ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3345.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3345/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Z. A., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1. Ing. R. S., a 2. J. S., obou zastoupených advokátkou, o 590.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 129/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2007, č. j. 44 Co 60/2004-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2007, č. j. 44 Co 60/2004-89, byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2003, č. j. 20 C 129/2001-44, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal, aby žalovaným bylo uloženo společně a nerozdílně zaplatit žalobci 590.000,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 25. 5. 2000 do zaplacení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena dne 25. 5. 1995 nájemní smlouva na dobu 5 let na nájem nemovitosti na ulici Kořískova 45 v B. za roční nájemné 2.000,- Kč, přičemž při podpisu smlouvy bylo zaplaceno celkové nájemné 10.000,- Kč. Odvolací soud dále vzal za prokázané, že na základě článku VIII. předmětné nájemní smlouvy bylo mezi účastníky výslovně dohodnuto, že nájemci jsou oprávněni přenechat nemovitost do podnájmu třetí osobě. Soudy obou stupňů shodně zjistily, že žalobce věděl, že nemovitost je pronajímána, a to na základě písemného potvrzení ze dne 12. 3. 1998. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně posoudil nízkou částku nájemného na nájem nemovitosti jako formu kompenzace za bezúročnou půjčku peněz žalobci. Odvolací soud věc posoudil ve smyslu §106 odst. 2, §107 odst. 2, §123 a §458 odst. 2 o. z. Vyslovil závěr, že pokud vznikl podle §494 o. z. platný závazek, tzn. platí-li smlouva, a její obsahovou součástí je právo nemovitosti přenechat do podnájmu třetí osobě, náleží jim z toho užitky. Uzavřel, že v dané věci nedošlo k odstoupení od nájemní smlouvy se žalovanými, nejedná se tedy o uzavření smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §236 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (správně §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Nesouhlasil s právním závěrem soudů obou stupňů, že na straně žalovaných nemohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení podle §451 o. z., neboť žalovaní užívali nemovitost ve vlastnictví žalobce na základě a v souladu s uzavřenou nájemní smlouvou. Tvrdil, že žalovaní při uzavírání předmětné nájemní smlouvy věděli o tíživém postavení žalobce a toho využili při sjednávání podmínek předmětné smlouvy. V této souvislosti poukazoval na rozpor s §3 o. z. Namítal, že podle ustálené judikatury bezdůvodné obohacení podle §458 odst. 2 o. z. tvoří rozdíl mezi částkou nájemného obvyklého v místě a čase a nájemným smluveným mezi účastníky předmětnou nájemní smlouvou. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cdon 41/96. Dovolatel nepovažoval pro posouzení nároku na vydání bezdůvodného obohacení za rozhodné, zda v dané věci došlo k odstoupení od smlouvy o nájmu ze dne 25. 5. 1995 z důvodu existence tísně a nápadně nevýhodných podmínek existujících na jeho straně či nikoliv. Navrhl zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, přípustnost dovolání se proto posuzuje podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm. a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou.
Tento výkladový závěr je v judikatuře Nejvyššího soudu zcela konstantní; z mnoha rozhodnutí lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006.
Než ani pokud jde o právní posouzení, nemohl dovolací soud přisvědčit dovolacím argumentům dovolatele.
Jak je patrno z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, tento posuzoval nárok žalobce opírající se podle vymezeného předmětu řízení o nárok na vydání částky bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 o. z. Institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že nikdo se nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen takto získaný prospěch vrátit. Předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. o. z. je, že jednomu z účastníků se dostalo majetkové hodnoty (došlo ke zvýšení aktiv jeho majetkového stavu), a to na úkor toho, jehož majetkový stav se tím snížil, případně nedošlo k jeho očekávanému rozmnožení. Vznik bezdůvodného obohacení je spojován se současným vznikem závazku, na jehož základě je povinen ten, kdo se obohatil, vydat předmět obohacení, a zároveň ten, na jehož úkor se tak stalo, je oprávněn požadovat vydání všeho, oč se povinný obohatil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 413/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 968, svazek 13, ročník 2002).
Nutno poznamenat, že odvolací soud přiléhavým způsobem odůvodnil, proč nebyly v dané věci splněny podmínky pro vznik bezdůvodného obohacení podle ustanovení §451 o. z. na straně žalovaných.
Závěrem dovolací soud připomíná, že namítaný rozpor s dobrými mravy (§3 o. z.) nelze v dovolacím řízení uplatnit v rovině nových skutečností či důkazů, neboť by to bylo v rozporu s §241a odst. 4 o. s. ř. Skutečnost, že odvolací soud posouzení výkonu práva žalobce s dobrými mravy nevtělil do odůvodnění svého rozsudku přitom neznamená, že by zmíněné posouzení pominul. Naopak, z jeho rozhodnutí je zřejmé, že takový rozpor neshledal. Nadto je třeba uvést, že za otázku zásadního právního významu nelze považovat otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci, v rozporu s dobrými mravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 308, svazek 3, ročník 2001).
Pro úplnost je třeba uvést, že odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cdon 41/96, je v projednávaném případě nepřípadný.
Na základě výše uvedeného dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady řízení zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu