ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3799.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3799/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, PhD., ve věci žalobce J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) Ing. I. Š., zastoupenému advokátem, a 2) PhDr. Z. P., o přechod vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 105/92, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2009, č. j. 54 Co 356/2008-340, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení společně a nerozdílně částku ve výši 5.712,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 7. 9. 2006, č. j. 7 C 105/92-299, zamítl žalobu domáhající se převodu vlastnického práva k pozemkům blíže specifikovaným tamtéž (dále jen „předmětné pozemky“) z podílového spoluvlastnictví žalovaných, eventuálně spoluvlastnického podílu ke 4/6 těchto nemovitostí, na žalobce. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 54 Co 356/2008-340, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem přechází ze žalovaných na žalobce. Stalo se tak poté, co Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 3. 9. 2008, č. j. 28 Cdo 2209/2008-322, zrušil původně potvrzující rozsudek soudu odvolacího ze dne 15. 1. 2008, č. j. 15 Co 410/2006-314, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V daném řízení se jedná o nárok, který původní žalobkyně uplatnila s ohledem na §30 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). V době odnětí měly předmětné nemovitosti charakter zemědělské usedlosti, na níž byla provozována zemědělská výroba. Aktivní legitimace původní žalobkyně
k podání žaloby na přechod vlastnického práva podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. ve vztahu k jedné polovině nemovitostí vyplývá z toho, že v roce 1956 bezplatně odevzdala státu do vlastnictví jednu polovinu domu č. p. 23 s parcelou č. 43 v k. ú. R. a k další části nemovitosti z toho, že druhá polovina nemovitostí propadla státu v důsledku odsouzení manžela původní žalobkyně rozsudkem Krajského soudu
v Jihlavě ze dne 12. 8. 1955 ve znění rozsudku Nejvyššího soudu v Praze ze dne
22. 9. 1955. V řízení bylo prokázáno, že O. a M. Š. uzavřeli platnou kupní smlouvu s MNV v R. dne 11. 4. 1969, přičemž kupní cena za nemovitost byla 6.691,- Kč. Odvolací soud v řízení předcházejícím vydání kasačního rozsudku Nejvyššího soudu poučil žalobce podle §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) s tím, aby doplnil tvrzení o protiprávním zvýhodnění původních žalovaných při koupi této nemovitosti. Na tomto základě pak dospěl k závěru, že tvrzení žalobce této skutkové okolnosti se týkající zůstávají pouze v obecné rovině. Odvolací soud v předchozím řízení uzavřel, že právní předchůdci žalovaných předmětné nemovitosti nenabyli v rozporu s právními předpisy a ani nebyli při jejich koupi protiprávně zvýhodněni.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku uvedl, že postup příslušného MNV při prodeji předmětných nemovitostí právním předchůdcům žalovaných byl v rozporu s instrukcí ministerstva financí, která byla vydána na základě tehdy platné vyhlášky 104/1966 Sb. (§15 odst. 8) – předpisu obecně závazného, ale byl též v rozporu s pravidly slušného a poctivého jednání, jejichž dodržování i v tehdejší době mělo být zejména ze strany orgánů státní správy (moci) zcela jistě vyžadováno,
a taktéž se zásadou rovnosti v přístupu státního orgánu k subjektům s ním jednajícími občany (čl. 20 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústavy československé socialistické republiky ve znění pozdějších novelizací). Nadto skutečnost, že nabyvatel byl politickým funkcionářem ve spojení se zjištěním, že ve svém zájmu o nemovitosti uspěl a další zájemci o koupi dané nemovitosti byli ze strany MNV zcela ignorováni, zavdává příčinu důvodným pochybnostem o tom, zda výběr nabyvatele předmětné nemovitosti proběhl zcela v souladu s příslušnými pravidly a zda skutečný nabyvatel nebyl v tomto procesu bezdůvodně protiprávně zvýhodněn. Zjištěný postup MNV činí postavení žalovaného zranitelným, neboť není logicky odůvodnitelný ničím jiným, nežli jeho dobovým politickým postavením (dobovým politickým postavením otce žalovaných). Nejvyšší soud vrátil odvolacímu soudu případ k dalšímu řízení s tím, aby soud odvolací s přihlédnutím k pro něj závazným právním názorům a ke smyslu a účelu restitučního zákonodárství znovu a důkladně posoudil, zda nabyvatel předmětných nemovitostí nebyl protiprávně zvýhodněn ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. To vše při zohlednění okolností, za nichž došlo k odnětí vlastnického práva právním předchůdcům žalobce, a rovněž tak při zvážení možných dopadů úspěšného restitučního požadavku žalobce do právní i faktické sféry žalovaných.
Odvolací soud v následném řízení rozsudek soudu prvního stupně znovu přezkoumal a po zopakování některých důkazů dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné. Odvolací soud především znovu potvrdil, že v daném případě je vznesený požadavek žalobce nutno posuzovat podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Bylo tedy zapotřebí zabývat se tím, zda byla naplněna alespoň jedna z podmínek pro vydání předmětných nemovitostí uvedených v citovaném ustanovení. Odvolací soud dospěl k závěru, že rodiče žalovaných nenabyli předmětné nemovitosti v rozporu s právními předpisy, což nebylo v odvolání žalobce ani zpochybňováno. Odvolacím soudem nebyl taktéž shledán rozpor mezi cenou převáděných nemovitostí a „tehdy platnými cenovými předpisy“. V tomto ohledu potvrdil závěry soudu prvního stupně. Naproti tomu správným odvolací soud neshledal závěr soudu prvního stupně o tom, že nebylo prokázáno protiprávní zvýhodnění rodičů žalovaných při koupi domu č. p. 23. Při posuzování žalobcem tvrzeného protiprávního zvýhodnění vycházel odvolací soud ze závěru obsaženého i v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu (uvedeným výše), že protiprávnost je třeba v tomto případě chápat šířeji než rozpor s právními předpisy, že zahrnuje i případný rozpor s normami, které nebyly obecně závaznými právními předpisy, nýbrž i předpisy interními, v konkrétním případě tedy i se směrnicí ministerstva financí ze dne 2. 4. 1964 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům. Podle čl. 2 odst. 2 této směrnice bylo třeba upozornit vhodným způsobem veřejnost na možnost koupě domu. Při prodeji měl být zohledněn i společenský zájem za daných okolností nejdůležitější. O prodej předmětného domu projevilo zájem více osob, přičemž příslušný národní výbor na jejich žádosti nereagoval. Bylo však třeba v této souvislosti zohlednit i skutečnost, že manželé Š. se o nemovitosti dozvěděli a zájem o ně projevili až v roce 1969. Nemohli tak být protiprávně zvýhodněni proti ing. M., který v této době již o nemovitosti zjevně neměl zájem. Stejně tak nemohla protiprávní zvýhodnění rodičů žalovaných způsobit skutečnost, že národní výbor záměr prodat nemovitost oficiální cestou nezveřejnil, když se o tom, že nemovitost je na prodej, dozvěděli až po jiných osobách, které o nemovitost projevily zájem. Odlišně však bylo třeba hodnotit způsob, jakým byli při koupi nemovitosti upřednostněni rodiče žalovaných oproti manželům Š. a manželům B., kteří o koupi projevili zájem i v roce 1969. Zájem manželů Š. a B. předcházel zájmu manželů Š. a trval i v roce 1969. Nebylo přitom zřejmé nic, co by svědčilo závěru, že zájem manželů Š. byl ze společenského hlediska důležitější, jak by tomu bylo v případě, že by nemovitosti chtěli pro vlastní bydlení (danou nemovitost však manželé Š. chtěli využívat pro vlastní rekreaci – jako „chalupu“). Dle názoru odvolacího soudu nebylo možno bez dalšího přisvědčit žalovaným ani tam, kde dovozovali, že důvodem úspěchu jejich rodičů při koupi nemovitosti nebylo dobové politické postavení otce žalovaných, když ten pro své politické postoje v roce 1968 již v době uzavření kupní smlouvy nebyl pracovníkem K. v. K. s. Československa v B., nýbrž zaměstnancem S. d. r. a později dělníkem v továrně. Jestliže v kupní smlouvě ze dne 11. 4. 1969 byl O. Š. označen jako politický pracovník, nebylo možno učinit jiný závěr, než že při uzavírání kupní smlouvy jako takový vystupoval. Rodiče žalovaných tak byli při uzavírání kupní smlouvy ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. protiprávně zvýhodněni. Možnými dopady úspěšného restitučního požadavku do právní a faktické sféry žalovaných jsou především ztráta vlastnického práva na straně žalovaných, a tím i právního důvodu k užívání nemovitostí. Jde o okolnosti, které jsou vždy důsledkem úspěšného uplatnění §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., zákonodárce tedy s nimi musel nutně počítat. Jestliže odvolací soud považoval za naplněný předpoklad nabytí nemovitosti právními předchůdci žalovaných v důsledku jejich protiprávního zvýhodnění za okolností, jak byly pospány výše, pak pro vyloučení postupu podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. pro rozpor s dobrými mravy, důvody neshledal. Nespatřoval je ani ve skutečnosti, že právní předchůdci žalovaných stejně jako žalovaní nabyli nemovitost ve velmi špatném stavu a vlastní prací, úsilím a finančními prostředky ji opravili. Na podobné okolnosti pamatuje §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., který v případě postupu podle §8 odst. 1 téhož právního předpisu zabezpečuje právo na náhradu nákladů na nemovitost účelně vynaložených.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný 1) dovolání, jehož přípustnost dovozuje
z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jeho důvodnost opírá o tvrzení, že závěr odvolacího soudu o tom, že předchůdci žalovaných (rodiče) byli při koupi předmětných nemovitostí bezdůvodně a protiprávně zvýhodněni před dalšími zájemci o koupi těchto nemovitostí, vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z provedeného dokazování žádným způsobem nevyplývá současný zájem manželů Š., B. a Š. o předmětné nemovitosti. V době podání žádosti o koupi předmětných nemovitostí právními předchůdci dovolatele zájem manželů Š. a B. o koupi týchž nemovitostí již netrval. Z výpovědí svědků H., S. a L. potom jasně vyplývá, že všichni zájemci o koupi předmětných nemovitostí vždy po shlédnutí jejich stavu od záměru nemovitosti koupit upustili. Nebylo ani prokázáno, že by osoby rozhodující o žádosti rodičů žalovaných, tedy členové rady M. n. v. v R., znaly politické postavení či tehdejší zaměstnání otce žalovaného, když ten ostatně v době projednávání žádosti již nebyl pracovníkem KV KSČ v B., ale byl zaměstnancem S. d. r. Nezveřejněním záměru státu prodat předmětné nemovitosti oficiální cestou nemohlo dojít k protiprávnímu zvýhodnění rodičů žalovaných, neboť manželé Š. a B. o záměru prodeje nemovitostí od obyvatel R. věděli dříve než rodiče žalovaných. Nevyrozumění manželů Š. a B. o způsobu vyřízení jejich žádosti mohlo být spíše administrativním selháním odpovědného pracovníka uvedeného národního výboru. V situaci, kdy tato skutečnost má pro posouzení celé věci zásadní význam, je neuvedení úvah, jimiž se soud při svém rozhodování řídil, základním nedostatkem napadeného rozsudku a činí jej dále nepřezkoumatelným. Pokud jde o domnělé protiprávní zvýhodnění, napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v této části na nesprávném právním posouzení věci. Nelze připustit, aby každé porušení jakékoliv právní normy bez dalšího zakládalo protiprávní zvýhodnění nabyvatele ve smyslu §8 odst. 1 zákona
č. 229/1991 Sb. Odvolací soud při jednání konaném dne 1. 4. 2009 opakoval důkazy, na základě kterých dospěl k odlišným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, avšak žalovaným nedal možnost jakýmkoliv způsobem reagovat, když je nevyzval podle
§118a o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů a nepoučil je
o následcích nesplnění takové výzvy. Tímto postupem odvolací soud zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že „MNV v R. postupoval v rozporu se všemi pravidly, které jsou uvedeny v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
3. 9. 2008, č. j. 28 Cdo 2209/2008, když zejména zájem manž. Š. a B. předcházel zájmu manž. Š. a trval i v r. 1969, kdy právní předchůdci žalovaných předmětné nemovitosti koupili.“ Postup podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. není v rozporu s dobrými mravy, neboť „žalovaní předmětné nemovitosti neužívali k uspokojení svých základních potřeb, nýbrž k rekreaci, a neuskutečnili žádné výrazné investice, které by překračovaly účel, ke kterému žalovaní či jejich právní předchůdci předmětné nemovitosti po dlouhou dobu užívali.“ Žalobce navrhl, aby Nejvyšší dovolání odmítl, eventuálně zamítl.
Ačkoliv dovolání podal jen žalovaný 1/, je předmětem tohoto řízení takové společné právo (resp. povinnost), že rozsudek se musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na straně žalované, a tudíž dovolání žalovaného 1/ platí i pro žalovanou 2/ (§91 odst. 2 věta první o. s. ř.). Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou v souladu s §241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel předně namítá, že odvolací soud i přes opakování některých důkazů nepoučil žalované podle §118a o. s. ř. s tím, aby doplnili skutková tvrzení a nabídli příslušné důkazy. S touto námitkou se však dovolací soud neztotožňuje. Poučovací povinnost podle §118 odst. 1 a 2 o. s. ř. se totiž uplatní tam, kde v řízení při jednání vyjde najevo, že existuje jiná právně významná skutková okolnost, která dosud nebyla stranou sporu tvrzena a takové skutečnosti je pro úspěch strany ve sporu zapotřebí (aby strana spor neprohrála pro neunesení břemene tvrzení). Účastníci pak musí v rámci svých procesních povinností, v zájmu toho, aby se nevystavovali závěru soudu o neunesení břemene důkazního, takové tvrzení prokazovat. V daném případě však bylo zcela zřejmé, k prokázání jakých skutečností řízení před odvolacím soudem, po zrušení jeho předchozího rozhodnutí soudem dovolacím, směřuje. Řízení před odvolacím soudem bylo soustředěno na zjištění, zda právní předchůdce žalovaných byl či nebyl zvýhodněn při nabývání předmětné nemovitosti. Účastníci k prokázání či vyvrácení skutkových okolností týkajících se tohoto závěru upínali svá tvrzení a nabízeli důkazy, a to že odvolací soud v rámci hodnocení tvrzení
a důkazů dospěl ke skutkovému závěru nepříznivému pro jednoho z účastníků (a nikoliv k závěru o neunesení břemene některou ze stran sporu) nenaplňuje předpoklady pro postup podle §118a o. s. ř. Z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá, že by odvolací soud vycházel z jiných skutkových okolností, než ohledně kterých se vedlo dokazování před tímto soudem.
Dovolání žalovaného je založeno především na brojení proti závěru odvolacího soudu, že právní předchůdce žalovaných byl při nabývání předmětných nemovitostí protiprávně zvýhodněn ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Z pohledu právního posouzení je zde nutno zopakovat závěry, z nichž dovolací soud vycházel ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí ze dne 3. 9. 2008, č. j. 28 Cdo 2209/2008-322.
Ve shodě s četnými rozhodnutími Nejvyššího soudu i soudu Ústavního, založil dovolací soud své rozhodnutí na teleologickém výkladu restitučních právních předpisů, tedy na stanovisku, že legitimním cílem restituce je náprava dřívější protiprávnosti převodu nebo ostatních zásahů do vlastnického práva navrácením věci do jejího původního právního stavu s účinky ex nunc, avšak za předpokladu, aby zmírňování předchozích křivd nezpůsobovalo nepřiměřené křivdy nové.
Dovolací soud ve výše uvedeném rozhodnutí též vycházel z toho, že pojem protiprávního zvýhodnění (viz i §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) je nutno interpretovat v souladu s těmito principy restitučního zákonodárství. V konkrétním případě nelze zcela přehlížet okolnosti, za nichž jednotlivec (v tomto případě právní předchůdce žalovaných) nabyl vlastnické právo k nárokovaným nemovitostem, a to pod zorným úhlem pravidel slušného a poctivého jednání a dodržování zásady rovnosti v přístupu orgánu k subjektům s ním jednajícím. Bylo-li ze strany orgánů veřejné moci při rozhodování o nabyvateli zkonfiskovaných nemovitostí postupováno proti těmto objektivně seznatelným pravidlům, ať už byly inkorporovány a případně dále rozvinuty v jakémkoliv právním předpise, a to navíc z důvodů spočívajících ve významném postavení případného zájemce v rámci tehdejších politických struktur, jednalo se o protiprávní zvýhodnění ve smyslu uvedených restitučních právních předpisů.
Ústavní soud v tomto ohledu též konstatoval, že „nemůže považovat fakt, že jednotlivec byl při požívání svých práv zvýhodněn oproti jiným v důsledku takové angažovanosti (rozum. politické angažovanosti) za rozumný a objektivní důvod odlišného zacházení státu s různými občany. Takovému důvodu proto nemůže poskytnout svou ochranu“ (nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 2214/08, veřejnosti dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
V jiném nálezu (sp. zn. I. ÚS 555/03 ze dne 23. 6. 2004, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení, svazku 33, č. 83, str. 303, veřejnosti též dostupném na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ) Ústavní soud zrušil rozhodnutí obecných soudů z toho důvodu, že dostatečně neodůvodnily při posuzování „férovosti tehdejšího výběrového řízení, jakou roli měla skutečnost, že nabyvatel nemovitosti byl prominentním funkcionářem ve státním podniku a v ÚV KSČ, na celý průběh a výsledek výběrového řízení ve vztahu ke všem ostatním účastníkům tohoto řízení.“
Z obdobných důvodů tedy Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí v této věci zrušil rozsudek soudu odvolacího a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby po přihlédnutí ke smyslu a účelu restitučního zákonodárství a k výše vyloženým kritériím znovu a důkladně posoudil, zda nabyvatel předmětné nemovitosti nebyl protiprávně zvýhodněn a zda případný postup podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. nezpůsobí nepřiměřené křivdy nové ve sféře žalovaných.
Odvolací soud před vydáním napadeného rozhodnutí znovu provedl některé důkazy a zejména vyslechl svědkyni Š., která potvrdila ve shodě se svou dřívější výpovědí (viz č. l. 42 spisu), že o předmětnou nemovitost měli spolu s manželem a manželi B. zájem jak v roce 1968, tak i v roce 1969. Svědkyně sdělila, že na jejich dotaz ohledně koupě nemovitosti jim bylo odpovězeno, že si mají podat žádost, přičemž na tuto žádost jim nebylo ze strany příslušných úřadů nikdy odpovězeno. Až od místních obyvatel se později dozvěděli, že nemovitost byla prodána někomu jinému. Podobně přitom bylo zacházeno se žádostí manželů B. Právní předchůdce dovolatele se o předmětnou nemovitost začal zajímat až později (v roce 1969). Odvolací soud dospěl k závěru, že i proto, že právní předchůdce žalovaných vystupoval při podpisu kupní smlouvy ohledně předmětné nemovitosti jako politický pracovník, došlo u něj ve spojení s právě konstatovanými okolnostmi k protiprávnímu zvýhodnění. Odvolací soud dospěl k závěru, že nebylo zřejmé nic, co by svědčilo závěru, že zájem právních předchůdců žalovaných (manželů Š.) byl ze společenského hlediska důležitější, jak by tomu bylo v případě, že by nemovitosti chtěli pro vlastní bydlení.
Dovolací soud ve světle výše zmíněných okolností daného případu pokládá skutkové i právní závěry odvolacího soudu za přiléhavé a přesvědčivé a naopak se neztotožňuje s argumenty žalovaného 1/. Je nutné uvést, že po tak dlouhé době, která uplynula od událostí, které jsou zde předmětem dokazování a posuzování (jako
i v dalších restitučních sporech obecně), je mnohdy nesnadné zcela jasně a bez jakýchkoliv pochybností postavit najisto všechny děje a okolnosti, které provázely konkrétní jednání konkrétních osob či orgánů. Soud však musí i v takovém případě rozhodnout a přiklonit se k takové skutkové variantě tvrzené některou stranou sporu, která se z pohledu provedeného dokazování a z pohledu zásad hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) jeví jako pravděpodobnější. V daném případě žalobce nabídl taková tvrzení
a takové důkazy je podporující, z nichž vyplývají okolnosti provázející převod vlastnického práva k předmětné nemovitosti ze státu na právní předchůdce žalovaných tak, jak byly konstatovány výše. Podává se z nich, že o tuto nemovitost mělo ve stejné době zájem více osob, přičemž u manželů Š. a B. byl kvalifikovaný zájem projeven dříve než v případě manželů Š. Manželé Š. a manželé B. žádali MNV v R. o předmětné nemovitosti již v roce 1968. Manželé Š. žádost podali až dne 4. 4. 1969, přičemž příslušná smlouva s nimi byla podepsána již 11. 4. 1969. Tato smlouva byla schválena F. o. ONV ve Ž. nad S. 12. 5. 1969 a dne 15. 5. 1969 byla registrována S. n. ve Ž. nad S. Manželům B., ani manželům Š. nebylo na jejich opakovanou žádost ze strany příslušných úřadů odpovězeno. K tomu přistupuje skutečnost, že právní předchůdce žalovaných vystupoval při jednáních s MNV v R. i při podpisu uvedené smlouvy jako politický pracovník, byť – jak tvrdí žalovaní – jím v té době již ve skutečnosti nebyl. V tomto kontextu se jeví postup při prodeji dotčené nemovitosti jako zvýhodňující manžele Š., neboť ti nejenže podali žádost jako poslední ze všech zúčastněných, ale smlouva s nimi byla podepsána již za týden po podání této žádosti, a to navíc bez jakéhokoliv zohlednění žádostí předcházejících. To vše přesvědčivě vede k závěru soudu odvolacího, že manželé Š. byli při nabývání této nemovitosti protiprávně zvýhodněni oproti manželům B. a Š.
Dovolací soud považuje za podstatné i úvahy odvolacího soudu týkající se dopadu vydání nemovitosti žalobci podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. do právní
i faktické sféry žalovaných, a to ve smyslu úsilí nezpůsobovat zmírňováním některých minulých majetkových křivd nepřiměřené křivdy nové. V tomto ohledu jsou závěry odvolacího soudu přiléhavé a dovolací soud se s nimi ztotožňuje. Žalovaní mají právo domáhat se navrácení kupní ceny a dále úhrady nákladů účelně vynaložených na nemovitost, a to přímo po státu (§8 odst. 3 citovaného zákona). Je též důležité, že předmětnou nemovitost žalovaní neužívají k zajištění svého bydlení ani k výdělečné činnosti, ale užívají ji za účelem rekreace. Z toho vyplývá, že vydání předmětné nemovitosti žalobci nebude v majetkové sféře žalovaných působit výrazně negativně, neovlivní to jejich každodenní život, a navíc mají žalovaní právo na to, aby byly jiné nepříznivé následky zmírněny finanční úhradou ze strany státu.
Dovolací soud tedy považoval rozhodnutí odvolacího soudu za správné
a dovolání za nedůvodné, a proto jej podle §243b odst. 2 části věty před středníkem
o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem, §140 odst. 1 věta třetí
a §142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 4.500,- Kč (srov. §8, §10 odst. 3, §18 odst. 1, vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II) a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 912,- Kč, celkem tedy ve výši 5.712,- Kč. Žalovaní jsou povinni přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit společně a nerozdílně k rukám advokáta, jenž žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2009
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu