ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3698.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3698/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce V. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) P. f. Č. r., a 2) M. Ch., spol. s r. o., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 15 C 40/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2007, č. j. 13 Co 428/2006-122, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2007, č. j. 13 Co 428/2006-122, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 3. 2006, č. j. 15 C 40/2005-85, určil, že žalobce je vlastníkem pozemků „v k.ú. H., obec L., okres Ch., na které uplatnil nárok na vydání u Pozemkového úřadu v Ch., ve výměře 14,2356 ha, konkrétně stavební parcely č. 1 a pozemkových parcel č. 5/1, 5/2, 7, 8, 48, 51, 52, 53, 54, 55, 56, 62, 315, 316, 336, 337, 338, 342, 343, 347/1, 347/5, 381, 382, 383, 384, 385, 386, 387, 388, 429, 479 a 5/3, jak byly zapsány pro dané k.ú. a obec v pozemkové knize“ (výrok I). Současně rozhodl, že tímto výrokem rozsudku se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – P. ú. v Ch. ze dne 16. 12. 2004, č.j. 2284/PÚ/04-203, ve výroku označeném číslem 1 (výrok II), a uložil žalovaným povinnost k náhradě nákladů řízení (výrok III). Žalobu projednal v řízení podle části páté občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Vycházel ze zjištění, že shora označeným rozhodnutím, vydaným podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), pozemkový úřad určil, že žalobce není vlastníkem zemědělským pozemků označených ve výroku pod číslem 1 rozhodnutí; pozemkový úřad uzavřel, že vydání pozemků brání překážka podle ust. §11 odst. 1 písm. f) zákona o půdě, neboť nelze provést identifikaci jednotlivých parcel z důvodu nedokončeného přídělového řízení. Naproti tomu soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce (potomek J. a Š. V.) je oprávněnou osobou k uplatnění restitučního nároku k předmětným nemovitostem, které tvořily majetkovou podstatu zemědělské usedlosti č. 13 v katastrálním území H., obec L. Vlastnické právo k nemovitostem získali jeho rodiče přídělem podle dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., po odcházejících přídělcích J. a A. K., označené jako příděl číslo 7 pro dané katastrální území. Postavení žalobce jako oprávněné osoby podle §4 zákona o půdě ve vztahu k těmto nemovitostem bylo deklarováno i pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 3. 2004, č. j. 9 C 285/2000-43. Identifikaci přidělených pozemků lze provést podle dochovaných listin, zejména podle kopie přídělového operátu. Konkrétně byly pozemky ztotožněny i posudkem znalce Ing. V. K. Ač tedy nedošlo k dokončení přídělového řízení zápisem vlastnického práva do pozemkových knih, v případě jinak identifikovatelných pozemků překážka pro jejich vydání podle §11 odst. 1 písm. f) zákona o půdě dána není.
K odvolání žalovaného 1) Krajský soud v Plzni jako soud odvolací shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Vycházel ze zjištění, že přídělové řízení s rodiči žalobce nebylo dokončeno, jelikož vlastnické právo ke konkrétním pozemkům nebylo zapsáno do „platných pozemkových evidencí“. Na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že pozemky přidělené rodičům žalobce identifikovat nelze. Podle názoru odvolacího soudu ustanovení §11 odst. 1 písm. f) zákona o půdě brání tomu, aby nyní docházelo k dokončování dříve neuzavřených přídělových řízení. Odvolací soud shledal, že „podle obsahu spisu správního orgánu“ byla zemědělská usedlost č. 13 v katastrálním území H. předmětem dvou přídělů označených čísly 7 a 8; zemědělské pozemky podle přídělu č. 7 (o výměře 14,2356 ha) získali manželé K. a pozemky podle přídělu č. 8 (o výměře 12,8190 ha) manželé P. Některé z předmětných pozemků (např. parc. č. 5/1, č. 51, 52, event. 315 a 381) byly předmětem obou přídělů, přičemž v řízení nebylo prokázáno, který z přídělů (zda příděl označený číslem 7 či 8) získali žalobcovi rodiče, neboť „jakýkoliv doklad o vlastnictví“ chybí, stejně tak jako „doklad o tom, kde byl příděl umístěn“. Posudek znalce, vycházející ze srovnání parcel označených v přídělu č. 7, k identifikaci pozemků přidělených rodičům žalobce, podle závěru odvolacího soudu, nestačí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozoval z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil jím dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Předně odvolacímu soudu vytkl, že ze znaleckého posudku o identifikaci parcel učinil jiná skutková zjištění než soud prvního stupně, aniž by tento důkaz sám zopakoval. Pominul také, že rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 9 C 285/2003, byl žalobce určen oprávněnou osobou k vydání zemědělského majetku, který byl přidělen jeho rodičům po odcházejících přídělcích manželech K. Svá tvrzení v předchozím řízení žalobce opíral (mimo jiné) i o zápis Osidlovací komise Ministerstva zemědělství ze dne 13. 12. 1948 a o jeho přílohy o převzetí živého a mrtvého inventáře po těchto odcházejících přídělcích. Ačkoliv jeho rodiče užívali i část zemědělského majetku, který byl dříve přidělen manželům P., vrácení tohoto majetku žalobce nežádá. Odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §11 odst. 1 písm. f) zákona o půdě a nepřihlédl k judikatuře Ústavního soudu, podle které je třeba ustanovení o překážkách pro vydání nemovitosti vykládat restriktivně, tak, aby byl naplněn smysl a účel restitučních předpisů, jímž je v prvé řadě vrácení majetku oprávněným osobám. Překážkou pro vydání pozemků nemohou být proto ani nesrovnalosti v pozemkových evidencích, popřípadě neukončené přídělové řízení. Žalobce navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) označil rozsudek odvolacího soudu za správný. Uvedl, že v posuzované věci se nejedná pouze o nesrovnalosti v evidencích nemovitostí, nýbrž o situaci, kdy identifikaci parcel nelze provést z důvodu nedokončeného přídělového řízení, jak by konstatováno zprávou katastrálního úřadu. Pozemkový úřad není oprávněn přídělového řízení dokončit a nemůže tak učinit ani soud. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek „potvrdil“.
Žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu, postupoval v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal tento rozsudek bez nařízení jednání (243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), jsa vázán dovolatelem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a jeho obsahovou konkretizací; přihlížel přitom i k vadám řízení uvedeným v §242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř. Dovolání shledal opodstatněným.
Podle §5 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. přidělená půda přechází do vlastnictví přídělce již dnem převzetí do držby (k této otázce srovnej kupř. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 1999, sp. zn. IV. ÚS 99/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, str. 64). Na případy, kdy nárok oprávněné osoby není možné prokázat předložením příslušné přídělové listiny (kupříkladu proto, že se po řadě let spojených s bouřlivými a často nelegálními zásahy státu při kolektivizaci zemědělství příslušné listiny nedochovaly) pamatuje ust. §4a odst. 2 až 5 zákona o půdě, jež upravuje nárok „domnělé oprávněné osoby“, které poskytuje možnost prokázat nárok v řízení před soudem; v něm je soud povinen vycházet ze všech dostupných důkazních prostředků a musí hodnotit i celkový proces přídělového řízení (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 385/2003). Obdobná situace nastala i v posuzovaném případě, když byl žalobce odkázán pozemkovým úřadem na řízení před soudem, jež bylo posléze ukončeno vydáním rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 3. 2004, č. j. 9 C 285/2000-43, se závěrem pro žalobce pozitivním. Předmětem tohoto řízení bylo rčení žalobce jako oprávněné osoby ke konkrétně definovanému zemědělskému majetku, který nabyli jeho rodiče přídělem podle dekretu č. 28/1945 Sb. Právě v řešení této otázky spočíval smysl předchozího řízení.
S odvolacím soudem je třeba souhlasit v tom, že řízení o přidělení zemědělského majetku žalobcovým rodičům (tedy souboru nemovitostí, který jim byl přidělen po odcházejících přídělcích J. a A. K., označenému jako příděl číslo 7, o výměře pozemků 14,2356 ha, jak soud uzavřel již v předchozím řízení o určení žalobce jako oprávněné osoby k vydání tohoto zemědělského majetku) nebylo dokončeno zápisem vlastnického práva nových přídělců do pozemkové knihy. Dokončení přídělového řízení bylo nikoliv povinností přídělců, nýbrž Národního pozemkového úřadu (§10 odst. 2 dekretu č. 28/1945 Sb.). Nesplnění zákonem (dekretem) správnímu orgánu uložené povinnosti zajistit zápis v pozemkové knize nemůže jít k tíži přídělce, do jehož vlastnictví přešel zemědělský majetek dnem převzetí držby. Pokud s ohledem na provedené důkazy není pochyb o přechodu vlastnictví ani o rozsahu a identifikaci předmětných parcel z hlediska jejich držby a užívání přídělcem, nesrovnalosti v evidencích nemovitostí nemohou být samy o sobě důvodem postupu podle §11 odst. 1 písm. f) zákona o půdě (nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 1997, sp. zn. III. ÚS 355/96). Jiný právní názor odvolacího soudu proto správný není.
Závěr, zda lze provést identifikaci parcel, které byly předmětem nedokončeného přídělu, nebo nikoliv, je pak možné učinit pouze na základě zhodnocení všech v řízení provedených důkazů, zákonem stanoveným postupem (srov. §132 o. s. ř.), kdy ani v při tomto posouzení nelze ztratit ze zřetele celkový proces přídělového řízení. Postup soudu při hodnocení důkazů a jeho závěry o skutkových zjištěních a právním posouzení věci podléhá povinnosti řádného zdůvodnění (§157 odst. 2 o. s. ř.), aby byla vyloučena libovůle či dokonce svévole soudu při rozhodování. V posuzované věci odvolací soud své závěry o nemožnosti provést identifikaci parcel přidělených rodičům žalobce opřel o „obsah správního spisu“ a mechanicky převzal závěry, které o věci učinil pozemkový úřad, aniž by je odůvodnil výše naznačeným způsobem. Konkrétně nevysvětlil, na základě kterých důkazů dospěl k odlišným skutkovým zjištěním, než jaké o této otázce učinil soud prvního stupně, a jak provedené důkazy on sám hodnotil. Nepřihlédl k výsledkům předchozího řízení o určení žalobce jako oprávněné osoby k vydání konkrétních zemědělských nemovitostí a odůvodnění rozsudku pomíjí i ostatní provedené důkazy, kupříkladu identifikaci parcel, jak ji pro účely řízení provedl soudem ustanovený znalec, jež se opírá o další listinné důkazy, jako je (v kopii pořízená) katastrální mapa bývalého pozemkového katastru, grafický přídělový plán přídělového operátu pro dané katastrální území nebo kopie návrhu přídělové listiny zemědělské usedlosti čp. 13, spolu s identifikovanými zemědělskými pozemky, představujícími majetkovou podstatu této zemědělské usedlosti, označené jako příděl č. 7, o výměře 14,2356 ha, shodné s výměrou pozemků, jichž vydání se žalobce domáhá v tomto řízení. Přesvědčivě a přezkoumatelně odvolací soud neodůvodnil ani své závěry, že některé z pozemků (jejich části) byly současně předmětem jiného přídělu (označeného č. 8), bez jejich rozdělení a nového polohového a geometrického určení. Je-li tomu tak v případě některých (odvolacím soudem jen namátkou zmíněných) pozemků, jejichž identifikaci provést nelze, pak tato skutečnost nebrání tomu, aby žalobě bylo vyhověno ohledně ostatních (identifikovatelných) pozemků. K námitce žalovaného 1), který argumentuje zprávou katastrálního úřadu a nemožností dokončení přídělového řízení, sluší se uvést, že stanovisko či sdělení katastrálního úřadu je zde pouze jedním z důkazů, který – stejně jako důkazy jiné – podléhá hodnocení soudu podle hledisek uvedených v §132 o. s. ř; nejde o rozhodnutím jiného orgánu, jímž je soud podle §135 o. s. ř. vázán (k tomu srovnej kupř. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 8. 1998, sp. zn. 30 Ca 209/97, uveřejněný v časopise Správní právo, ročník 1998, pod pořadovým číslem 297).
Soudům obou stupňů lze současně vytknout, že rozhodovaly o žalobě na určení vlastnictvím k pozemkům, které byly pro účely řízení identifikovány nikoliv určitým způsobem, podle svého současného označení v katastru nemovitostí, tak, aby v případě pozitivního rozhodnutí o žalobě mohl být rozsudek podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí, záznamem podle §7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisem vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Místo takového označení se již soud prvního stupně spokojil s označením pozemků podle zápisu v pozemkové knize, aniž žalobce vedl k upřesnění žaloby, popř. tak učinil sám, kupříkladu identifikací pozemků podle srovnávacího sestavení parcel provedeného ustanoveným znalcem. Pochybení soudu prvního stupně nenapravil ani soud odvolací. Nejenom tato okolnost, nýbrž zejména výše vytýkaný deficit řádného a přezkoumatelného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který dovolacímu soudu brání v hodnocení jeho správnosti, patří mezi vady řízení, které mohou mít za následek nesprávné rozhodnutí (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.) a k nimž dovolací soud v případě přípustného dovolání přihlíží podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. i tehdy, nebyly-li v dovolání výslovně uplatněny (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/99, uveřejněný pod C 1055 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 22).
Z obou výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, §243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud v dalším řízení vázán. V novém rozhodnutí o věci rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. listopadu 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu