ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3461.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3461/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce D. N. n., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. T., a 2) L. T., o zaplacení 8.066.666,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp.zn. 10 C 23/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. února 2008, č. j. 12 Co 809/2007-269, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 28. 3. 2007, č. j. 10 C 23/2007-193, byla žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 8.066.666,- Kč s příslušenstvím, zamítnuta a současně bylo žalobci uloženo, aby žalovaným uhradil náklady řízení. Soud vzal za prokázané, že žalovaní od společnosti T. C. s. r. o., toho času v konkursu (dále též „úpadce“), odkoupili v žalobním návrhu specifikované nemovitosti, jež byly předmětem nájemní smlouvy ze dne 17. 5. 1996 uzavřené mezi žalobcem jako nájemcem a společností T. C., s. r. o. jako pronajímatelem. Vzhledem k tomu, že žalobce v době podpisu zmíněné nájemní smlouvy uhradil úpadci předem nájemné na dobu patnácti let a následně mu nebylo umožněno uvedené nemovitosti užívat, neboť správce konkursní podstaty úpadce nájemní vztah ukončil ke dni 31. 8. 2000 výpovědí smlouvy, požadoval, aby mu byla žalovanými, jež se stali vlastníky nemovitostí dne 30. 8. 2000 na základě kupní smlouvy uzavřené se správcem konkursní podstaty úpadce, za příslušnou dobu uhrazena poměrná část již zaplaceného nájemného. Dle právního názoru soudu prvního stupně se však na úkor žalobce obohatil ve smyslu §451 obč. zák. úpadce, přičemž předplacené nájemné bylo navíc použito na vyrovnání vzájemných pohledávek obou subjektů, a nikoliv žalovaní. Úvahu žalobce o nižší kupní ceně zaplacené žalovanými ve prospěch úpadce při prodeji nemovitostí přitom považoval soud prvního stupně za nepodloženou, jež nenachází odraz ani v uzavřené kupní smlouvě.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 2. 2008, č. j. 12 Co 809/2007-269, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobci uložil nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak věc odlišně právně posoudil – na rozdíl od něj totiž nedospěl k závěru, že se v daném případě na straně společnosti T. C., s. r. o. jedná o bezdůvodné obohacení. Pokud totiž došlo k platnému uzavření nájemní smlouvy, nelze v zániku smluvního vztahu v důsledku výpovědi spatřovat existenci právního důvodu, který odpadl. Právní účinky výpovědi nastávají ex nunc a nikoliv ex tunc, a nemůže se tedy jednat o bezdůvodné obohacení, ale o nárok vyplývající z nájemní smlouvy, v posuzované věci o pohledávku za podstatou podle ust. §31 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání (dále jen ZKV). S ohledem na výše uvedené odvolací soud dovodil, že není možné aplikovat ust. §680 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) a dát zapravdu žalobci v tom, že žalovaní vstoupili do právního postavení původního pronajímatele, a jsou tedy povinni vrátit mu „nevyčerpané“ nájemné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze změny rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé i z existence otázky zásadního právního významu, a odůvodňuje je nesprávným právním posouzení věci i tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalobce je přesvědčen, že pasivně legitimovaným subjektem k uhrazení přeplaceného nájemného jsou žalovaní a nikoliv původní vlastník a že je třeba uplatnit ust. §680 odst. 2 obč. zák. Domnívá se, že se jedná o nárok z bezdůvodného obohacení (a nikoliv o pohledávku za podstatou podle ZKV), k jehož vydání jsou pasivně legitimováni právě žalovaní. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaných je dle názoru žalobce nutno spatřovat v tom, že tito mají k dispozici nemovitosti, které již nejsou zatíženy nájemní smlouvou, a proto byly pořízeny za cenu, jež nedosahuje ceny tržní.
Žalování se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř.); jeho přípustnost byla dovozována z ust. §237 odst. 1 písm. a) i c) o. s. ř. a důvodnost uplatňována podle ust. §241a odst. 2 písm. b) i podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.), přitom přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže. Přípustnost tvrzená podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zde pak nepřichází v úvahu, neboť napadený rozsudek nezměnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Vzájemná práva a povinnosti stran sporu rozsudek odvolacího soudu nezměnil, pouze došel k jinému právnímu závěru, pokud jde o vztah žalobce a společnosti T. C., s. r. o. Má-li být dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., musí mít rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, jenž má zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu z hmotným právem. Dle dovolání má jít o poslední uvedenou možnost.
O takový případ se však nejedná.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá.
Tvrzení, že se žalovaní bezdůvodně obohatili na úkor žalobce, pravdivé není, neboť podle ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. musí bezdůvodné obohacení vydat ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí. Vzhledem k tomu, že to nebyli žalovaní, kdo předem přijal od žalobce nájemné, není možné od nich vyžadovat jeho vrácení. Argument, dle kterého vzniku nároku z bezdůvodného obohacení svědčí to, že žalovaní nemovitosti koupili za nepřiměřeně nízkou cenu, je pro posouzení vztahu mezi účastníky řízení irelevantní. Kupní cena nemovitosti je stanovena dohodou mezi prodávajícím a kupujícím a nemůže způsobit bez dalšího vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení, k němuž by byl aktivně legitimován nájemce dané nemovitosti, zatímco pasivní legitimace by se upínala k novému nabyvateli nemovitosti. Podle ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. sice nabyvatel skutečně vstupuje do právního postavení pronajímatele při změně vlastnictví pronajaté věci, avšak toto postavení se váže k právnímu vztahu založenému nájemní smlouvou o od ní se odvíjejícímu. Oproti tomu bezdůvodné obohacení zakotvené v ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. je chápáno jako závazek toho, kdo se obohatí, vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, tomu, na jehož úkor k obohacení došlo. O obohacení jde přitom tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv nebo snížením jeho pasív. V posuzovaném případě není pochyb o tom, že se na úkor žalobce obohatil úpadce, kterému žalobce zaplatil při podpisu nájemní smlouvy nájemné předem na dobu patnácti let. Žalovaní sice vstoupili do právního postavení úpadce, avšak pouze do jeho postavení pronajímatele založeného zmíněnou nájemní smlouvou. Právní vztah mezi žalobcem a úpadcem z případného bezdůvodného obohacení tím zůstal nedotčen, neboť žádná dohoda v tomto ohledu uzavřena nebyla a z pouhé výše kupní ceny, která dle dovolatele neodpovídá ceně tržní, smluvené mezi bývalým a novým vlastníkem převáděných nemovitostí, nelze na takový závěr usuzovat. Navíc úpadce po ukončení nájemního vztahu s žalobcem nemusel kupní cenu nemovitostí nikterak snižovat při převodu nemovitostí na žalované, protože tito se stali vlastníky nemovitostí pouhý den před skončením nájemního poměru žalobce, a proto vstoupili do právního postavení úpadce tak, jak bylo výše popsáno (za situace, kdy nájemní poměr žalobce byl ukončen a žalobci vůči němu nepřevzali žádné smluvní závazky ohledně předplaceného nájemného). Argumentace žalobce se tak v tomto ohledu vymyká logickému rámci. Z toho vyplývá, že žalovaní nejsou pasivně legitimováni k vydání bezdůvodného obohacení žalobci.
Úkolem dovolacího soudu na tomto místě není stanovit, jaký charakter má právní nárok žalobce vůči společnosti T. C., s. r. o. – to není předmětem sporu mezi žalobcem a žalovanými a bylo by tím předjímáno případné další rozhodování soudů nižších instancí.
Podmínky přípustnosti dovolání pro absenci zásadního právního významu napadeného rozsudku nejsou splněny a Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobce nemá vzhledem k výsledku dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovaným v tomto stadiu řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. ledna 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu