ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3056.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3056/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému K. m. B., s. p. v l., o obnovu řízení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 226/95, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2007, č.j. 37 Co 459/2005-118, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2007, č.j. 37 Co 459/2005-118, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením shora uvedeným změnil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2004, č.j. 39 C 226/95-87, tak, že zamítl návrh žalobce na obnovu řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 109/92. Žalobce byl zavázán k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů v částce 8.160,- Kč.
Žalobce se domáhal žalobou ze dne 25. 8. 1995 obnovy řízení, které bylo vedeno u soudu prvního stupně pod sp. zn. 39 C 109/92, a v němž uvedený soud rozsudkem ze dne 27. 10. 1993, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 1994, č.j. 19 Co 639/93-49, pravomocně zamítl návrh žalobce na uložení povinnosti žalovanému uzavřít dohodu o vydání nemovitostí – pozemků p.č. 829/3, 829/4, 829/5, 829/6, 829/7, 829/8 v k.ú. Z. (dříve p.č. 16/1 v k.ú. H. a D. C.) podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Žalobce podle odvolací instance neprokázal své postavení oprávněné osoby podle §3 cit. zákona, resp. vlastnické právo svého právního předchůdce k předmětným pozemkům. V dřívějším (meritorním) řízení soud vycházel z toho, že sporné pozemky nebyly uvedeny v rozhodnutí o odnětí majetku (zděné dílenské budovy ve dvoře domu G. 30); z výpisu z pozemkové knihy též vyplynulo, že jako jejich vlastník byl na základě odevzdací listiny z 17. 8. 1939 veden MUDr. G. K.
Nyní bylo v řízení o obnově před soudem prvního stupně prokázáno, že archiv majetkového odboru Magistrátu města B. v první polovině devadesátých let minulého století byl ve špatném stavu, jednotlivé listiny postupně nalézal a předával žalobci. V roce 1995 byly nalezeny další doklady, které podle žalobce odůvodňovaly jeho nárok na vydání předmětných pozemků. Návrh na obnovu řízení byl soudu podán v zákonné lhůtě dne 25. 8. 1995 (§230 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1995).
Důvody pro obnovu řízení spočívají vedle nemožnosti předložení objektivně existujících důkazů v původním řízení i v tom, že tyto nové skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy mohou pro účastníka řízení přivodit příznivější rozhodnutí ve věci (jeví-li se to alespoň jako pravděpodobné). Žalobce v původním řízení tvrdil, že pozemek p.č. 16/1 v k.ú. H. a D. C. dílem nabyl jeho otec na základě kupní smlouvy uzavřené s MUDr. G. K. a dílem (rozsah nebyl žalobcem v řízení upřesněn) již dříve v roce 1926 tentýž vydržel, neboť pozemek užíval již děd žalobce od roku 1896 (kdy na něm byla vystavěna zděná dílenská budova). Pokud jde o nabytí pozemku na základě kupní smlouvy od MUDr. G. K., tato nebyla předložena, nebyla ani zapsána v pozemkové knize, ve které byl až do uvalení národní správy jako vlastník pozemku uveden MUDr. G. K. Vlastnictví otce žalobce k předmětnému pozemku tak nebylo možné ani nyní podle odvolacího soudu dovodit. Též absence intabulace smlouvy nemůže založit dobrou víru o vlastnictví předmětného pozemku, tj. aby šlo držbu pozemku označit za řádnou, poctivou a pravou (§1460 a násl. a §316 a §326 obecného zákoníku občanského). Žalobcem předložené nové důkazy nemohou podle odvolacího soudu přivodit pro něj příznivější rozhodnutí, neboť nesvědčí o platném právním důvodu k nabytí pozemku, pouze deklarují určitý vlastnický stav. Odvolací soud mimo jiné též uvedl, že i v případě povolení obnovy řízení by vzhledem k tomu, že předmětné pozemky vlastnicky náleží již jiným subjektům než žalovanému, nemohly být tyto vztahy novým rozhodnutím soudu nijak dotčeny.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a odůvodňoval jej nesprávným právním posouzením věci. Podle dovolatele se odvolací soud nezabýval otázkou singulární sukcese, která byla dovolatelem vznesena již 8. 3. 2000 (prodej pozemků), zabýval se pouze opodstatněností návrhu na obnovu řízení a neposuzoval obsah jednotlivých důkazů ve vztahu k důvodnosti návrhu uplatněného v restitučním řízení. Dovolatel zdůraznil, že předmětem obnoveného řízení je vydání parcel zapsaných na LV č. 792; skutečnosti o oprávněnosti svého nároku chce dovolatel prokázat v dalším řízení. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil. Ztotožnil se s právním závěrem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Náhradu nákladů řízení nepožadoval.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř). Dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť usnesením odvolacího soudu bylo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Dovolací důvody spočívaly v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolání lze považovat za důvodné.
I když dovolací soud rozumí důvodům, jež vedly odvolací instanci k jejímu rozhodnutí, je jeho právní názor na věc – alespoň ve vztahu ke splnění podmínek obnovy řízení – odlišný. Vyplývá to z následujících částí jeho argumentace.
Z absence intabulace smlouvy, kterou měl být na právního předchůdce dovolatele převeden sporný pozemek p.č. 16/1 v k.ú. D. a H. C., nelze automaticky dovozovat, že právní předchůdce dovolatele se nemohl stát vlastníkem sporného pozemku. Ani dříve platný obecný zákoník občanský z roku 1811 ani dříve platný obecný knihovní zákon (zákon č. 95/1871 ř. z.) neobsahovaly ustanovení, které by limitovalo dobu, v níž by mělo dojít k zápisu převodu vlastnického práva k nemovitosti do pozemkové knihy a po jejímž uplynutí by se mělo za to, že převodní smlouva pozbývá závaznosti či účinnosti. Vzhledem k ustanovení §562 dříve platného zákona č. 141/1950 Sb. dovršily se dnem účinnosti tohoto zákona podmínky pro převod vlastnictví k nemovitosti i u smluv, které byly platně uzavřeny před tímto datem a nebyly do té doby vyznačeny ve veřejné knize. Jednalo se o případy uzavřených trhových smluv, a to za účinnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811, kdy tyto smlouvy byly platně uzavřeny, nikoli však intabulovány, a pokud nedošlo v mezidobí k jinému právnímu úkonu, který by je rušil nebo měnil, pak došlo podle takto uzavřených smluv k nabytí vlastnictví k nemovitostem též bez zápisu do pozemkové knihy - a to právě na základě nabytí účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cdo 345/93 a usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 15 Co 410/93, R 7/96, R 27/96 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Je třeba též vyjasnit restituční priority v tomto případě. Tedy akcentovat především ustanovení §2 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd (neboť podle něj se tato věc posuzuje, vzhledem k odnětí věcí podle vl. nař. č. 15/1959 a vyhlášky č. 88/1959 Sb., což nepostihl odvolací soud v řízení o meritu věci), které velí věc vydat oprávněné osobě podle §1 citovaného zákona.
Žalobce je nepochybně (i jako právní nástupce svého otce) oprávněnou osobou podle §1 zákona č. 403/1990 Sb. K odnětí věcí došlo podle §2 téhož zákona, je tedy dán i restituční důvod k vrácení pozemků.
Jak vyplývá z písemností – listin, zejména předložených stranou žalující v řízení o obnovu, vlastnictví J. V. st. a posléze i ml. k dílenskému areálu bylo pro všechny zúčastněné mimo vší pochybnost (viz např. několik potvrzení orgánu NV zemského hlavního města B. z roku 1945). Jmenovaní neměli ohledně této skutečnosti léta žádné „odpůrce“, toto vlastnictví nebylo zpochybňováno.
V roce 1961 došlo k převodu zděné dílenské budovy a příslušenství (v jiné verzi pozemku) J. V. do socialistického vlastnictví. Nejvyšší soud by považoval za absurdní, kdyby bylo – navíc pro restituční účely – tehdejší vlastnictví areálu ze strany J. V. nyní zpochybňováno, zatímco totalitním režimem bylo respektováno.
Je tu tedy nutno zdůraznit, že odnětí věcí je nutno preferovat vůči perfektnímu průkazu vlastnického titulu právního předchůdce žalobce a žalobce samého. Kromě shora popsaného významu §562 občanského zákoníku z roku 1950 pro tuto věc (viz též R 7/96, 27/96) se poukazuje na konstantní restituční judikaturu zejména Ústavního soudu, jež vykazuje značnou míru důkazní tolerance vůči procesnímu (a potažmo i hmotněprávnímu) statusu restituentů (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 415/97; též však NS, viz sp. zn. 28 Cdo 1752/2000). Závěr o vlastnictví právního předchůdce žalobce a následné sukcesi žalobce do jeho práv tedy lze učinit i bez ohledu na neexistenci zápisu vlastnické změny do pozemkové knihy.
Co to však znamená z hlediska povolení obnovy řízení? Žalobci svědčí titul oprávněné osoby i restituční důvod, dílenská budova mu byla vydána (dohoda ze
30. 5. 1991), přilehlé pozemky však nikoli (shora identifikovaná rozhodnutí o meritu věci); a nyní, což je významným argumentem nynější odvolací instance, byly tyto pozemky převedeny na třetí osoby (jak se podává i z obsahu výpisů z katastru – LV č. 792 a zčásti i 483).
Celá řada listin, která je vypočtena v usnesení soudu prvního stupně, jež předcházelo nyní napadenému usnesení, je způsobilá přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci.
Toto příznivější rozhodnutí však dost dobře nemůže znamenat, že by došlo k vydání pozemků. Ty byly podle výpisů z katastru převedeny na třetí osoby v letech 1995 a 1997, tedy s odstupem po zamítavém meritorním rozhodnutí vůči žalobci v roce 1994; skutečnost podání návrhu na obnovu řízení nemůže být rozhodná. Třetí osoby chrání podle stále více ustálené judikatury ÚS i NS dobrá víra v oprávněnost převodů, nelze hovořit ani o porušení blokačního ustanovení tehdejším vlastníkem podle §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.
Přesto je Nejvyšší soud toho názoru, že povolení obnovy řízení je v posuzované věci na místě. I když podle všeho nebude možné pozemky vydat, bylo by v rozporu s požadavkem spravedlivé ochrany práv žalobce po dlouhém a výrazně neobvyklém řízení, aby řízení o obnovu vyústilo v (byť pragmatické) rozhodnutí v žalobcův neprospěch. I kdyby měla být výsledkem jen restituční náhrada podle §14 zákona č. 403/1990 Sb., a třeba i jen per analogiam (věci již zřejmě nelze vydat).
Dovolací soud tedy shledává dovolání důvodným a se současným zrušením napadeného usnesení věc vrací odvolací instanci k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení, v němž bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu, se rozhodne též o náhradě nákladů řízení před dovolacím soudem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. března 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu