ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3712.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3712/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. B., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1. V. J., a 2. J. J., oběma zastoupeným advokátem, o přechod vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 856/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 10. 2007, č.j. 12 Co 134/2005-234, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 7. 10. 2004, č.j. 9 C 856/92-196, v odstavci I. zamítl návrh žalobkyně, aby soud rozhodl, že vlastnické právo k domu č.p. 1 s příslušenstvím, dále ke stavební parcele č. 61 o výměře 176 m2 a k zahradě č. parcely 704/1 o výměře 1803 m2 v k. ú. L., okres L. přechází z žalovaných na žalobkyni, a to podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“). Krajský soud v Hradci Králové shora uvedeným rozsudkem uvedený výrok soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud převzal skutkové závěry soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu §4 odst. 2 zákona o půdě, neboť je dcerou a dědičkou po svých zemřelých rodičích A. a A. H., kteří se stali na základě přídělu vlastníky předmětných nemovitostí. Dále vzal za prokázané, že předmětné nemovitosti přešly podle §6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě do vlastnictví státu a později je získali na základě kupní smlouvy ze dne 8. 9. 1988 do vlastnictví žalovaní. Odvolací soud též zjistil, že kupní cena sjednaná v kupní smlouvě ve srovnání se znaleckým posudkem Ing. P. byla sice nižší, nikoli však podstatně, přičemž zjištěný rozdíl byl znalcem odůvodněn a nepřesahoval 10 % sjednané kupní ceny, a že žalovaní nebyli zvýhodněni ve vztahu k jinému zájemci o zakoupení domu. Též vzal za prokázáno, že překročení výměry pozemku, k němuž bylo žalovaným zřízeno právo osobního užívání bylo zdůvodněno tak, že s ostatními pozemky tvoří jeden funkční celek, který není vhodné dělit. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v dané věci nebylo třeba vynětí předmětného pozemku ze zemědělského půdního fondu, neboť zřízením práva osobního užívání nedošlo ke změně účelového určení pozemku, který i nadále byl součástí zemědělského půdního fondu a zůstal nadále užíván jako zahrada. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně též správně posoudil, že podle vyhlášky č. 119/1988 Sb. platné v době převodu pozemku na žalované již nebyl vyžadován souhlas příslušného nadřízeného orgánu s převodem nemovitostí, takže ani tato podmínka nebyla na újmu platnému převodu pozemku na žalované. Odvolací soud dospěl k závěru, že návrhu žalobkyně nelze vyhovět, neboť nebylo zjištěno naplnění některé ze skutkových podstat uvedených v §8 odst. 1 zákona o půdě.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. (správně §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Dovozovala existenci nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. (správně §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Konstatovala, že žaloba vychází z toho, že žalovaní jsou povinnými osobami k vydání předmětných nemovitostí ve smyslu §8 odst. 1 zákona o půdě. Tvrdila, že žalovaní nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy a za cenu nižší o 10 %, než odpovídající tehdy platným předpisům. Též namítala, že ve prospěch žalovaných bylo zřízeno právo osobního užívání pozemku v celkové výměře 1979 m2 v rozporu s ustanovením §200 odst. 1 tehdy platného o.z. Nesouhlasila s rozhodnutím Finančního odboru ONV č.j. Fin. pol. 4465/88 ze dne 7. 9. 1988, že pozemky tvoří jeden funkční celek, který nelze dále dělit. Vytýkala soudu nesprávné právní posouzení, když neshledal porušení tehdy platných právních předpisů spočívající v tom, že převáděný pozemek nebyl vyjmut ze zemědělského půdního fondu, a že převodu nepředcházelo schválení zemědělským odborem ONV. Navrhla proto, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o. s. ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby bylo závislé na zjištění, zda v projednávané věci byly splněny předpoklady ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě.
Nejvyšší soud se výkladem pojmu „získání nemovitosti za cenu nižší“ ve smyslu §8 odst. 1 zákona o půdě se zabýval již mnohokrát, přičemž zastává stále konzistentní stanovisko. Např. v rozsudku ze dne 21.5.1996 sp. zn. 3 Cdon 1035/96 vyslovil tento právní názor: “Podmínka nabytí nemovitosti za nižší cenu ve smyslu §8 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není splněna zpravidla tehdy, když nižší cena podle znaleckého odhadu je výrazem přípustné odchylky vyjadřující meze volné (odborné) úvahy a individuálního, odborně podloženého znaleckého přístupu nebo odchylky sice vyjadřující odborný resp. technický nedostatek ocenění, jestliže se do určení nižší ceny promítá kvantitativně nepatrně resp. nepodstatně.“ Tento právní názor zastává Nejvyšší soud i ve svých dalších rozhodnutích, mimo jiné např. v rozsudku ze dne 26.11.1997 sp. zn. 2 Cdon 51/97, z něhož vycházel Nejvyšší soud i v odůvodnění rozsudku ze dne 25.7.2000 sp.zn. 24 Cdo 87/2000, v němž též vyložil, že v §8 odst. 1 zák. o půdě „…má zákon na mysli objektivní rozdíl mezi kupní cenou a cenou zjištěnou podle cenových předpisů. Tento rozdíl však nelze vyjádřit prostou početní úvahou, na jejímž základě by byl důvodem pro aplikaci ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě jakýkoli rozdíl v ceně. Z rozhodovací činnosti soudů je známo, že v praxi soudních znalců, kteří stanovovali ceny nemovitosti, se vyskytovaly rozdíly, dané subjektivním hodnocením znalce, a že důležitým prvkem pro stanovení ceny je posouzení stavebního stavu nemovitostí podle odborných znalostí a zkušeností znalce. Judikatura proto připustila určitou toleranci u takto rozdílných posudků různých znalců, pokud zjištěný nepodstatný rozdíl nevyplynul z porušení předpisů, z úmyslu cenu snížit či zvýšit, ze svévole a jiného zavinění v rozporu s povinnostmi znalce apod., ale je dán odlišným odborným posouzením znalce. Je nezastupitelnou úlohou soudu, aby v konkrétním případu přihlédl ke všem podstatným okolnostem, které v řízení vyšly najevo, a posoudil důvodnost rozdílu ve zjištěných cenách z tohoto hlediska, zda jej lze podřadit pod ust. §8 odst. 1 zák. o půdě.“ Takový výklad ustanovení §8 odst. 1 zák. o půdě podal Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 18.7.2000 sp. zn. 28 Cdo 2956/99 a ze dne 14.10.2003, sp.zn. 28 Cdo 1941/2003.
Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že důvod pro přechod vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle §8 odst. 1 zákona
o půdě není v dané věci dán, protože jejich převod na žalované se neuskutečnil
v rozporu s tehdy platnými předpisy a nemovitosti nebyly nabyty žalovanými za cenu nižší, než odpovídala tehdy platným cenovým předpisům či protiprávním zvýhodněním. Dovolací soud nemá důvodu se odchýlit ani od závěru odvolacího soudu, že podmínkou platného převodu předmětného pozemku na žalované byl souhlas příslušného orgánu (zemědělského odboru tehdejšího ONV Louny). Dovolací soud neshledal v projednávané věci ani rozpor s tehdy platnými předpisy spočívající v tom, že převáděný pozemek nebyl vyjmut ze zemědělského půdního fondu.
Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobkyni, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně neměla
v dovolacím řízení úspěch a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. března 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu