ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.367.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 367/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J., proti žalované Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., o zaplacení částky 8.245,- Kč s příslušenstvím, částky 20.706,- Kč s příslušenstvím, částky 56.360,- Kč s příslušenstvím a částky 11.594,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 14/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2007, č.j. 22 Co 1647/2007-67, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2007, č. j. 22 Co 1647/2007-67, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem shora uvedeným změnil rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 30. 3. 2007, č. j. 2 C 14/2007-44, tak, že zamítl návrh žalobce na stanovení povinnosti žalované zaplatit částku 8.245, Kč s příslušenstvím, částku 56.360,- Kč s příslušenstvím, částku 20.706,- Kč s příslušenstvím a částku 11.594,- Kč s příslušenstvím. Žalované nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž žalobce byl podle hospodářské smlouvy uzavřené s Okresním národním výborem v P. dne 21. 9. 1988 trvalým uživatelem nemovitostí, a to stavební parcely č. 96 a parcely č. 192/11 v k.ú. Z. Podle smlouvy o zřízení práva bezplatného užívání ke stavební parcele z 29. 11. 1965, uzavřené žalobcem s Č. s. – finančním odborem ONV P., byl žalobce trvalým bezplatným uživatelem stavební parcely č. 74 v k.ú. Č. Podle hospodářské smlouvy o odevzdání národního majetku do trvalého užívání, jež byla uzavřena mezi žalobcem a Československým státem – Městským národním výborem ve V. dne 22. 5. 1989, se žalobci dostala do trvalého bezplatného užívání stavební parcela č. 182 v k.ú. B., obec V. A konečně podle hospodářské smlouvy o trvalém bezplatném užívání národního majetku z 20. 7. 1982, uzavřené mezi žalobcem a Československým státem – ONV v P., byla žalobci do trvalého bezplatného užívání předána stavební parcela č. 1511 v k.ú. V. Žalobce požádal dne 12. 7. 2000 Okresní úřad v P., finanční odbor, o změnu práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické podle tehdy platného ustanovení §879c zákona č. 103/2000 Sb., a to u parcel č. 96 a 192/11 v k.ú. Z., č. 1511 v k.ú. V., č. 182 v k.ú. B. a č. 74 v k.ú. Č. Dne 22. 4. 2004 a dne 23. 10. 2003 byly mezi žalobcem a Českou republikou uzavřeny celkem čtyři kupní smlouvy, na základě nichž došlo k převodu výše uvedených pozemků. Na podkladě těchto smluv bylo k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo ve prospěch žalobce.
Odvolací soud při právním posouzení věci, v níže se žalobce domáhal vrácení zaplacených kupních cen jako bezdůvodného obohacení, jakožto plnění z absolutně neplatných právních úkonů, dospěl k závěru, že předmětné smlouvy byly uzavřeny v mezidobí, kdy byl zrušen zákon č. 103/2000 Sb., a datem 31. 12. 2004, ke kterému byla zrušena část druhá zákona č. 229/2001 Sb., nazvaná „Změna občanského zákoníku čl. II.“, která ke dni 30.6. 2001 ustanovení §879c občanského zákoníku (dále o.z.) zrušila. Proto nelze konstatovat, že by předmětné kupní smlouvy byly neplatné. Opačný závěr by totiž podle odvolacího soudu znamenal nepřípustnou retroaktivitu nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004, kterým byla shora uvedená část zákona zrušena.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které opíral o důvodnost pro nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a přípustnost pro diformitu rozsudků nalézacího a odvolacího soudu. Dovolatel tvrdil, že ustanovení §879c, 879d a 879e o.z. nebyla nikdy zrušena, neboť část druhá zákona č. 229/2001 Sb., která shora uvedená ustanovení občanského zákoníku měnila, byla nálezem Ústavního soudu, publikovaným pod č. 278/2004 Sb. dnem 31. 12. 2004 zrušena. Protože došlo k úplnému oživení ustanovení §879c o. z. a obnovení stavu tímto ustanovením založeného, nelze dospět k jinému závěru, že veškeré právní úkony, k nimž v mezidobí došlo a jež jsou s uvedeným stavem v rozporu, jsou absolutně neplatné a jako takové nejsou způsobilé přivodit změnu v právních vztazích. Dovolatel byl přesvědčen, že předmětné pozemky nabyl ex lege podle ustanovení §879c o. z., a to bezúplatně, když žalobce splnil zákonné podmínky výzvou žalovaného o převod pozemků do vlastnictví a uplynutí doby. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Žalobce podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod spočíval v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud dospěl již dříve - viz rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 a další rozhodnutí, viz níže - k závěru, že požádal-li účastník v souladu s ustanovením §879c odst. 4 o. z. o změnu práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické, pak došlo k této změně – v intencích zákona č. 103/2000 Sb. – od 1. 7. 2001. Toto ustanovení bylo zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 30. 6. 2001, tedy o den dříve, než mohla uplynout lhůta jednoho roku uvedená v §879c odst. 4 o. z.
Ústavní soud však svým nálezem ze dne 9. 3. 2004, sp.zn. Pl. ÚS 2/02, zrušil část druhou zákona č. 229/2001 Sb., a to dnem 31. 12. 2004. Nejvyšší soud je vázán plenárním nálezem Ústavního soudu, i tou částí odůvodnění, kde je zřejmý právní názor Ústavního soudu, že zrušením části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. se obnoví stav založený ustanoveními §879c/, d/ a e/ o.z. V souladu s tímto nálezem Ústavního soudu Nejvyšší soud již dříve rozhodoval v obdobných věcech; zejména je nutné upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, ve kterém Nejvyšší soud podrobně rozvedl otázku vázanosti obecných soudů rozhodnutím Ústavního soudu a taktéž dovodil, že zrušením části druhé článku II. cit. zákona se následně obnovuje právní stav založený ustanoveními §879c/, d/ a e/ o. z.
Těmto závěrům přitakal Nejvyšší soud i ve svých dalších rozhodnutích (např. v usneseních z 23. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1961/2006; z 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2490/2006; z 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006; z 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006; z 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2797/2007; z 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007; ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 265/2008; ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 518/2008; ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1022/2008; ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 2356/2008; ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2443/2008, veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
V rovině časové souslednosti nález pléna Ústavního soudu zrušil část zákona č. 229/2001, jíž bylo derogováno ustanovení občanského zákoníku (§879c, §879d a §879e); pak se taková ustanovení stala znovu platnou součástí právního řádu České republiky, a to ode dne účinnosti zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. (tj. od 1. 1. 2005). Jinak by tu totiž nebyl dán žádný právní podklad pro „vymizení“ těchto ustanovení občanského zákoníku z právního řádu ČR. Jestliže pak §879c o. z., který je tedy ke dni rozhodování dovolacího soudu platnou součástí právního řádu České republiky, stanoví, že uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 7. 2001, neboť z. č. 103/2000 Sb. nabyl účinnosti dne 1. 7. 2000) dochází při splnění jistých podmínek k právní skutečnosti, a to přímo ze zákona, nevyvstává žádná pochybnost o právních následcích takového ustanovení. Jinými slovy řečeno, platné a účinné ustanovení §879c o. z. stanoví, že ke dni 1. 7. 2001 došlo při splnění taxativně vypočtených podmínek existujících ke dni účinnosti zákona č. 103/2000 Sb. k přeměně práva trvalého užívání pozemku podle §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, na právo vlastnické. To bezesporu platí i pro souzený spor. Ostatně i Ústavní soud si byl vědom dopadů svého nálezu, a proto odložil účinnost zrušení napadeného ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. do 31. 12. 2004, aby tak podle vlastních slov „poskytl Parlamentu České republiky dostatečně dlouhou dobu k přijetí přiměřené právní úpravy“ (viz i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 265/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 518/2008 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 1022/2008, veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ). Vzhledem k tomu, že zákonodárce takovou možnost nevyužil, tedy nereagoval přijetím „přiměřené právní úpravy“, zůstala tato otázka k vyřešení cestou judiciální. (viz. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 1422/08, veřejnosti dostupná na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
V souzené věci měl dovolatel předmětné nemovitosti v trvalém užívání podle §70 odst. 1 hospodářského zákoníku č. 109/64 Sb., požádal žalovanou o změnu tohoto právo na vlastnictví ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti zákona č. 103/2000 Sb., a ke dni 1. 7. 2001 se tak stal jejich vlastníkem. S ohledem na zásadu nemo plus iuris tranferre potest, quam ipse habet, která stanoví, že nikdo nemůže převést více práv než sám má, nelze dospět než k závěru, že uzavřené kupní smlouvy jsou absolutně neplatné ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. Za této situace je tedy namístě postup podle ustanovení §457 o. z., podle něhož je-li smlouva neplatná, nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Dovolací soud tedy shledává dovolání důvodným a se současným zrušením napadeného rozsudku věc vrací odvolací instanci k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení, v němž bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu, se rozhodne též o náhradě nákladů řízení před dovolacím soudem.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. března 2009
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu