ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3225.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3225/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky R. P., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 27. 2. 2007, sp. zn. 28 Co 69/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 259/2003 (žalobkyně R. P., zastoupené advokátem, a dalších účastníků řízení: 1. M. D., 2. A. D., a J. D., 4. M. K., zastoupeného advokátem, 5. J., s. d., 6. ČR – Ú. pro z. s. ve v. m., a 7. P. f. ČR, o vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 14. 2. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Kolíně z 11. 4. 2006, čj. 8 C 259/2003-112. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že M. D., A. D. a J. D. nejsou spoluvlastníky pozemků parc. č. 4152/6 (o výměře 68 m2) a parc. č. 4152/3 (o výměře 347 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 1 pro katastrální území K. u Katastrálního úřadu pro S. k. v P., katastrální pracoviště K., „vytvořených podle geometrického plánu č. 1972-3-41/96, ze 4. 9. 1996, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku soudu prvního stupně“. Bylo zároveň vysloveno, že tento rozsudek Okresního soudu v Kolíně z 11. 4. 2006, čj. 8 C 259/2003-112, nahrazuje rozhodnutí Okresního úřadu v K. – Okresního pozemkového úřadu z 27. 10. 2002, čj. PÚ 99/99/6 (UZ 5215/00/6), zn. 72/9-A/30. O nákladech řízení bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu.
O odvolání účastníků řízení M. D., A. D. a J. D. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 27. 2. 2007, sp. zn. 28 Co 69/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Kolíně z 11. 4. 2006, čj. 8 C 259/2003-112, změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobkyně, podaná u soudu 14. 2. 2003. Ve výroku
o nákladech řízení byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobkyni R. P. bylo uloženo zaplatit účastníkům řízení M. D., A. D. a J. D. na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 9.507,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Také bylo žalobkyni R. P. uloženo zaplatit účastníkům řízení M. D., A. D. a J. D. na náhradu nákladů řízení odvolacího 4.575,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo rovněž rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a ostatními účastníky řízení nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení §212 a 212a občanského soudního řádu dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání účastníků řízení M. D., A. D. a J. D. je důvodné.
Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně ve své žalobě (podané podle páté části občanského soudního řádu) uváděla, že se cítí dotčena na svých právech rozhodnutím Pozemkového úřadu v K. z 21. 10. 2002, čj. PÚ 99/99/6-ŠVO (UZ 5215/00/6) zn. 72/9-A/30, a proto se domáhá určení, že účastníci řízení M. D., A. D.
a J. D. se nestávají spoluvlastníky pozemků parc. č. 4152/6 (o výměře 68 m2) a pozemků parc. č. 4152/3 (o výměře 347 m2) v katastrálním území K. Žalobkyně zdůrazňovala, že je vlastníkem budovy prodejny postavené na pozemku parc. 4152/6 v katastrálním území K. a že jediný možný přístup a příjezd k této prodejně je po pozemku parc. č. 4152/3, který byl zatížen věcným břemenem přístupu a příjezdu k budově prodejny; „svou aktivní legitimaci v tomto sporu dovozuje žalobkyně od svého zájmu o podej pozemku parc. č. 4152/3, na kterém je schopna se dohodnout s účastníkem řízení J., s. d. v K. IV., nikoliv však s účastníky řízení M. D., A. D. a J. D.
Odvolací soud byl toho názoru, že žalobkyně je procesně legitimována k podání této žaloby podle ustanovení §246 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť byla účastnicí správního řízení před pozemkovým úřadem, týkajícího se v její žalobě uváděných pozemků, a stala se tedy i účastníkem tohoto soudního řízení ve smyslu ustanovení §250a odst. 1 občanského soudního řádu. Předmětem řízení u správního orgánu byl restituční nárok na vydání pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., který byl uplatněn oprávněnými osobami M. D., A. D. a J. D. Žalobkyně R. P. se stala účastnicí správního řízení z toho důvodu, že pozemkový úřad v něm rozhodoval ve smyslu ustanovení §9 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. i o zřízení věcného břemene.
Odvolací soud k žalobě žalobkyně dále dovozoval, že „zatížil-li pozemkový úřad svým rozhodnutím, napadeným žalobou žalobkyně, pozemek parc. č. 4152/3 v katastrálním území K. věcným břemenem, spočívajíc v právu chůze, jízdy
a nezbytné obsluhy ve prospěch každého vlastníka budovy na něm postavené, respektoval skutečnost, že je třeba chránit práva třetích osob, a bral zřetel i na to, že vlastník budovy je subjektem odlišným od vlastníka pozemku. Sféra subjektivních oprávnění a povinností žalobkyně však v tomto řízení dotčena nebyla“. Odvolací soud proto dospěl k výslednému závěru, že žalobkyně není v této právní věci aktivně věcně legitimována, neboť rozhodnutí pozemkové úřadu nemůže, podle názoru odvolacího soudu, do jejího práva nepříznivě zasáhnout, „když z hlediska nabytého vlastnického práva žalobkyně k budově prodejny na pozemku parc. č. 4152/6 je nerozhodné, kdo je vlastníkem“ pozemků parc. č. 4152 a parc. č. 4152/3 v katastrálním území K.
Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení
§220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu tak, že žalobu žalobkyně zamítl. Podle ustanovení §244 odst. 2 občanského soudního řádu odvolací soud změnil i výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení; rozhodl rovněž o nákladech odvolacího řízení (s přihlédnutím i k tomu, že zbývající účastníci řízení se náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů vzdali nebo jim náklady řízení nevznikly).
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 4. 4. 2007 advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, a odvolání ze strany žalobkyně bylo podáno u soudu dne 1. 6. 2007, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání dovolatelka poukazovala na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka poukazovala především na to, že v řízení před pozemkovým úřadem, které probíhalo od roku 1996 do roku 2002, správní orgán nevěnoval dostatečnou pozornost zjištění, zda tu existuje na straně účastníků řízení M. D., A. D. a J. D. restituční důvod k vydání pozemků (podílů na nich), třebaže tu šlo o řízení podle zákona č. 229/1991 Sb. a měly tu být přezkoumány všechny rozhodné skutečnosti (podmínky) pro restituci. Na nedostatek těchto podmínek může každý z účastníků správního řízení upozorňovat a proto také má i věcnou legitimaci k podání přezkumné žaloby u soudu.
Nelze pokládat za správný názor odvolacího soudu, že tu na straně žalobkyně není dána věcná aktivní legitimace, když údajně „o jejích právech a povinnostech se ve správním řízení nejednalo“. Dovolatelka dovozovala, že „správní rozhodnutí o restituci v tomto případě má konstitutivní charakter; jde tu o obnovení vlastnického práva, které dříve zaniklo, nikoli o určení, že toto vlastnické právo existuje“. Žalobkyně tu nepožadovala vydání určovacího deklaratorního rozhodnutí, nýbrž se dožalovala přezkoumání konstitutivního rozhodnutí o vlastnickém právu M. D., A. D. a J. D. k pozemku, na kterém stojí stavba; toto obnovení vlastnického práva k pozemků zasahuje do práv a povinností vlastníka stavby (M. D.).
Přípustnost dovolání dovolatelky je tu dána ustanovením §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud prvního stupně posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13 /45/).
Odvolací soud v daném případě k odůvodnění svého rozhodnutí z 27. 2. 2007 (sp. zn. 28 Co 69/2007 Krajského soudu v Praze) poukazoval (na str. 3 svého rozsudku) na §246 odst. 1 občanského soudního řádu, na ustanovení §9 odst. 5 zákona
č. 229/1991 Sb. a na ustanovení §6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb. a měl na zřeteli i právní úpravu věcných břemen v občanském zákoníku (srov. §151n, §151o
a §151p občanského zákoníku).
Podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, budou oprávněným osobám
(§4 zákona č. 229/1991 Sb.) vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku skutečností uvedených pod písmeny a) až t) v ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (tedy i v důsledku vyvlastnění nemovitosti bez vyplacení náhrady /srov. §6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb./)
Podle ustanovení §9 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., pokud je toho nezbytně třeba, může pozemkový úřad zřídit nebo zrušit na převáděné nemovitosti věcné břemeno, případně uložit jiné opatření k ochraně životního prostředí nebo důležitých zájmů jiných vlastníků.
Účastníky řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, jsou žalobce a ti, kdo byli účastníky řízení v řízení před správním orgánem (viz §250a odst. 1 občanského soudního řádu).
K návrhu (podání žaloby) ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem)
o oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánem, kterým byla jeho práva nebo povinnost založena, určena nebo zamítnuta
(§246 odst. 1 občanského soudního řádu).
V ustanovení §246 odst. 2 občanského soudního řádu je stanoveno, co musí žaloba toho, kdo tvrdí, že byl na svých právech dotčen rozhodnutím správního orgánu, obsahovat, a to např. i označení důkazů, které by měly být v řízení před soudem provedeny, jakož i návrh, jak má být spor nebo právní věc rozhodnuta.
Návrh, který v tomto soudním řízení podle ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu žalobkyně uplatnila, odpovídal tomu, že Okresní pozemkový úřad v K. ve svém rozhodnuti z 21. 10. 2002, čj. PÚ 99/99/6 (UZ 5215/00/6), zn. 72/9-A/30, rozhodl jednak o tom, že M. D., A. D. a J. D. jsou spoluvlastníky pozemků parc. č. 4152/6 a parc. č. 4152/3 v katastrálním území K.,
a jednak zřídil věcné břemeno na pozemek parc. č. 4152/3 v katastrálním území K. Tomuto postupu pozemkového úřadu při rozhodování o dané právní věci nebránilo znění ustanovení §9 odst. 2 a §9 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. (srov. k tomu č. 16/1996 /str. 51/129/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Žalobkyně využila toho, že byla účastnicí správního řízení (srov. §250a občanského soudního řádu) a domáhala se, aby rozhodnutí pozemkového úřadu
o spoluvlastnictví M. D., A. D. a J. D. k pozemků parc. č. 4152/6 a parc. č. 4152/3 v katastrálním území K. bylo nahrazeno rozhodnutím soudu o tom, že spoluvlastnictví jmenovaných osob tu není dáno, a že v důsledku toho odpadá i zřízení věcného břemene na pozemek parc. č. 4152/3 v katastrálním území K.
Nešlo tu o posouzení toho, zda tu bylo možné použití jiných ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (případně jiného předpisu) na daný případ, ale o to, zda tu ze strany správního orgánu bylo ustanovení §6 odst. 1 písm. n) a ustanovení §9 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. správně aplikováno v tomto případě v souladu se zjištěným skutkovým stavem. Soud prvního stupně posoudil závěry rozhodnutí správního orgánu jako nesprávné, zatím co odvolací soud po přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně dospěl k závěru, že je na místě, aby rozhodnutí správního orgánu zůstalo ve smyslu ustanovení §250l občanského soudního řádu nedotčeno.
Šlo tedy v tomto soudním řízení (nevyjímaje jeho odvolací řízení nikoli
o posouzení projednávané právní věci podle nesprávního právního předpisu nebo
o nesprávný právní výklad ustanovení §6 odst. 1 písm. n) a §9 odst. 2 a 5 zákona
č. 229/1991 Sb. (srov. k tomu již uvedený právní závěr z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na str. 13 /45/), nýbrž o posouzení toho, zda tu byl skutkový stav věci pozemkovým úřadem i soudem prvního stupně odpovídajícím způsobem zjištěn a zda byl zjištěný skutkový stav těmito rozhodujícími orgány správně zhodnocen. V rozhodnutí odvolacího soudu pak převládl hodnotící závěr, že tu šlo v daném případě o to, co má na zřeteli ustanovení §6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb. a že obsah zřízeného věcného břemene, zatěžujícího pozemek parc. č. 4152/3 povinností strpět právo chůze, jízdy a nezbytné obsluhy ve prospěch vlastnice budovy na tomto pozemku, dostatečně odpovídá oprávněním a povinnostem žalobkyně z hlediska vlastnictví a provozu budovy na tomto pozemku.
Podle názoru dovolacího soudu odvolací soud postupoval v podstatě shodně s právními závěry, vyjádřeným v uveřejněné judikatuře soudů co do úplnosti zjištění skutkového stavu věci a i co do hodnocení v řízení provedených důkazů. Lze tu poukázat např. na rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, v němž byly zaujaty tyto právní závěry: Ani neúplná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů uvedených nyní v ustanovení §241a občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno pro realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v dokazování jen tehdy, jestliže soud zval za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího naopak z obsahu spisu vyplývá.
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem dovolací soud neshledal, že by přípustné dovolání dovolatelky bylo také dovoláním důvodným a že by ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu bylo na místě hodnotit rozhodnutí odvolacího soudu jako natolik nesprávné, aby bylo nutno přikročit k jeho zrušení. Dovolací soud proto podle ustanovení §243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu dovolání dovolatelky svým rozsudkem zamítl.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ostatním účastníkům řízení náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. června 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu