ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3787.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3787/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Česká republika – Ministerstvo vnitra, proti žalovanému m. A., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp.zn. 13 C 161/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2008, č.j. 10 Co 461/2005-85, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 12.200,- Kč k rukám jeho zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu svým rozsudkem ze dne 20. 1. 2005, č.j. 13 C 161/2004-37, určil, že žalobce je vlastníkem zastavěných stavebních parcel č. 49/1 a dalších v obci A., kat. úz. V. u A., jak jsou zapsány u Katastrálního úřadu v Ch. na LV č. 26.
Krajský soud v Plzni rozsudkem shora označeným změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že v době účinnosti zákona
č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do majetku obcí (s účinnosti ke dni 24. 5. 1991), sice byly sporné pozemky ve vlastnictví Československé federace a nemohly být obcí restituovány, ale podle ustanovení §2a zákona č. 114/2000 Sb. byly vytvořeny předpoklady pro další případy přechodu nemovitostí do vlastnictví obcí dnem 1. 7. 2000 (den účinnosti této novely zákona č. 172/1991 Sb.). Pozemky splňovaly i podmínku tzv. historického majetku obce k 31. 12. 1949. Odvolací soud zavázal žalobce k náhradě nákladů odvolacího řízení žalovaného ve výši 17.388,30 Kč k rukám zástupkyně žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které opřel o tvrzené nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Poukazoval na to, že sporné nemovitosti byly k datu 24. 5. 1991 ve vlastnictví federace a nikoli České republiky, poukázal na účel a smysl novely zákona č. 114/2000 Sb., kterou mělo dojít jen k odstranění pochybností při nabytí vlastnictví k obecnímu majetku. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil prostřednictvím advokátky. Ztotožnil se s právním názorem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání bylo přípustné, neboť nižší instance rozhodly o meritu věci ve vztahu k dovolateli odlišně (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání není důvodné.
Účelem zákona č. 114/2000 Sb. bylo umožnit další přechody majetku do vlastnictví obcí, zejména v případech sporných přídělů (i podle dekretu č. 108/1945 Sb.) okolo roku 1950, ale i v případech dalších. Zákon č. 114 však nepůsobí zpětně a jím doplněné restituční podmínky se neposuzují k datu 24. 5. 1991 (jak se domnívá dovolatel), ale k datu 1. 7. 2000. Ve vztahu k nyní přezkoumávané věci to znamená, že byla již dříve splněna podmínka někdejšího včasného přídělu (a tzv. historického majetku obce), ale až k datu 1. 7. 2000 byla splněna podmínka vlastnictví státu (ČR). Podle zákona č. 172/1991 Sb. v původním znění tomu tak nebylo, neboť ke dni 24. 5. 1991 byly sporné pozemky ve vlastnictví federace, nikoli České republiky, a jejich přechod na obec tedy podle textu restitučního zákona i jeho interpretace tehdy nepřicházel v úvahu.
V podrobnostech dovolací soud odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, 28 Cdo 2850/2004, 28 Cdo 97/2008 a mnohá další.
Uplatněný dovolací důvod tedy nebyl naplněn, odvolací soud rozhodl ve věci správně a Nejvyšší soud proto dovolání strany žalující zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Úspěšné straně žalované vznikl podle §243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení, jež jí vznikly podáním vyjádření k dovolání. Podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. náležela za jeden úkon zástupce výchozí sazba odměny 20.000,- Kč, redukovaná (jen jeden úkon v řízení) na polovinu, tj. na 10.000,- Kč (§5 písm. b/, §18 odst. 1 cit. vyhl.). Povýšena o 19% daň z přidané hodnoty činila odměna 11.900,- Kč. S přičtením 300,- Kč režijního paušálu představovaly náklady řízení žalovaného částku 12.200,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 2. července 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu