ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3588.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3588/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatele F. M., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 30. 4. 2009, sp. zn. 8 Co 272/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 17 C 23/99 (žalobce F. M., zastoupeného advokátem, proti žalovaným : 1) O., a. s., členu koncernu K. I., a. s., a 2) S. m. K., o 547.015,- Kč s příslušenstvím), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 27. 1. 1999, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Karviné z 27. 5. 2005, č. j. 17 C 23/99-103. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobci 547.015,- Kč s 3% úrokem z prodlení za dobu od 22. 12. 1992 do 7. 6. 1994 a se 17% úrokem z prodlení za dobu od 8. 6. 1994 do zaplacení. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným O., a. s., O., nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení; rovněž bylo rozhodnuto, že mezi žalobcem a žalovaným S. m. K. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 30. 4. 2009, sp. zn. 8 Co 272/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Olomouci z 27. 5. 2005, č. j. 17 C 23/99-103, potvrzen „ v odvoláním napadené části, tj. v odstavci III. výroku (o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovaným městem)“. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému S. m. K. jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu, a to i včetně nákladového výroku, týkajícího se žalobce a žalovaného města; proto byl takto rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen.
Odvolací soud poukazoval na to, že J. P., právní předchůdce žalobce, byl výměrem z 15. 9. 1955 postižen vyvlastněním nemovitostí – pozemku parc. č. 283 (nyní 579) s domem čp. 113 (nyní 1076) v katastrálním území K.-S. M. (ale i dalších nemovitostí v úhrnné ceně 172.451,85 Kč); vlastnické právo k vyvlastněným nemovitostem nabyl Československý stát – K. n. v. v O. Nemovitosti byly vyvlastněny pro výstavbu sídliště. Poté dne 5. 10. 1955 byl vydán výměr o zboření domu, a to již uvedeného domu čp. 1076 v K.-S. M.; na místě této nemovitosti bylo postaveno sídliště a mateřská škola. Za vyvlastněné a posléze zbourané nemovitosti J. P. byla tomuto právnímu předchůdci žalobce přiznána finanční náhrada. Náhrada za vyvlastněné nemovitosti byla složena do soudní úschovy z toho důvodu, že tyto nemovitosti byly zatíženy a dalším osobám náležela na nich zajištěná práva, takže výnos za tyto nemovitosti musel být rozdělen podle zásad exekučních předpisů. Státní spořitelna v K. proplatila z deponované částky 172.451,85 Kč celkem 39.108,85 Kč subjektům uvedeným v rozvrhovém usnesení bývalého Lidového soudu v Karviné ze 16. 10. 1956 (sp. zn. 7 Nc 393/55). Na vkladu J. P. u Státní spořitelny v K. zůstal zbytek v částce 133.343,18 Kč a z této částky bylo posléze J. P. přikázáno 126.581,73 Kč. Po smrti J. P. (24. 1. 1958) byla částka 100.000,- Kč, vázaná na účtu J. P. u Státní spořitelny v K. předmětem dědictví po J. P. V řízení o dědictví po J. P. se jeho dědičkou stala O. Š., která pak zemřela 13. 12. 1996 a v řízení o dědictví po ní (u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 50 D 2057/96) bylo potvrzeno nabytí dědictví jedinému dědici ze závěti F. M. Žalobce F. M. pak požaduje finanční náhradu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. částkou 547.015,- Kč /za rodinný domek čp. 1076 (dříve čp. 113) v katastrálním území K.-S. M. se stodolou, studní, oplocením a venkovními úpravami/; hodnota uvedených staveb byla vyčíslena znaleckým posudkem vyhotoveným F. B. dne 3. 7. 1998 a tato vyčíslená náhrada za vyvlastněné nemovitosti odpovídala tehdy platným cenovým předpisům.
Odvolací soud dospěl v důsledku uvedených zjištění k závěru, že tu nebyl dán restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb. („vyvlastnění bez vyplacení náhrady“).
Odvolací soud měl dále za to, že tu není naplněn ani restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud připouštěl, že s nemovitostmi J. P. bylo nakládáno ještě před vydáním vyvlastňovacího výměru, avšak následně byl vyvlastňovací výměr vydán a J. P. byla poskytnuta náhrada i za část nemovitostí, které byly zbourány ještě před vyvlastňovacím výměrem. Takto tímto zbouráním nedošlo, podle názoru odvolacího soudu, k majetkové újmě, neboť následně bylo toto nakládání s majetkem J. P. napraveno, když byl vydán odpovídající vyvlastňovací výměr a J. P. obdržel za vyvlastněné nemovitosti náhradu, přičemž došlo k vyvlastnění předmětným nemovitostí v souladu s tehdy platnými předpisy a byl i splněn účel vyvlastnění. Odvolací soud dovozoval, že v řízení nebylo prokázáno, že by k vyvlastnění majetku J. P. došlo pro jeho demokratické postoje a jednání a nebo v důsledku jeho příslušnosti k určité sociální, majetkové, náboženské nebo jiné skupině; nelze tu také dovodit, že by došlo k uvedenému počínání ze strany státu v rozporu se zásadami uvedenými v §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Vyvlastnění, u něhož byly splněny zákonem stanovené podmínky pro vyvlastnění, tu nebylo tedy neoprávněným zásahem do vlastnického práva majitele nemovitostí.
Odvolací soud však (shodně se soudem prvního stupně) byl toho názoru, že žalobcem uplatněný nárok na poskytnutí náhrady za zaniklou nemovitost je promlčen; promlčení je tu nutno dovodit z ustanovení §16 odst. 4 a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud poukazoval v této souvislosti na to, že jestliže žalobce a jeho právní předchůdkyně O. Š. podali 10. 12. 1992 včas výzvu k finanční náhradě za zbourané nemovitosti (tedy ve lhůtě stanovené v §13 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.), pak měla být náhrada poskytnuta do šesti měsíců a tato lhůta končila 10. 6. 1993. Žaloba žalobce však byla podána až 27. 1. 1999, tedy po uplynutí tříleté promlčecí doby; běh lhůty tu nelze odvíjet, dovozoval odvolací soud, od rozhodnutí pozemkového úřadu, neboť u pozemkového úřadu byl tu uplatňován (podle §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) nárok na vydání nemovitostí, ale nebyl tu uplatňován nárok na náhradu za zaniklou nemovitost (§14 odst. 1 a §16 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.); takovou náhradu má poskytovat právnická osoba, která věc drží nebo ji držela v době zániku nemovitosti. Námitku promlčení, vznesenou žalovanou akciovou společností, neshledal odvolací soud jako námitku, která by byla v rozporou s dobrými mravy.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému S. m. K. jako věcně správný (§219 občanského soudního řádu) včetně výroku o nákladech řízení.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu s přihlížením k tomu, že žalovanému m. K. v odvolacím řízení náklady nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 3. 6. 2009 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval a dovolání ze strany žalobce bylo předáno dne 22. 7. 2009 na poště k doručení Okresnímu soudu v Karviné, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel zdůrazňoval, že nelze souhlasit s právním názorem odvolacího soudu, že žalobce, jako oprávněná osoba, neprokázal restituční titul ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb. Neodpovídá skutečnosti závěr odvolacího soud, že právnímu předchůdci žalobce J. P. byla vyplacena náhrada v souladu s tehdejšími předpisy, která mu byla po uspokojení věřitelů v exekuci přikázána. Soudy tu nezohlednily, podle názoru dovolatele, že J. P. nebyl oprávněn s přiznanou částkou náhrady za vyvlastnění disponovat, a to ani po splnění rozvrhového usnesení soudu, neboť finanční prostředky poskytnuté náhrady byly nadále uloženy na vázaném účtu, přičemž z něj nemohl J. P. peněžní prostředky vybírat; vyplacená náhrada nebyla ani ve svém zbytku po úhradě váznoucích dluhů poukázána do sféry „adresátu“ vyplacené náhrady.
Dovolatel také zdůrazňoval, že se nelze ztotožnit ani s dalším právním názorem odvolacího soudu, že tu nebyly naplněny podmínky ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. V daném případě část nemovitostí J. P. (právního předchůdce žalobce) byla zabrána ještě před zahájením vyvlastňovacího řízení, takže následné rozhodnutí o vyvlastnění mělo jen legalizovat dřívější vyvlastňovací úkony. Takový postup je, podle názoru dovolatele, v zásadním rozporu s demokratickými zásadami a bylo jím porušeno jedno ze základních práv žalobcova právního předchůdce J. P.
Dovolatel posléze zdůrazňoval, že nesdílí názor odvolacího soudu, že tu došlo k promlčení nároku žalobce. Dovolatel má za to, že „v restitučních sporech je třeba otázku promlčení zkoumat důsledněji než ve sporech jiných, a to zejména z hlediska dobrých mravů“. Podle názoru dovolatele tu bylo třeba brát zřetel na to, že „teprve poté, kdy po více než 6 letech od prvotního uplatnění restitučních nároků u pozemkového úřadu a po shromáždění veškerých dostupných materiálů nebyly nároky žalobce uspokojeny, podal žalobce žalobu v této právní věci u soudu“; pokud žalovaný následně v soudním řízení vznesl námitku promlčení, je nutno považovat jeho jednání za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, jemuž nemůže být přiznána v soudním řízení ochrana (§3 odst. 1 občanského zákoníku)“.
Ve vyjádření žalovaného S. m. K. k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, protože rozsudky soudů obou stupňů byla tato právní věc správně posouzena.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud ve svém rozsudku z 30. 4. 2009 (sp. zn. 8 Co 272/2006 Krajského soudu v Ostravě), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, posuzoval projednávanou právní věc, jak vyplývalo z odůvodnění jeho rozhodnutí, zejména podle ustanovení §14 odst. 1 a §16 odst. 2, 4 a 5 zákona č. 229/1991 Sb. i podle ustanovení §6 odst. 1 písm. n) a písm. r) zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. náleží oprávněné osobě náhrada za obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, které podle zákona č. 229/1991 Sb. nelze vydat nebo které zanikly nebo byly převedeny na osobu, která není povinna je vydat. Obdobně oprávněné osobě náleží náhrada za pozemek, který se podle tohoto zákona nevydává, a za který nebyl poskytnut jiný pozemek.
Podle ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. ostatní náhrady (kromě náhrad za pozemky) podle §14 a §15 téhož zákona poskytne právnická osoba (právní nástupce), která věc drží nebo ji držela v době zániku nemovitosti anebo ji převedla na osobu, která nemovitost podle uvedeného zákona nevydává.
Podle ustanovení §6 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. oprávněná osoba vyzve k vydání náhrady nejpozději ve lhůtách uvedených v §13 zákona č. 229/1991 Sb. Závisí-li právo na náhradu na rozhodnutí pozemkového úřadu nebo soudu, končí tato lhůta uplynutím šesti měsíců ode dne právní moci rozhodnutí.
Podle ustanovení §16 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. se náhrada poskytne oprávněné osobě do šesti měsíců ode dne doručení výzvy.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm.n) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku vyvlastnění bez vyplacení náhrady.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Lhůta pro uplatnění nároku na náhrady podle ustanovení §14 a §16 zákona č. 229/1991 Sb., (která podle ustanovení §13 odst. 1 tohoto zákona trvala do 31. 1. 1993) je lhůtou pro uplatnění nároků vůči povinné osobě, popřípadě vůči státu. K uplatnění žaloby u soudu v případě nevyhovění nároků ze strany povinné osoby potom běží obecná promlčecí doba (§101 občanského zákoníku); viz stanovisko uveřejněné pod č. 16/1996, str. 52, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byly zaujaty tyto právní závěry : Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů v zákoně výslovně stanovených (nyní v ustanovení §241a občanského soudního řádu). Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Ve smyslu těchto publikovaných závěrů bylo třeba posuzovat hodnocení skutkových zjištění odvolacím soudem v daném případě, vycházejících rozhodně z toho, co bylo obsahem spisu, a to zejména co do zjištění a posuzování vyplacení náhrady za vyvlastnění v daném případě (byť i vázané potřebou zajištění dluhů váznoucích na vyvlastňované nemovitosti), okolností rozhodných pro začátek i skončení běhu promlčecí lhůty, jakož i objasnění toho, zda v daném případě šlo nebo nešlo o souvislost vyvlastnění nemovitostí s politickou perzekucí osoby, jíž byl majetek vyvlastňován či, anebo o postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Vzhledem k těmto uvedených ustanovením zákona č. 229/1991 Sb. i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné soudní judikatury (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku z 30. 4. 2009 (sp. zn. 8 Co 272/2006 Krajského soudu v Ostravě), v němž bral rovněž zřetel na tatáž ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. i na citované právní závěry z publikované judikatury, řešil zejména právní otázky existence restitučních důvodů, opodstatněnosti nároku na náhradu za zaniklou nemovitost i otázku posouzení důvodnosti uplatněné námitky promlčení takového nároku v daném případě v rozporu s hmotným právem. Nešlo tu také o řešení odvolacím soudem právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Rovněž tu nešlo o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.
U dovolání dovolatele nebyly tedy dovolacím soudem shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, jež upravuje přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů
Dovolací soud proto přikročil k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. září 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu