ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3617.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3617/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně Mgr. V. F., proti žalovaným: 1) S. s. J., s. p. v l., zastoupenému advokátem, 2) m. P., zastoupenému advokátem, o určení domnělé oprávněné osoby, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 10 C 517/99, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2009, č. j. 12 Co 145/2006 – 236, 12 Co 397/2007 – 236, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobkyně domáhala, aby byla určena za osobu oprávněnou ve smyslu §4 a 4a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), a to k uplatnění nároku u pozemkového úřadu podle §9 odst. 1 téhož zákona ve vztahu k pozemkům identifikovaným ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud změnil toliko výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího.
Stalo se tak po té, co odvolací soud v předchozím řízení svým rozsudkem ze dne 28. 1. 2005, č. j. 12 Co 466/2003 – 135, zrušil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud rozhodl stejně jako v záhlaví označeném rozsudku.
Rodiče a právní předchůdci žalobkyně měli zemědělské pozemky původního zemědělského přídělu č. 21 v P. v držbě, od roku 1946 na nich hospodařili, v roce 1950 je vnesli do JZD, byli vedeni jako přídělci. Žalobkyně jako domnělá oprávněná osoba prokázala své postavení ve vztahu k uplatňovanému nároku podle §4a odst. 3 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. K přechodu předmětných pozemků na stát však došlo v důsledku rozhodnutí o zrušení přídělu na podzim roku 1958, kdy právní předchůdci žalobkyně již tyto pozemky nedrželi, nehospodařili na nich, nýbrž žili a pracovali v R., kam se po odchodu z JZD P. – V. odstěhovali. Ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. odnětí přídělu jako restituční důvod nezná. Podle přídělové listiny bylo přitom možno příděl odejmout, jestliže přídělce neplnil uložené povinnosti (např. že na přidělené půdě nehospodařil). Právní předchůdci žalobkyně opustili předmětné pozemky a neodvolali se ani proti rozhodnutí o odejmutí přídělu. K přechodu tohoto majetku na stát nedošlo ani v důsledku politické perzekuce rodičů žalobkyně či postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody (§6 odst. 1 písm. r/ zákona č. 229/1991 Sb.).
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž uvádí, že „je nepochybné a založeno v katastru nemovitostí, že rozhodnutím ONV Ž. z roku 1958 byl příděl rodičů žalobkyně zrušen. Žalobkyni však není známo, zda toto rozhodnutí bylo vůbec rodičům doručeno.“ Dále namítá, že „je nesporné, že rodina žalobkyně v 50. letech byla v P. politicky perzekuována a bylo proti ní postupováno způsobem porušujícím obecně uznávaná lidská práva.“ To vedlo k opuštění předmětných pozemků. Nelze souhlasit ani s tím, že „kritika otce žalobkyně byla projevem demokraticky motivovaného jednání či formulací určitého postoje.“ Není pravdou, že rodina žalobkyně nebyla v souvislosti s odchodem z P. nijak postihována. Otec žalobkyně musel zůstat pracovat v zemědělství, jinam odejít nesměl, a to právě pod pohrůžkou potrestání, které bylo v té době zcela běžné. Žalobkyně má za to, že „celé řízení není objektivně vedeno“. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací po té, co zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou s právnickým vzděláním, věc projednal a rozhodl o ní za postupu podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz. čl. II, bod 12 přechodných ustanovení k zákonu č. 7/2009 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně však ve svém dovolání žádnou právní otázku nepředkládá, právní závěry odvolacího soudu nezpochybňuje, nýbrž jen brojí proti skutkovým závěrům, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu stojí. Lze jen poukázat na znění §241a odst. 3 o. s. ř., z něhož se podává, že za daných procesních okolností nejsou námitky směřující proti skutkovým zjištěním přípustné.
Dovolací soud proto postupoval podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. a dovolání jako nepřípustné odmítl, přičemž při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel z toho, že žalobkyně nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2009
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu