ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3105.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3105/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, PhD., v právní věci žalobců: a) MUDr. V. Ř., b) A. Ř., c) A. Ř., d) MUDr. V. Ř., všichni zastoupeni advokátkou, proti žalovaným: 1. M. č. P., zastoupený advokátkou, 2. h. m. P., zastoupený advokátkou, zastoupený zmocněncem, 4. Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod. sp. zn. 27 C 328/2002 (ve znění opravného usnesení z 21. 9. 2007), o dovolání všech žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2008, č. j. 64 Co 443/2007-246, takto:
Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl pod č.j. 64 Co 443/2007-246 dne 14. 2. 2008 tak, že potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 6. 2007, č.j. 27 C 328/2002-183, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 9. 2007, č.j. 27 C 328/2002-209.
Rozsudek soudu prvního stupně byl v napadené části zamítavého výroku potvrzen ve znění, že se zamítá žaloba, aby bylo určeno, že vlastníky pozemků č. parc. 984/6, 984/7, 984/8, 980/4 a 963/36 v kat. úz. L., obec P., jsou žalobci, a to každý z nich ideální ¼ ve vztahu k celku. V části týkající se vyhovujících výroků a ve výrocích o nákladech řízení byl rozsudek první instance též potvrzen. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 3. a 4. neměl žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobci byli povinni zaplatit žalované ad 1) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 24.514,- Kč. Žalobci byli též povinni zaplatit žalovanému ad 2) náhradu nákladů odvolacího řízení opět ve výši 24.514,- Kč.
Odvolací soud dovodil, že i přes právně vadné vyvlastňovací řízení došlo k převzetí předmětných pozemků (původně pozemek parc.č. 983) státem a následně jejich zastavění, což není zpochybňováno. Za této situace došlo k odnětí věci právní předchůdkyni žalobců bez právního důvodu ve smyslu §6 odst. 1 písm. p/ zákona o půdě, resp. §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Zde je relevantní právní názor Nejvyššího soudu, vyslovený v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003 pod sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, který sjednotil judikaturu v otázkách vlastnických žalob a restitučních předpisů. Restituční žaloby, jestliže nároky z nich nebyly řádně a včas uplatněny či nebyly uplatněny s úspěchem, nelze obcházet žalobami o určení vlastnictví.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání, v němž dovodili, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a současně, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci. Dále namítli, že soud prvního stupně odůvodnil zamítnutí žaloby vydržením, zatímco odvolací soud opřel svůj právní názor o údajné obcházení restitučního nároku. Z toho dovolatelé dovodili, že se jedná – vzhledem k odlišným právním posouzením věci nižšími instancemi - o diformitu rozhodnutí soudů nižších instancí, a přípustnost dovolání proto odvozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Podali návrh na odklad vykonatelnosti a žádali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil zpět tomuto soudu k dalšímu řízení.
Všichni žalovaní se k dovolání vyjádřili. Ztotožnili se s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítnul, případně zamítnul.
Dovolatelé, zastoupeni advokátkou, podali dovolání včas. V dovolání byly uplatněny příslušné dovolací důvody, ale soud musel nejprve zkoumat, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ , odst. 3 o. s. ř., tedy pro otázku zásadního právního významu napadeného rozsudku. Nejvyšší soud totiž nesdílel názor dovolatelů, že by rozdílné právní posouzení věci nižšími instancemi zakládalo přípustnost dovolání pro diformitu rozsudků nižších instancí. Takový názor nemá oporu v zákoně ani jeho interpretaci. Zmíněné rozdílné právní posouzení lze kvalifikovat jako vadu řízení (porušení dvojinstančnosti), ta by však byla důvodem zrušení rozsudků nižších instancí jen v případě, že by po případném kasačním rozsudku dovolací instance přicházelo v úvahu jiné rozhodnutí – ve prospěch žalující strany (což, jak se dále podává, v úvahu nepřichází).
Dovolání není přípustné.
Mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (§4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, event. §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) bez právního důvodu, žádat o vydání těchto nemovitostí zejména podle §6 odst. 1 písm. p/ zákona o půdě, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c/ o. s. ř. (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001).
Došlo-li v posuzované věci k vyvlastnění pozemků právní předchůdkyně žalobců, ať již za podmínek odpovídajících restitučním zákonům nebo protiprávně podle tvrzení žalobců, jednalo se o odnětí vlastnictví v rozhodném restitučním období 1948 – 1989. Bylo tedy na straně žalující, aby uplatnila restituční nárok (i když vzhledem k pozdějším okolnostem užívání pozemků připadala v úvahu spíše restituční náhrada). Nestalo-li se tak, pak žalobci nemohou být úspěšní s určovací žalobou ve vztahu k vlastnictví pozemků. V tom je smysl citovaného judikátu velkého senátu Nejvyššího soudu, jehož zásadní teze podpořil později i Ústavní soud v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb.
Právní stav je pro žalobce o to nepříznivější, že – i pro neuplatnění restitučního nároku – přešly ex lege pozemky podle zákona č. 172/1991 Sb. ode dne 24. 5. 1991 na obec, v tomto případě na h. m. P.
Dovolatelům nelze přisvědčit ani stran procesních námitek. Dovolací přezkum je v případě „judikatorní“ přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. procesně limitován (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 751/2003, publikované v Soudní judikatuře č. 1/2006) a kromě toho, že těžiště argumentace dovolatelů je tu v dovolacím důvodu – nikoli ve formulaci právní otázky -, Nejvyšší soud neshledává u odvolacího soudu pochybení ohledně případného rozporu mezi obsahem relevantních důkazů, důkazními zjištěními a právním posouzením věci. Nelze dovodit ani jinou procesní vadu postupu odvolací (první) instance, která by naplnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (za předpokladu meritorního dovolacího přezkumu).
Odvolací soud tedy posoudil pro věc určující právní otázku z hlediska hmotného práva správně, tato otázka je již Nejvyšším soudem judikována a ohledně ní neexistuje kontradikce ani senátů dovolací instance ani odvolacích soudů (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku tedy nebyly splněny a Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud neshledal ani důvod pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř.
S ohledem na §243b odst. 5 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. by připadalo v úvahu, aby dovolací soud přiznal těm účastníkům na straně žalované, kteří se k dovolání písemně vyjádřili prostřednictvím advokátů, právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Ve věci však žalobci uplatňují natolik flagrantně nedůvodný nárok, že vyjádření všech protistran Nejvyšší soud nepovažuje za úkon, který by byl ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. potřebný k účelné obraně práva proti žalobcům.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 2. července 2009
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu