků o výpěstky, určené k prodeji, i když se zčásti jednalo o ovocnou školku. Dále zaujal názor, že soudem prvního stupně zvolená metoda výpočtu náhrady podle §15 odst. 2 zákona o půdě příslušným procentem z celkové ceny trvalého porostu na vydaných pozemcích objektivně spravedlivá a odpovídající účelu restitučního zákona. Dále vyslovil, že soud prvního stupně přiznal náhradu žalobci v penězích přes preferenci věcné náhrady ve smyslu §16 odst. 4 zákona o půdě. V této souvislosti přihlédl k tomu, že žalovaná a jeho právní předchůdci v průběhu celého přes 8 let trvajícího řízení projevili flagrantní neochotu ke konkrétnímu plnění. Zaujal názor, že účastníci zjevně nejsou schopni se shodnout na věcném plnění a žalovaná současně odmítá poskytnout žalobci podíl na svém jmění (akcie) a takové plnění se nyní jeví nevhodné i pro soustavné změny osoby žalované. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě nelze naplnit restituční účel zákona jinak, než peněžitým plněním.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatelky se jedná o otázky zásadního právního významu, které spatřovala v posouzení, zda vlastní žádost o poskytnutí náhrady za trvalé porosty byla podána v zákonem stanovené lhůtě. Dále se jedná o posouzení otázky, zda v daném případě jde o náhradu za trvalé porosty podle §15 nebo za zásoby ve smyslu §20 zákona o půdě. Podle dovolatelky na pozemcích v době odnětí se nacházela školka ovocných stromů, tedy předmětů, které byly osazeny na uvedené pozemky otcem žalobce za účelem jejich prodeje třetím osobám. Namítala, že ve skutečnosti se jednalo o ovocnou školku. V této souvislosti odkazovala na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 23.2.1999, sp.zn. 28 Cdo 2402/98. Zásadní právní význam spatřovala též v otázce, zda způsob, jakým soud dospěl ke stanovení výše náhrady resp. k tomu jakým způsobem bylo prokázáno, že se na konkrétní části zemského povrchu, ke kterému bylo obnoveno vlastnické právo žalobce, nacházely porosty, za něž je vyčíslována náhrada. Podle dovolatelky znalecký posudek Ing. C. nekoresponduje s leteckým snímkováním, které soud bere jako důkaz a z něhož provádí dále posudek o počtu porostů určených k náhradě. Tvrdila, že letecké snímkování je nepoužitelné, neboť soud nezkoumal umístění jednotlivých druhů a kultivarů v konkrétním místě. Vytýkala odvolacímu soudu, že neprovedl důkaz leteckého snímkování, a že při posuzování věci musí být vycházeno z vazby k držbě konkrétního pozemku nebo jeho konkrétní části, nikoliv k procentuálnímu odhadu. Též namítala, že počty stromů s ohledem na jednotlivé druhy a kultivary jsou rozdílné, proto paušalizace a plošný průměr, který vzal soud při výpočtu za základ, není správný. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soud a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
V případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm. a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou.
Tento výkladový závěr je v judikatuře Nejvyššího soudu zcela konstantní;
z mnoha rozhodnutí lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.10.2006, sp.zn. 28 Cdo 2551/2006. Dovolací soud proto nemohl přihlížet k námitkám skutkové povahy, které obsahově i fakticky dovolatelka v dovolání uplatnila.
Dovolací soud nemá ani pochybnosti o správnosti závěru odvolacího soudu ohledně posouzení námitky opožděného uplatnění nároku žalobce, s níž se v odůvodnění vypořádaly soudy obou stupňů, které správně poukázaly na ustanovení
§16 odst. 3 zákona o půdě a pro stručnost lze na ně odkázat.
Na základě výše uvedeného je tak patrno, že schází podmínka úspěšnosti dovolání zakládajícího se na tvrzení o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce zásadního právního významu. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu