ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.338.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 338/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyň a/ L. H., b/ A. Š., c/ B. V., d/ Z. K., e/ A. Ž., a f/ M. H., všech zastoupených advokátem, proti žalované E. H., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 62.310,- Kč, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 15 C 85/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 2. října 2008, č. j. 12 Co 203/2008-193, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.203 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
K odvolání původní žalobkyně Ž. Š. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 18. 5. 2005, č. j. 40 Co 366/2004-53, zrušil v pořadí první (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 1. 12. 2003, č. j. 15 C 85/2003-34, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně vázán právním názorem krajského soudu uložil rozsudkem ze dne 31. 10 2007, č. j. 15 C 85/2003-166, žalované povinnost zaplatit všem žalobkyním k ruce společné a nerozdílné částku 62.310,- Kč ve stanovené lhůtě (výrok I.), v části, v níž se žalobkyně domáhaly zaplacení částky 29.275,- Kč k ruce společné a nerozdílné, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu (výroky III., IV., V. a VI.)
Soud prvního stupně takto rozhodl, neboť dospěl k závěru, že původní žalobkyně Ž. Š. a žalovaná nabyly rovným dílem členský podíl v S. Š. po zemřelém S. Š., včetně s tím souvisejících práv a povinností k bytu č. 4 v domě č. p. 2646 ve V. ul. v Š. Předmětný byt pak v době od. 1. 4. 2000 do 2. 7. 2003 (tímto dnem nabylo právní moci rozhodnutí o tom, že celý členský podíl v S. připadá žalované) užívala pouze žalovaná. Soud prvního stupně tedy v souladu s §451 odst. 1 obč. zák. uzavřel, že za toto období vzniklo žalované bezdůvodné obohacení, neboť byt užívala výlučně sama a majetkové právo vykonávala i v rozsahu náležejícím původní žalobkyni. Výše bezdůvodného obohacení byla určena jako výnos plynoucí z obvyklého nájemného, které lze dosáhnout v daném místě a čase a činí 73.125,- Kč. Okresní soud se zabýval rovněž námitkou započtení vznesenou žalovanou, přičemž započetl náklady vynakládané v souvislosti se správou bytu a jeho údržbou v celkové výši 10.815,- Kč. Okresní soud však nezapočítal částky uhrazené za služby v předmětném období s odůvodněním, že žalovaná byt sama užívala, takže služby sama spotřebovala, a náklady na služby nemají vliv na tzv. čisté nájemné. Jako nastoupivší dědicové jsou pak aktivně legitimovány ve sporu žalobkyně, mající postavení nerozlučných společníků, když jako dědičky ve třetí skupině nastoupily do práv původní žalobkyně.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 2. 10. 2008, č. j. 12 Co 203/2008-193, citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadeném části, tj. vyjma výroku II. a VI., potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Soud prvního stupně na základě správně zjištěného skutkového stavu, který vyplývá z hodnocení provedených důkazů, učinil i správné právní závěry. Bylo prokázáno, že žalovaná užívala po smrti S. Š. předmětný byt sama, přičemž v řízení o dědictví bylo potvrzeno nabytí členského podílu v S. Š. původní žalobkyni a žalované každé z jedné poloviny. V dané věci tak šlo o spor o podílení se na právu majetkové povahy, na výnosu a výkonu společného práva v době od smrti S. Š. do právní moci rozhodnutí ve věci sp. zn. 15 C 165//2002, kdy bylo rozhodnuto, že dnem právní moci tohoto rozhodnutí připadá celý členský podíl v S. Š. žalované a na ni přechází i nájem družstevního bytu. Žalobkyni tedy za rozhodné období vzniklo proti žalované právo na vydání bezdůvodného obohacení určeného výší obvyklého nájemného v daném místě a čase při zohlednění nákladů na správu a údržbu předmětného bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, a to do všech jeho výroků, přičemž krajskému soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci samé, zatímco proti nákladovému výroku, proti němuž ani není dovolání s ohledem na znění §237 až §239 o. s. ř. přípustné, nevznáší žádných konkrétních námitek. Přípustnost dovolání dovolatelka dovozuje z §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a důvodnost dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka se domnívá, že podřazení skutkového stavu pod zákonná kritéria hypotézy právní normy §451 odst. 1 obč. zák. krajským soudem nenaplňuje skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení, neboť nejsou splněny znaky bezdůvodného obohacení, dle nichž obohacený získal majetkový prospěch tím, že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv nebo snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okloností stalo, a dále, že právní důvod plnění buď na jeho straně neexistoval, nebo dodatečně odpadl, či mu bylo plněno z neplatného právního důvodu, anebo získal majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů. Ani jeden z těchto znaků nebyl naplněn a žádný právní důvod k okamžiku plnění neexistoval (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1618/99).
Dovolatelka dále zdůrazňuje, že žalobkyně měla od 1. 4. 2000 umožněn vstup do bytu i spoluužívání bytu, sama žalovaná jí v užívání bytu nebránila a nepožadovala po ní ani příspěvek ve výši ½ na úhradu nákladů spojených s užíváním bytu. V důsledku chování a jednání žalobkyně tedy právní důvod plnění od počátku neexistoval. Žalobkyni se nejednalo o užívání bytu, ale o jeho prodej. Ani ve spoluvlastnictví k nemovitostem nemůže žalobkyně svým jednostranným úkonem či rozhodnutím založit povinnost druhému spoluvlastníku, jak se podává z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1208/2000).
Rozhodnutí krajského soudu navíc nemá oporu v zákoně, neboť žalobkyně se z nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví odstěhovala dle vlastního rozhodnutí (nikoliv z donucení) do místa svého rodiště, což je synallagmatické povahy k situaci, kdy manžel se z nemovitosti v SJM dle svého rozhodnutí odstěhuje od manželky k jiné partnerce. Krajský soud neprovedl započtení dle jeho názoru tzv. neexistující pohledávky žalované za žalobkyní, kterou však dovolatelka za neexistující nepovažuje. Jestliže nájemce bytu hradí nájemné ve výši 2.939,- Kč měsíčně, hradí tím nájemné i za spolunájemce, který byt o své vůli neužívá. Pokud by 3 zimní období nebyl byt alespoň temperativně vytápěn, došlo by nepochybně ke škodám na topném systému bytu.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované uvádějí, že v dosavadním řízení nebylo prokázáno, že by Ž. Š. měla klíče od předmětného bytu, volný přístup do tohoto bytu a možnost tento byt spoluužívat. Navíc osobní vztah mezi původní žalobkyní a žalovanou byl špatný, žalovaná ji do bytu nechtěla vůbec pouštět, a neexistovala tedy reálná možnost spoluužívání bytu. Žalobkyně mají dále za to, že okolnost, zda „spolumajitelka“ bytu Ž. Š. měla či neměla možnost byt spoluužívat, je nerozhodná. Pro právní posouzení věci je podstatné, že celou užitnou hodnotu předmětného bytu v rozhodném období realizovala žalovaná, zatímco Ž. Š. nikoli, a již toto samotné skutkové zjištění zakládá právní nárok Ž. Š. na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo žalované užíváním jejich společného bytu. Judikatura Nejvyššího soudu, kterou žalovaná ve svém dovolání cituje, pak na řešený případ nedopadá.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., není důvodné.
V řízení bylo prokázáno, že původní žalobkyně a žalovaná nabyly členský podíl v S. Š. každá z jedné poloviny s tím, že v rozhodném období (tj. v době od smrti S. Š. do právní moci rozhodnutí ve věci sp. zn. 15 C 165//2002, kdy bylo rozhodnuto, že dnem právní moci tohoto rozhodnutí připadá celý členský podíl v S. žalované a na ni přechází i nájem družstevního bytu) byt užívala pouze žalovaná. Na členský podíl v bytovém družstvu je tedy třeba pohlížet jako na předmět podílového spoluvlastnictví žalobkyně a žalované, na jehož zrušení se nedohodly.
Nastalá situace je tak analogická vztahům mezi spoluvlastníky nemovitosti v případě, kdy spoluvlastník užívá nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Tomuto spoluvlastníku tak vzniká bezdůvodné obohacení na úkor dalšího spoluvlastníka. Právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícímu jeho spoluvlastnickému podílu, vyplývá z §137 odst. 1 obč. zák, tj. z práva spoluvlastníka podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu. Při posuzování daného nároku žalobkyně tedy soudy obou stupňů postupovaly ve smyslu judikatury dovolacího soudu, která počítá s povinností spoluvlastníka, jemuž ze společně vlastněné věci plynou užitky nad rámec stanovený výší jeho spoluvlastnického podílu, vydat to, čím se takto obohatil, ostatním spoluvlastníkům (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2616/1999, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 261, svazek 3/2001). Skutečnost, že druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně, je přitom irelevantní. V daném případě tak analogie uváděná dovolatelkou ohledně vztahů mezi manžely v rámci SJM správná není, přičemž tuto analogii žalovaná ani blíže neobjasnila. Pokud jde o námitku nezapočtení úhrad za služby v předmětném období, pak se dovolací soud plně ztotožňuje s odůvodněním soudu prvního i druhého stupně, dle nichž žalovaná byt sama užívala, tudíž také služby sama spotřebovala, a náklady na služby nemají vliv na tzv. čisté nájemné. Jiná situace při právním posouzení by přirozeně nastala v případě temperování bytu za jeho neužívání nájemci či vlastníky s ohledem na předcházení vzniku škod.
Nejvyšší soud přihlédl z úřední povinnosti i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), žádné však tvrzeny nebyly a Nejvyšší soud sám takové vady neshledal.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání správný, a proto Nejvyšší soud dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalobkyním vzniklo právo na jejich náhradu vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §18 odst. 1 a §19a vyhl. č. 484/2000 Sb. - sazba odměny ve výši 11.635,- Kč, režijní paušál ve výši 300 Kč dle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a částka odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 19%).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. října 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu