ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3628.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3628/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce D. p. U. a.s. v l., zastoupeného advokátem, proti žalované T. S. – K., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti dohody o vydání věci, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 14 C 102/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25.4.2007, č.j. 18 Co 169/2007-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Plzni jako soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 30.1.2007, č.j. 14 C 102/2006-38, jímž byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti dohody o vydání věci ze dne 20.9.1992, registrovaná S. n. P. – m. dne 21.10.1992 pod registračním číslem RE 822/92 (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Stejně jako soud okresní vycházel ze zjištění, že dohoda byla uzavřena podle §5 odst. 3 zákona č. 87/1990 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, mezi právním předchůdcem žalobce, D. p. P., s.p., jako osobou povinnou a žalovanou jako osobou oprávněnou; jejím předmětem je vydání spoluvlastnického podílu o velikosti 3/10 domu čp. 120 v P., F. ul. čp. 7, spolu se stavební parcelou č. 376 v témže katastrálním území. Dohoda byla dne 21.10.1992 registrována státním notářstvím a žalovaná je evidována v katastru nemovitostí jako podílová spoluvlastnice nemovitostí. Žalobce tvrdí, že dohoda je pro rozpor se zákonem neplatná a neměla za následek převod vlastnictví, neboť žalovaná nebyla oprávněnou osobou podle §3 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud dospěl k závěru, že na žádném určení neplatnosti dohody nemá žalobce naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). S odkazem na judikaturu dovolacího soudu, která se touto problematikou zabývá, uzavřel, že žádané určení není způsobilé odstranit stav nejistoty v právních poměrech účastníků, jde-li o spornou otázku vlastnictví nemovitostí. Dodal, že otázka platnosti dohody má povahu otázky předběžné ve vztahu k určení vlastnictví. Rozhodnutí, jehož vydání se žalobce domáhá, není listinou, která by byla způsobilá pro zápis vlastnického práva (záznamem) do katastru nemovitostí. Vyřešení otázky platnosti dohody by bylo opodstatněné pouze tehdy, pokud by na jejím podkladě nebyl dosud proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, případě pokud nebyla registrována státním notářstvím (jde-li o právní stav k 31.12.1992). O takový případ se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Označil je za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a zásadní právní význam rozsudku spatřoval v tom, že jím řešená otázka je soudy rozhodována rozdílně. Právní posouzení věci odvolacím soudem, který v nyní posuzované věci uzavřel, že žalobce na žádaném určení neplatnosti dohody nemá naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., je podle názoru žalobce nesprávné (dovolací důvod podle §241a odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Odvolací soud proto pochybil, jestliže se nezabýval věcí samou, posouzením, zda je dohoda platná, se zřetelem k tomu, že žalovaná v době jejího uzavření nebyla oprávněnou osobou. V obdobné věci totožných účastníků, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 36 C 1/2003 (jejímž předmětem byla otázka neplatnosti dohody o vydání spoluvlastnického podílu o velikosti 1/10 domu čp. 120 v P.) dospěl Krajský soud v Plzni k závěrům opačným a rozsudkem ze dne 17.5. 2007, č.j. 238/2007-221, podané žalobě vyhověl. K rozdílným závěrům při řešení této otázky dospěl i Nejvyšší soud, v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 2885/2005 a 28 Cdo 3535/2006. Žalobce navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) – se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu – postupoval v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., zabýval se tím, zda je přípustné.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a jedná se o první rozhodnutí tohoto soudu o věci samé (nejde zde ani
o případ skryté diformity rozhodnutí, kdy odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v rozhodnutí dřívějším z důvodu vázanosti právním názorem odvolacího soudu; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být přípustnost dovolání založena pouze ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy při splnění podmínky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, tj. má-li jím řešená otázka judikatorní přesah (jde-li o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou nebo rozhodovanou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozdílně, nebo řešenou v rozporu s hmotným právem; §237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozsudek odvolacího soudu je založen na právním závěru o absenci naléhavého právního zájmu na žádaném určení neplatnosti dohody o vydání nemovitosti (uzavřené podle §5 odst. 3 zákona č. 87/19991 Sb.), ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
S odkazem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu odvolací soud podal přesvědčivý a vyčerpávající výklad citovaného ustanovení
a současně konkrétně vysvětlil, v jakých případech naléhavý právní zájem na žádném určení ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. dán je a kdy není. Nad rámec odvolacím soudem uvedené argumentace dovolací soud připomíná, že otázkou existence naléhavého právního zájmu se ve své rozhodovací praxi konkrétně zabýval i ve vztahu k určení neplatnosti dohody o vydání věci podle restitučních předpisů. Již v rozsudku ze dne 25.1.2001, sp. zn. 20 Cdo 2948/2000 (uveřejněn v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 67, svazek 1, ročník 2001) dospěl k závěru, že žaloba o určení neplatnosti dohody o vydání věci (zde podle zákona č. 403/1990 Sb.) ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. není zpravidla na místě, neboť nemůže, bylo-li by jí soudem vyhověno, vést k navrácení v předešlý stav, tedy k obnovení vlastnických poměrů panujících v době před účinností dohody.
I v nyní posuzované věci má přitom otázka určení neplatnosti dohody o vydání věci (spoluvlastnického podílu k nemovitosti) povahu otázky předběžné k právní otázce vlastnictví, o níž je mezi účastníky spor především. Vyřešení otázky platnosti dohody, bez toho, aniž by bylo deklarováno vlastnické právo některého z účastníků k předmětné nemovitosti, by bylo rozhodnutím ryze akademickým, bez reálního dopadu do poměrů účastníků, zvlášť v situaci, kdy k uzavření dohody (registrované státním notářstvím) došlo před více než třinácti lety od podání žaloby a žalovaná strana (jde-li o současně zpochybňovanou otázku vlastnictví) argumentuje v řízení i skutečnostmi o nabytí vlastnického práva vydržením (§134 obč. zák.).
Pro úplnost sluší se uvést, že ke stejnému právnímu závěru (v typově shodné věci totožných účastníků) dospěl dovolací soud i v usnesení ze dne 21.2.2007, sp. zn. 28 Cdo 3535/2006. Toto rozhodnutí dovolacího soudu označil za ústavně konformní
i Ústavní soud, který je přezkoumával z podnětu žalobcem podané ústavní stížnosti
(viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26.11.2007, sp. zn. IV. ÚS 1167/07). Pokud dovolací soud v jiné věci účastníků (o níž rozhodl rozsudkem ze dne 31.5.2006, sp. zn. 28 Cdo 2885/2005) uzavřel, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti (jiné) dohody žalobce má, učinil tak na podkladě (zčásti) odlišného skutkového stavu věci
a při (dílem) jiné obraně žalované (v době rozhodování dovolacího soudu byl spor účastníků otázkou platnosti smlouvy vyčerpán); o rozpor s judikaturou (jinak zřejmou
a ustálenou) se zde proto nejedná.
Neopodstatněná je i výtka žalobce adresovaná odvolacímu soudu, že se nezabýval podstatnou věci samé, posouzením, zda žalovaná v době uzavření dohody byla oprávněnou osobou a zda je uzavřená dohoda z tohoto pohledu platná. Není-li totiž požadované určení způsobilé odstranit stav ohrožení samotného práva a nezjedná-li se jím efektivně jistota v dotčeném právním vztahu (tedy není-li podmínka naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř. splněna), soud žalobu zamítne, aniž by se zabýval věcí samou (srov. shodně nález Ústavního soudu z 20.6.1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod č. 35 Sbírky nálezů a stanovisek Ústavního soudu, svazek 3, ročník 1995 – I. díl, rozsudek Vrchního soudu v Praze z 30.11.1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, sešit č. 3, ročník 1994, pod č. 11, a rozsudky Nejvyššího soudu z 27.2.1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96,
z 27.3.1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, které jsou uveřejněny v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1997, pod č. 20 a 21).
Právní názor, na němž odvolací soud své rozhodnutí založil, je tedy konformní s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a neodporuje ani hmotnému právu. Rozsudek odvolacího soudu v posuzované věci není proto rozhodnutím po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř. ) a dovolání proti němu přípustné není (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy žalované, která by jinak měla na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. října 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu