ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3606.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3606/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců: a) O. R., b) M. B., c) M. K., d) L. H., e) M. D., všichni zastoupeni advokátkou, proti žalovaným: 1) P. f. ČR, 2) Hl.m. P., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 7 C 10/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2008, č. j. 28 Co 523/2007 – 191, takto:
I.Dovolání žalobců se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobci a žalovaným ad 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému ad 2)náklady dovolacího řízení ve výši 6.307,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze svým rozsudkem shora uvedeným potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. 6. 2007, č. j. 7 C 10/2005 – 151, kterým byla zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že jedna ideální polovina pozemků p. č. 458/53, 438/48, 438/50, 427/251, 416/1 v obci a k.ú. B. byla ve vlastnictví A. Z. k datu jeho úmrtí dne 25.3.1971 a druhá ideální polovina ve vlastnictví M. Z. k datu jejího úmrtí dne 16. 1. 1977. Náhrada nákladů byla přiznána tak, že žalobci byli povinni společně a nerozdílně zaplatit druhému žalovanému náklady řízení ve výši 20.600,- Kč k rukám právního zástupce. Ve vztahu k prvnímu žalovanému bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud měl za prokázané,že žalobci se domáhali vydání výše uvedených nemovitostí podle zákona o půdě, ale marně, neboť nebyli oprávněnými osobami k jejich vydání. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobci jsou dědici a právní nástupci původních vlastníků, kteří předmětné pozemky darovali státu; učinili tak nesvobodně, a darování je proto absolutně neplatným právním úkonem. Žalobci žádali o určení vlastnictví s tím, že jako prejudiciální otázka měla být řešena otázka platnosti darovací smlouvy manželi Z. a zjištění, zda nedošlo k darování předmětných pozemků nesvobodně nebo v tísni. Zákon o půdě č. 229/1991 Sb. upravuje vydání věci, která byla darována státu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Vydání se mohly domáhat oprávněné osoby, které byly v zákoně vyjmenovány ve vztahu k původnímu vlastníkovi. Žalobci takovými oprávněnými osobami nebyli, a proto jejich žádost o vydání pozemků byla Pozemkovým úřadem zamítnuta s tím, že nejsou vlastníky. Žalobci jako dědicové se mohli domoci svých práv dodatečným projednáním dědictví, avšak pouze na základě určení, že zůstavitelé byli ke dni smrti vlastníky sporných nemovitostí. Žalobci tedy uplatnili svůj nárok podáním určovací žaloby a tvrdili, že původní vlastníci pozemků převedli předmětné pozemky v tísni a pod nátlakem a smlouva o převodu pozemků na stát ze dne 6. 3. 1968 byla právním úkonem absolutně neplatným.Vzhledem k tomu, že soud nezjistil, že by darování předmětných pozemků bylo učiněno nesvobodně a darovací smlouvu nelze proto označit za absolutně neplatný právní úkon, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci v zákonné lhůtě dovolání, jehož přípustnost dovodili z toho, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam a důvodnost spatřovali ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Považovali za dostatečně prokázané, že bezúplatný převod majetku manželi Z. na stát nebyl učiněn svobodně a přijetí nabídky tohoto převodu ze dne 6. 3. 1968 bylo, ve smyslu ustanovení §37 obč. zák. v tehdy platném znění, úkonem absolutně neplatným. Žalobci se neztotožnili se závěry soudů obou stupňů a navrhli, aby dovolací soud rozsudek soudu prvého stupně jako věcně nesprávný změnil, popř. zrušil a vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobců podal druhý žalovaný své vyjádření. Podle jeho názoru žalobci v dovolání neuvedli žádné nové konkrétní údaje, není v něm obsažena žádná otázka zásadního právního významu, která byla řešena v rozporu s hmotným právem, pouze jsou v něm opakovaně uvedeny argumenty použité již v odvolání. S ohledem na to navrhuje druhý žalovaný, aby dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobci, zastoupení advokátkou, podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst.1, §241 odst.1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání lze dovodit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, spočíval v tvrzeném nesprávném právním posouzení věci.
Jak již bylo zmíněno výše, převedli právní předchůdci žalobců dne 6. 3. 1968 výše uvedené pozemky darovací smlouvou bezúplatně na stát. Nejvyšší soud se vzhledem k vázanosti dovolacími důvody zabýval otázkou, zda byl bezúplatný převod ze strany právních předchůdců žalobců proveden svobodně nebo z donucení a zda se tak stalo v závislosti na příčinné souvislosti se zamýšleným prodejem domu č.p. 19 v B. spolu s pozemkem p.č. 4/2 zahrada. Právní předchůdci žalobců, manželé Březinovi, byli staří a bezdětní a měli zájem na prodeji uvedeného domu a zahrady s tím, aby si zajistili právo dožití v uvedeném domě, který již nebyli schopni udržovat. Předmětné pozemky neužívali a nabídli je bezúplatně státu. Podmínkou pro rozhodnutí o registraci smlouvy státním notářstvím pro případ prodeje domu manželů Z. byl v souladu s ustanovením §490 odst. 2 obč. zák. v tehdy platném znění, předchozí souhlas státního orgánu, v tomto případě MNV v B. Ač podle tvrzení žalobců byli Z. zcela závislí na uvedeném MNV, který měl souhlas s kupní smlouvou na dům v B. č. 19 podmínit bezplatným darováním ostatního zemědělského majetku Z. státu, tak výslechem svědka V., kterého žalobci navrhli, nebylo jejich tvrzení prokázáno a jiné důkazy žalobci nenavrhli. Ani jinými důkazy nebylo prokázáno, že by bezplatný převod pozemků ze strany manželů Z. bylo možno považovat za převod učiněný v tísni a pod nátlakem. Nelze tedy ani přijetí nabídky resp. smlouvy ze dne 6. 3. 1968 o bezplatném převodu pozemků Z. na stát považovat za absolutně neplatný právní úkon. Nastaly zajisté okolnosti osobně nevýhodné pro Z., nikoliv však tísnivé ve smyslu §37 a §49 odst. 3 obč. zák. v tehdejším znění.
Odvolací soud tedy posoudil pro věc určující právní otázku z hlediska hmotného práva správně, přičemž Nejvyšší soud podotýká, že není oprávněn zasahovat do skutkového základu věci, zjištěného nižšími instancemi (a ten je ve věci zcela určující). Podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku nejsou splněny, nebyla nalezena žádná judikatorní mezera či kontradikce a Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst.3 o. s. ř., §243b odst.5 věty první, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Úspěšným žalovaným vznikl podle §243c odst.1 a §146 odst. 3 o. s. ř. nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení, a to podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb. Vzhledem k tomu, že žalovaný ad 1) se nákladů řízení vzdal již před odvolacím soudem, nebyly náklady řízení přiznány ani v řízení dovolacím. Žalovanému ad 2) vznikl nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení. Za jeden úkon zástupce náleží výchozí sazba odměny 20.000,- Kč, redukovaná dvakrát na polovinu (odmítnutí, jediný úkon v řízení), tj. na 5.000,- Kč. K tomu náleží 300,- Kč režijního paušálu (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tedy v součtu 5.300,- Kč. S přičtením DPH pak činí celková částka nákladů řízení druhého žalovaného 6.307,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. září 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu