ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3041.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3041/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: 1. L. J., 2. D. D., 3. J. K., 4. Z. K., 5. E. W., a 6. O. K., zastoupených a také dovolatele JUDr. L. Š., CSc.,zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 2. 4. 2009, sp. zn. 28 Co 24/2009, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C 358/2005 (žalobce M. R., zastoupeného advokátem, a ostatních účastníků řízení: 1. L. J., 2. D. D., 3. J. K., 4. Z. K., 5. E. W. a 6. O. K., i 7. Pozemkového fondu ČR, o vlastnictví k nemovitostem, za účasti vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce Ing. L. Š., CSc., zastoupeného advokátem), takto:
Dovolání dovolatelů se zamítají.
Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalujícího města, podané u soudu 5. 12. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha-západ z 21. 7. 2008, č. j. 10 C 358/2005-134. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo zamítnuta žaloba žalujícího města, kterou se domáhalo určení, že L. J., D. D., J. K., Z. K., E. W. a O. K. nejsou podílovými spoluvlastníky (L. J. z 54/72, D. D. ze 6/72, J. K. ze 6/72, Z. K. ze 2/72, E. W. z 2/72 a O. K. ze 2/72) části pozemku parc. č. 2207/1 (o výměře 682 m2), části pozemku 2207/8 (o výměře 140 m2), části pozemku parc. č. 2207/1 (o výměře 106 m2), části pozemku parc. č. 2207/8 (o výměře 140 m2), části pozemku parc. č. 2207/1 (o výměře 24 m2), části pozemku parc. č. 2207/1 (o výměře 31 m2), části pozemku parc. č. 2207/9 (o výměře 6 m2), části pozemku parc. č. 2207/1 (o výměře 415 m2) a části pozemku parc. č. 2207/8 (o výměře 9 m2) v katastrálním území R. Žalujícímu M. R. a vedlejšímu účastníku řízení Ing. L. Š., CSc., bylo uloženo zaplatit účastnici řízení L. J. společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 5.682,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že mezi žalujícím M. R. a dalšími účastníky řízení i vedlejším účastníkem řízení nemá žádný z nich vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobce a vedlejšího účastníka řízení (na straně žalobce) bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 2. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 14/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu Praha-západ z 21. 7. 2008, č. j. 10 C 358/2008-134, změněn tak, že bylo určeno, že L. J., D. D., J. K., Z. K., E. W. a O. K. nejsou podílovými spoluvlastníky (L. J. z 54/72, D. D. ze 6/72, J. K. ze 6/72, O. K. ze 2/72, Z. K. ze 2/72 a E. W. ze 2/72) části pozemku parc. č. 2207/1 (o výměře 682 m2), části pozemku parc. č. 2209/9 (o výměře 245 m2), části pozemku 2207/8 (o výměře 351 m2), části pozemku parc. č. 2207/1 (o výměře 106 m2), části pozemku parc. č. 2207/8 (o výměře 140 m2), části pozemku parc. č. 2207/1 (o výměře 24 m2), části pozemku parc. č. 2207/1 (o výměře 31 m2), části pozemku parc. č. 2207/9 m2) v katastrálním území R. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že tímto rozsudkem se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství-pozemkového úřadu P. ze 14. 10. 2005, č. j. PÚ-R-459/92/XIX 66/05/BED, v jeho vyhovujícím výroku o určení podílového spoluvlastnictví týchž fyzických osob. Účastníkům řízení L. J., D. D., J. K., O. K., Z. K. a E. W. bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobci Městu R. a vedlejšímu účastníku řízení Ing. L. Š., CSc., na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 11.300,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Žalobci Městu R. a vedlejšímu účastníku řízení Ing. L. Š., CSc., nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení odvolacího vůči účastníku řízení Pozemkovému fondu ČR.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které mu předcházelo, podle ustanovení §212 a §212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu a shledal odvolání žalobce a vedlejšího účastníka řízení důvodnými.
Odvolací soud poukazoval na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení u pozemkového úřadu podle ustanovení §9 zákona č. 229/1991 Sb., v němž bylo vydáno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – pozemkového úřadu P. ze 14. 10. 2005, č. j. PÚ R-459/92/XIX-66/05/BED, jímž bylo rozhodnuto ohledně nemovitostí, o něž jde v tomto soudním řízení, že L. J.,, D. D., J. K., O. K., Z. K. a E. W. jsou spoluvlastníky v rozhodnutí uváděných nemovitostí v katastrálním území R. Toto rozhodnutí bylo dne 1. 11. 2005 doručeno žalujícímu městu a žaloba u soudu byla tímto městem podána (podle páté části občanského soudního řádu) dne 5. 12. 2005.
V řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, byly původně součástí vlastnictví V. P. (zemřelého dne 30. 4. 1938). Z výsledků řízení o dědictví po něm (jež bylo vedeno u bývalého Okresního soudu civilního pro Prahu-sever pod sp. zn. D III 520/38 a později ještě u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. D 1049/99). Ohledně majetku zemřelého V. P. bylo vedeno vyrovnávací řízení a v dědickém řízení po tomto zůstaviteli podala řada věřitelů přihlášky, jimiž věřitelé uplatňovali své pohledávky. Podle odevzdací listiny soudu bylo ohledně nemovitostí po V. P. vloženo do pozemkové knihy vlastnické právo H. R., ale v roce 1940 byla na předmětné nemovitosti v katastrálním území R. zavedena vnucená správa podle vládního nařízení č. 87/1938 Sb., takže za trvání této vnucené správy všechna dispoziční práva držitele (vlastníka) nemovitostí a výkon práva přešel na vnuceného správce. Dále bylo zjištěno, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství č. j. 10.890/48 IX/R 12 z března 1948 byly postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. vyvlastněny z majetku původního vlastníka V. P. nemovitosti přesahující výměru 50 ha. Zbylých 50 ha zemědělské půdy bylo vykoupeno bez náhrady podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (stalo se tak výměrem bývalého Okresního národního výboru P. z 30. 8. 1949, č. j. 611-23.5.1949-Zen,/; nemovitosti přešly v celém rozsahu na stát.
Při posuzování otázky, kdo byl vlastníkem nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, v období 1948-1949, dospěl odvolací soud k závěru, že podle odevzdací listiny z 22. 12. 1941 bylo dědictví po V. P. odevzdáno H. R., neboť „z obsahu dědického spisu se nic nepodává o tom, že by tato listina byla následně zrušena či jiným způsobem odklizena, a to ke dni převzetí předmětných nemovitostí státem, tedy k roku 1948 nebo 1949“. Podle názoru odvolacího soudu „akty státu v letech 1948 a 1949, kterými se chopil stát nemovitostí původního vlastníka V. P., byly činěny vůči nemovitostem, které nebyly rozhodně ve vlastnictví L. J., D. D., J. K., O. K., Z. K. a E. W., a nešlo v té době již ani o pozůstalost po V. P.; proto dovolací soud dospěl k závěru, že žalovaní nesplňují zákonné podmínky pro oprávněné osoby stanovené v §4 zákona č. 229/1991 Sb. Proto odvolací soud pokládal již uvedené rozhodnutí správního orgánu (pozemkového úřadu) ze 14. 10. 2005 za nesprávné.
Odvolací soud z uvedených důvodů změnil podle ustanovení §220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že účastníci řízení L. J., D. D., J. K., O. K., Z K. a E. W. nejsou spoluvlastníky (v jimi uváděných podílech) nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, a zároveň vyslovil, že v tomto rozsahu je nahrazeno rozhodnutí správního orgánu ve svém žadatelům vyhovujícím výroku, a to za použití ustanovení §250j odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.
Odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §224 odst. 2, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení §224 odst. 1, §142 odst. 1 i za použití §151 odst. 1 občanského soudního řádu, jakož i za použití ustanovení §150 odst. 1 občanského soudního řádu (ve vztahu mezi žalobcem, vedlejším účastníkem řízení na straně žalobce a účastníka řízení Pozemkovým fondem ČR).
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který účastníky řízení L. J., D. D., J. K.. Z. K.. O. K. a E. W. v řízení zastupoval) dne 23. 4. 2009 a dovolání ze strany těchto účastníků řízení bylo předáno na poště 19. 6. 2009 k doručení Okresnímu soudu Praha-západ, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé poukazovali na to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé především vytýkali, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nepřihlédl k zásadním právním důsledkům, které byly vyvolány zrušením vkladu vlastnického právo k nemovitostem, zapsaným do pozemkových knih; nesprávně proto odvolací soud dospěl k závěru, že dovolatelům nesvědčí dědické právo, a tedy ani restituční nárok, který uplatnili podle zákona č. 229/1991 Sb. k nemovitostem (pozemkům) v katastrálním území R. (v obci R.).
Dovolatelé zejména zdůrazňovali tyto okolnosti:
Usnesením Vrchního soudu v Praze (jako soudu druhé instance) bylo zrušeno usnesení Krajského soudu civilního v Praze z 24. 12. 1941 (jako soudu první instance), jímž došlo k odevzdání dědictví po zůstaviteli V. P. H. R. a následně byl proveden vklad vlastnického práva pro H. R. (smlouva o postoupení dědictví H. R. byla shledána neplatnou) a bylo rozhodnuto o obnovení vlastnického práva k předmětným nemovitostem v katastrálním území R. pro V. P.; usnesením Nejvyššího soudu v Brně z 22. 1%0. 1942 bylo potvrzeno uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.
Do 25. 2. 1948 „několika akty státních orgánů přešla celá pozůstalost po stále zapsaném knihovním vlastníku V. P. na stát, což pak bylo zapsáno i do pozemkových knih a vlastnické právo V. P. bylo z pozemkových knih vymazáno“.
Usnesením Okresního soudu Praha-západ z 29. 5. 2001 byla dovolatelům vydána odevzdací listina, kterou jim bylo odevzdáno dědictví po V. P.
Dovolatelé ve svém dovolání ze 4. 6. 2009 poukazovali na ustanovení §431, §441, §444 a §1278 dříve platného obecného zákoníku občanského z roku 1811, dále na ustanovení §178 dříve platného zákona č. 208/1854 ř. z., o nesporném řízení, a na ustanovení §4, §21, §47 a §65 dříve platného zákona č. 95/1871 ř. z., obecného knihovního zákona, a měli za to, že z těchto ustavení dříve platných právních předpisů vyplývalo:
H. Roedl, jako „kupec dědictví po V. P., nebyl jeho dědicem; je tedy sporné, zda jemu svědčí odevzdací listina v tom smyslu, že z něj činila bez dalšího úplného vlastníka předmětných nemovitostí; bylo to totiž v rozporu s tehdy uplatňovaným intabulačním principem, který předpokládal tzv. titulus (zde tedy smlouvu) a tzv. modus (následný vklad do pozemkové knihy)“.
H. R. byl jako vlastník z pozemkových knih vymazán a listina osvědčující jeho vlastnictví byla „oduznána“ a výmazem z pozemkových knih jeho vlastnického právo k předmětným nemovitostem zaniklo.
Vlastnické právo V. P., původního vlastníka nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, bylo úplně a nepodmíněně obnoveno a následně až v roce 1950 bylo vymazáno, tj. došlo tu k jeho zániku až zápisem vlastnického práva pro čs. stát; „zestátnění nepostihlo H. R., ale dědice V. P.; jim proto, podle názoru dovolatelů, svědčí restituční titul odvozený od dědictví po zemřelém V. P.“ (který zemřel 30. 4. 1938).
Ve vyjádření žalujícího Města R. a vedlejšího účastníka řízení Ing. L. Š., CSc., k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť žalobce i vedlejší účastník řízení (na straně žalobce) se zcela ztotožňují s právním názorem odvolacího soudu, vyjádřeným v jeho rozsudku z 2. 4. 2009 (sp. zn. 28 Co 24/2009 Krajského soudu v Praze). V tomto vyjádření k dovolání bylo zdůrazněno, že pokud dovolatelé poukazovali na jimi uváděná ustanovení dříve platného obecného zákoníku občanského, knihovního zákona a zákona o nesporném řízení, citovali převážně ta ustanovení, která se týkala smluvních převodů nemovitostí a nikoli právní úpravy dědění.
Pokud se dovolatelé ve svém dovolání zmiňují o H. R. jako o „kupci dědictví“, je třeba uvést, podle názoru žalobce a vedlejšího účastníka řízení, že tu nešlo o případ odevzdání dědictví nynějším dovolatelům a pak o prodej toho, co by bylo zděděno nynějšími dovolateli vůči kupujícímu H. R., nýbrž tu šlo o postoupení dědických práv H. R. v průběhu dědického řízení; proto tehdy soud vydal odevzdací listinu ve prospěch H. R.; ten se takto stal přímým nabyvatelem pozůstalosti. Proto má žalobce i vedlejší účastník řízení na jeho straně za to, že vlastnictví k nemovitostem, náležejícím do pozůstalosti po V. P., nabyl H. R. již jejich odevzdáním a nikoli až knihovním zápisem. Byl-li návrh na vklad vlastnického práva do pozemkových knih, podaný na základě odevzdací listiny, zamítnut, nemění to samo o sobě nic na konstitutivních účincích odevzdací listiny, tj. že dědic se již na jejím základě stal vlastníkem odevzdaných nemovitostí. Odevzdací listina ze dne 22. 12. 1941 nebyla následně zrušena a nešlo také o odevzdací listinu nepravomocnou. Je možné poukázat např. na to, že žádosti syna zůstavitele V. P., domáhajícího se, aby byl ustanoven jako zákonný dědic dočasným správcem Velkostatku R., nebylo Zemským národním výborem v P. vyhověno a tímto správcem byly ustanoveny jiné osoby (nejprve V. H. a pak M. S.). Žalobce a vedlejší účastník řízení tedy trvají na tom, že děti původního vlastníka V. P. nebyli v době odnětí pozemků státem vlastníky těchto nemovitostí a nejsou tedy v této restituční věci oprávněnými osobami podle ustanovení §4 zákona č. 229/1991 Sb.
Dovolání dovolatelů je v daném případě přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu z 2. 4. 2009 (sp. zn. 28 Co 24/2009 Krajského soudu v Praze), napadeného dovoláním dovolatelů, vyplývalo, že odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §4 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb., ale také podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku.
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona státní občan ČR, jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 některým ze způsobů uvedených v §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. zemřela-li osoba, jejíž nemovitost přešla v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v §6 zákona č. 229/1991 Sb., před uplynutím lhůty uvedené v §13 zákona č. 229/1991 Sb., nebo byla-li před uplynutím této lhůty prohlášena za mrtvou, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany ČR fyzické osoby v tomto pořadí: a) dědic ze závěti, který nabyl dědictví celé, byla-li závěť předložena při dědickém řízení; b) dědic ze závěti, který nabyl dědictví, avšak pouze v míře odpovídající jeho dědickému podílu; c) děti a manžel osoby uvedené v §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., všichni rovným dílem; d) rodiče osoby uvedené v §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.; e) sourozenci osoby uvedené v §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám podle tohoto zákona vydány i ty nemovitosti, které přešly na stát, byť i bez právního důvodu.
Při posuzování důvodnosti dovolání dovolatelů, které je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, měl dovolací soud na zřeteli i právní závěry z publikované judikatury soudů, ohledně posouzení výtek dovolatelů, týkajících se dovolateli tvrzených vad a neúplností skutkových zjištění v řízení před soudy obou stupňů, dále výtek nesprávného hodnocení důkazů, provedeného ze strany soudů obou stupňů, jakož i výtek neexistence opory rozhodnutí soudů v dokazování, provedeného v řízení před soudy obou stupňů. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly k této problematice zaujaty tyto právní závěry: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu právní úpravy občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jsou-li tu dány reálné předpoklady některého dovolacího důvodu jmenovitě uvedeného v právního úpravě dovolacích důvodů v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nejsou vady nebo omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudy. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jen tehdy, jestliže rozhodnutí soudu vychází z něčeho, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepodkládá za zjištěnou skutečnost (právně významnou), která naopak z obsahu spisu bez dalšího vyplývá.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí z 2. 4. 2009 (sp. zn. 28 Co 24/2009 Krajského soudu v Praze) dospěl k tomuto výslednému závěru při posouzení této projednávané právní věci (vedené pod sp. zn. 10 C 358/2005 Okresního soudu Praha-západ): V době, kdy byly předmětné nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, odnímány státem, byla zde dána pravomocná a platná odevzdací listina z 22. 12. 1941, svědčící H. R., a to i ve vztahu k nemovitostem, které byly součástí pozůstalosti po zemřelém původním vlastníku V. P.; není tedy splněna podmínka restitučního nároku účastníků řízení L. J., D. D., J. K., Z. K., O. K. a E. W. ve vztahu k uvedeným nemovitostem, jak je tato podmínka stanovena v §4 zákona č. 229/1991 Sb. Proto je nesprávné rozhodnutí správního orgánu (Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu P. ze dne 14. 10. 2005, č. j. PÚ-R-459/92/XIX – 66/05/BED, ve svém výroku (označeném I) vyhovujícím návrhu potomků V. P., takže bylo nutno za použití ustanovení §250j odst. 1 a 2 občanského soudního řádu nahradit toto rozhodnutí správního orgánu rozhodnutím soudu.
Dovolací soud na základě citovaného právního posouzení věci odvolacím soudem přistoupil k rozhodnutí o tom, zda je přípustné dovolání dovolatelů také dovoláním důvodným ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, na které dovolatelé ve svém dovolání ze 4. 6. 2009 poukazovali. Podle názoru dovolacího soudu však odvolací soud nepochybil při aplikaci ustanovení §4 odst. 1 a 2 i §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), neboť tato ustanovení na projednávanou právní věc dopadají, takže tu nešlo o posouzení věci podle nesprávného právního předpisu. Při vyložení si těchto aplikovaných ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. vycházel odvolací soud ze zevrubného dokazování, provedeného jak ve správním řízení, tak i v řízení před soudy obou stupňů. Při hodnocení tohoto obsáhlého dokazování (ve smyslu ustanovení §132 občanského soudního řádu) odvolací soud rozhodně nevycházel z něčeho, co by ve spise vůbec nebylo, anebo z opomenutí skutečnosti, která by naopak z obsahu spisu bez dalšího vycházela (srov. k tomu již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Neshledal proto dovolací soud dostatečně přesvědčivými výtky dovolatelů, že tu odvolací soud měl věc posuzovat zevrubněji a přiléhavěji podle ustanovení dříve platného obecného zákoníku občanského z roku 1811 a podle dříve platného zákona knihovního, jakož i podle dříve platného právního předpisu o řízení nesporném (pokud šlo o řízení o dědictví po zůstavitel V. P., ukončené odevzdací listinou z roku 1941). Dovolací soud tedy neshledal dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nesprávným tak, aby bylo na místě je zrušit podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Dovolací soud proto svým rozsudkem (srov. §243b odst. 6 občanského soudního řádu) zamítl dovolání dovolatelů jako dovolání nedůvodné podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a účastníku řízení Pozemkovému fondu ČR v dovolacím řízení náklady nevznikly. Ohledně nákladů, vynaložených žalobcem a vedlejším účastníkem řízení na straně žalobce na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného písemného vyjádření žalobce a vedlejšího účastníka řízení, k dovolání dovolatelů, rekapitulujícímu v podstatě to, co již tito účastníci řízení přednesli a uplatnili v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. září 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu