ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3377.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3377/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelky J. A,.zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 15. 1. 2009, sp. zn. 14 Co 261/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 7 C 1471/2004 (žalobkyně J. A., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. B., o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastník řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 25. 11. 1991, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi z 21. 2. 2007, č. j. 7 C 1471/2004-303. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, kterou se domáhala, aby žalovanému městu byla uložena povinnost uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání budovy (objektu občanské vybavenosti) bez čp./če (postavené na pozemku parc. č. 5076) a pozemku parc. č. 507/6 (o výměře 550 m2), pozemku parc. č. 7 (o výměře 114 m2) a pozemku parc. č. 8/3 (o výměře 214 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 10 001 pro katastrální území B. u Katastrálního úřadu pro J. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení i dovolacího řízení, která v této právní věci již proběhla. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Břeclavi částky vynaložené jím v tomto řízení na vyplacení svědečného (32,- Kč) a znalečného (5.705,- Kč).
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, rozsudkem Krajského soudu v Brně z 15. 1. 2009, sp. zn. 14 Co 261/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Břeclavi z 21. 2. 2007, č. j. 7 C 1471/2004-303, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud dospěl k závěru, že odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný (včetně výroku o nákladech řízení) a proto tento rozsudek byl odvolacím soudem potvrzen.
Odvolací soud poukazoval na to, že otec žalobkyně Vincenc Kropáč uzavřel dne 16. 3. 1976 kupní smlouvu, kterou převedl na Československý stát – Městský národní výbor B. nemovitosti uváděné v žalobě žalobkyně za kupní cenu 179.800,- Kč. Žalobkyně v řízení uplatňovala, že tato smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Soud prvního stupně však dospěl po doplnění zjištění (ve smyslu právního názoru dovolacího soudu, vyjádřeného v jeho zrušovacím rozhodnutí z 23. 8. 2004), že smlouva byla uzavřena sice v tísni, ale nikoli za nápadně nevýhodných podmínek (jak to má na zřeteli ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb.). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že ve smlouvě ze 16. 3. 1976 dohodnutá kupní cena odpovídala podle znaleckého posudku tehdy platným cenovým předpisům a že prodávající V. Kropáč nebyl významně znehodnocen uzavřením uvedené smlouvy v porovnání s předsmluvním stavem, pokud totiž mohl v převáděném domě zůstat bydlet (bydlel zde čtyři další roky a poté mu byl přidělen jiný byt) a užíval tak prodané nemovitosti, i když v omezeném rozsahu, a „nadále zůstal v kontaktu se svou dcerou, bydlící v blízkosti, přičemž pro snadnější kontakt s ní mu byla zřízena branka mezi zahradami, aby dcera mohla V. K. navštěvovat“. Na základě provedeného dokazování nebylo v řízení uloženo, že by prodávajícímu V. K. bylo v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy ze dne 16. 3. 1976 „umožněno doživotní bydlení v prodávaném domě se zajištěním kupujícího národního výboru“, byť by to prodávající subjektivně takto vnímal. V uvedeném smyslu se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neexistenci nápadně nevýhodných podmínek pro prodávajícího při uzavření smlouvy ze 16. 3. 1976.
Odvolací soud se zabýval (zejména v návaznosti na předchozí zrušovací rozhodnutí dovolacího soudu z 23. 8. 2004, 28 Cdo 911/2004 Nejvyššího soudu) také otázkou naplnění důvodu (s přihlížením k tomu, zda jím byl sledován konkrétní veřejný zájem), pro který byla smlouva ze 16. 3. 1976 s V. K. uzavírána(tj. záměr realizovat rozšíření střediska tehdejší Domovní správy v B.). Z výsledků provedeného dokazování bylo zjištěno, že Domovní správa v B. budovu získanou od prodávajícího V. K. pro svou potřebu využívala; ke zboření tohoto domu, ani k jeho asanaci však nedošlo. Odvolací soud v těchto uvedených okolnostech nespatřoval důvod pro závěr o stavu tísně na straně prodávajícího, který žalobkyně spatřovala zejména v tom, že ze strany tehdejších státních orgánů byly vyjadřovány pohrůžky o možném vyvlastnění nemovitostí v případě odmítnutí prodeje ze strany prodávajícího, čímž by byl realizován již uvedený závěr o „rozšíření prvotních ploch střediska Domovní správy v B..“ Odvolací soud s poukazem na to, že tu podle tehdejších předpisů k vyvlastnění mohlo dojít, ovšem za přiměřenou náhradu, nespatřoval v tom, že prodávající byl upozorněn na možnost vyvlastnění, vytváření stavu tísně na straně prodávajícího při uzavření kupní smlouvy ze 16. 3. 1976.
Odvolací soud ještě poukazoval na to, že žalovaný v řízení uváděl, že nárok na vydání nemovitostí, o něž jde v tomto soudním řízení, byl u žalovaného uplatněn i sestrou žalobkyně R. T., která byla zřejmě rovněž „oprávněnou osobou k ideální polovině předmětných nemovitostí“, což však v tomto řízení vzhledem k nedoložení obou podmínek prodeje nemovitostí ve stavu tísně a za nápadně nevýhodných podmínek prodeje (ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.), podle názoru odvolacího soudu „nemuselo být v tomto řízení prokazováno“.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu a přihlížením i k tomu, že žalovanému v odvolacím řízení náklady nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 26. 2. 2009 doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 24. 4. 2009 podáno u Okresního soudu v Břeclavi, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a z obsahu jejího dovolání vyplývalo, že jako dovolací důvody uplatňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a také, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno na základě neúplných skutkových zjištění.
Dovolatelka ve svém dovolání uváděla, že zejména nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že tu nešlo o tíseň prodávajícího při uzavření kupní smlouvy mezi tehdejším vlastníkem nemovitostí V. K. a tehdejším Městským národním výborem v B. Podle názoru dovolatelky opak vyplýval z výsledků dokazování v tomto soudním řízení, a to z výslechu slyšených svědků, zejména svědka Ing. J. D.; bylo tu, podle názoru dovolatelky, jednoznačně doloženo, že na prodávajícího V. K. byl vyvíjen nátlak k prodeji nemovitostí státu. Dovolatelka je přesvědčena, že tu nešlo jen o upozornění na možnost případného vyvlastnění nemovitostí, nehledě na to, že v konkrétním případě „v tehdejší době nebyl dány zákonné podmínky pro vyvlastnění nemovitostí, které pak byly převedeny na stát kupní smlouvou ze 16. 3. 1976; nebyly tu dány důvody uváděné v tehdy platném zákoně č. 87/1958 Sb. (stavebního řádu), tj. vyžadovalo-li vyvlastnění plnění úkolů stanovených státním plánem rozvoje národního hospodářství či potřeba provedení asanace nemovitostí, popřípadě převažoval-li v konkrétním případě zájem na uskutečnění nové výstavby či provedení asanace stavby nad zájmen dosavadního vlastníka nebo jiného oprávněného“; takovéto zákonné předpoklady nespočívaly, jak se v daném případě uvádělo, v „rozšíření prvotních ploch střediska Domovní správy v Břeclavi“; institutu vyvlastnění tu bylo použito jen jako „nástroje k donucení vlastníka nemovitostí V. K., aby uzavřel kupní smlouvu o prodeji nemovitostí“.
Dovolatelka uváděla, že nesouhlasí ani se závěry soudů obou stupňů o tom, že v daném případě nebyly dány nápadně nevýhodné podmínky na straně prodávajícího při uzavírání kupní smlouvy ze 16. 3. 1976. Otec žalobkyně V. K. neměl žádný důvod k prodeji svého rodinného domku, bydlení v něm bylo pro něj výhodné, takže měl zájem bydlet v tomto domě; nepotřeboval získat finanční prostředky z prodeje domu. Když mu pak byl přidělen náhradní byt v B., ve Slovácké ulici, šlo o byt, který byl až ve 4. poschodí, takže se bydlení pro něho, jako pro staršího člověka, podstatně zhoršilo a kvalita jeho bydlení byla podstatně nižší.
Přípustnost dovolání dovolalteky tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 7 C 1471/2004 Okresního soudu v Břeclavi), ani z dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 15. 1. 2009, napadeným dovoláním dovolatelky, řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozsudkem některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě zda svým rozhodnutím řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Projednávanou právní věc odvolací soud posuzoval zejména podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož se povinnost vydat věc oprávněné osobě podle tohoto zákona vztahuje i na případy, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990) věc přešla na stát i na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sb. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo k ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. vyloženo:
Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově, spolu často souvisí jako dva předpoklady, bez jejich současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení.
Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje na svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila.
Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohlou spočívat jen v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvních vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem.
V daném případě bylo nutné mít na zřeteli i to, že projednávaná právní věc byla předmětem posuzování a rozhodování již i dovolacího soudu, který svým rozsudkem z 25. 8. 2004 (sp. zn. 28 Cdo 911/2004 Nejvyššího soudu) zrušil předchozí vydané rozsudky Okresního soudu v Břeclavi z 30. 6. 2003, č. j. 7 C 1063/91-221, i Krajského soudu v Brně z 11. 12. 2003, sp. zn. 14 Co 284/2003, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud ve svém zrušovacím rozsudku dospěl k závěru, že v tomto případě „byl již v řízení před soudy obou stupňů jednoznačně doložen převod věcí na stát v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990), a to kupní smlouvou, uzavřenou původním vlastníkem věcí v tísni. Nebylo však možné přisvědčit bez dalšího závěru, že v tomto řízení před soudy obou stupňů byla stejně jednoznačně objasněna a doložena otázka, zda tu převod věci na stát, k němuž došlo v tísni, se uskutečnil nebo neuskutečnil za nápadně nevýhodných podmínek. Přitom úplné, zevrubné a všestranné objasnění i této otázky tu bylo nezbytně potřebné právě proto, že šlo o přechod věcí na stát, k němuž došlo ze strany převádějícího v tísni“.
V dalším řízení po uvedeném zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu bylo nutno ve smyslu ustanovení §243d odst. 1 (i §226) občanského soudního řádu vycházet v řízení před soudy obou stupňů a také v následném dalším dovolacím řízení z právních závěrů, obsažených v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu, pokud v dalším průběhu řízení u soudů obou stupňů po tomto zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu nedošlo ke zjištění nových podstatných skutečností, měnících v řízení zjištěný skutkový stav. Protože tu z obsahu soudního spisu (sp. zn. 7 C 1471/2004 Okresního soudu v Břeclavi) nevyplynula jiná zjištění ohledně dovolacím soudem v předchozím řízení konstatovaném uzavření kupní smlouvy ze dne 6. 3. 1976 ve stavu tísně na straně prodávajícího, dovolací soud nadále tento právní názor sdílí a nepokládá jej za vyvrácený tím, že odvolací soud ve svém rozsudku z 15. 1. 2009 bez přesvědčivých nových skutkových podkladů dospěl svou úvahou k jinému právnímu posouzení otázky tísně v daném případě ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb.
Dovolací soud se při svém posuzování dovolání dovolatelky musel zaměřit na to, zda odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) v dalším průběhu řízení vycházel z právních závěrů obsažených v předchozím zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu ohledně otázky nápadně nevýhodných podmínek (ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.), žalobkyní tvrzených a uplatňovaných v její žalobě v této právní věci, tj. nároku na uložení povinnosti žalovanému městu o uzavření dohody o vydání nemovitostí, jež byly právním předchůdcem žalobkyně V. K. převedeny kupní smlouvou ze 16. 3. 1976 na stát. V tomto směru soudy obou stupňů vycházely z právních závěrů zrušovacího rozhodnutí dovolacího soudu z 23. 8. 2004 a přikročily k objasnění žalobkyní tvrzených nápadně nevýhodných podmínek na straně jejího právního předchůdce (V. K.) při uzavírání kupní smlouvy ze 26. 3. 1976.
Dovolací soud měl na zřeteli i otázku, zda odvolací soud při tomto objasňování, uložené dovolacím soudem, při zjišťování skutkového stavu, při hodnocení provedených důkazů a při vycházení ze skutkového zjištění, jež má mít oporu v provedeném dokazování, postupoval i v tomto smyslu z uveřejněné judikatury ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byly k této právní problematice zaujaty tyto právní závěry: Vadná nebo nesprávné skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů uvedených v právní úpravě dovolacích důvodů v občanském soudním řádu (nyní v §241a odst. 3 a 3 o. s. ř.). Dovolacím důvodem nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu soudního spisu naopak vyplývá.
Dovolací soud při prvotním nezbytném posuzování přípustnosti dovolání dovolatelky měl tedy zejména na zřeteli, zda odvolací soud měl při svém rozhodování na mysli obsah a znění ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., právní závěry z citovaného rozhodnutí uveřejněného pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále právní závěry s předchozího rozhodnutí dovolacího soudu z 23. 8. 2004 (sp. zn. 28 Cdo 911/2004), jakož i (při objasňování otázky, na kterou kladl důraz dovolací soud ve svém zrušovacím rozhodnutí z 23. 8. 2004) rovněž již citované právní závěry z rozhodnutí uveřejněného pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
S uvážením těchto předpokladů rozhodných při posuzování správnosti postupu odvolacího soudu při rozhodování o důvodnosti odvolání dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu, nemohl dovolací soud přisvědčit tomu, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku z 15. 1. 2009 (sp. zn. 14 Co 261/2007 Krajského soudu v Brně) řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (jakož i s právními závěry publikovanými v judikatuře soudů), nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (když v této právní věci byly už zaujaty konkrétní právní závěry i v rozhodnutí dovolacího soudu, od nichž se odvolací soud v podstatě neodchyloval) anebo právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.
To ovšem znamená, že u dovolání dovolatelky nebyly shledány zákonné předpoklady přípustného dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm.s c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovanému městu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. září 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu