ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3831.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3831/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů: 1. M. P., 2. K. Š., 3. A. V., a 4. A. B., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze 16. 5. 2007, sp. zn. 18 Co 410/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 13 C 92/2004 (žalobců M. P., K. Š., A. V. a A. B., zastoupených advokátem, a dalších účastníků řízení: I. Č.E.Z. a. s., a II. P. f. ČR, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 17. 2. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město z 11. 4. 2006, čj. 13 C 92/2004-161. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo ve výroku označeném I. rozhodnuto o zastavení řízení
o určení, že žalobci jsou vlastníky pozemku v katastrálním území H. (obec P.), který byl veden dříve v pozemkové knize jako parc. č. 584 a pak v katastru nemovitostí pod parc. č. 1165, avšak „s výjimkou určení, že žalobci jsou vlastníky nově vzniklých parcel č. 1165/16, č. 1165/17 a č. 1165/20, oddělených od původní parcely geometrickým plánem Ing. K. R. z 30. 8. 2005, č. 1149-8/2005, dosud nezapsaného v katastru nemovitostí“. Ve výroku označeném II. téhož rozsudku bylo rozhodnuto, že „je neúčinné zpětvzetí žaloby žalobců vůči P. f. ČR, pokud jde o určení, že žalobci jsou vlastníky nově vzniklých parcel č. 1165/16, č. 1165/17, č. 1165/20 v katastrálním území H., oddělených od původní parcely vedené v pozemkové knize pod č. 584 a pak v katastru nemovitostí pod č. 1165, vymezených geometrickým plénem Ing. K. R. z 30. 8. 2005, č. 1149-8/2005, dosud nezapsaným v katastru nemovitostí“. Výrokem téhož rozsudku soudu prvního stupně, označeným III., bylo určeno, že podílovými spoluvlastníky nově vzniklé pozemkové parcely (podle geometrického plánu Ing. K. R. z 30. 8. 2005,
č. 1149-8/2005, dosud nezapsaného v katastru nemovitostí), a to parcely č. 1165/20 v katastrálním území H. (obec P.) jsou žalobkyně M. P.
(v ideálních 8/30 celku), žalobkyně K. Š. (v rozsahu ideálních 14/10 celku), žalobce A. V. (v rozsahu ideálních 4/30 celku) a žalobkyně A. B. (v rozsahu ideálních 4/30 celku); bylo také vysloveno, že v tomto rozsahu je výrokem rozsudku soudu prvního stupně nahrazeno rozhodnutí Magistrátu města P. – Okresního pozemkového úřadu ze 6. 2. 2002, čj. PÚ/491/00. Výrokem téhož rozsudku soudu prvního stupně, označeným IV., byla však zamítnuta žaloba žalobců o určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky nově vzniklých pozemkových parcel (podle geometrického plánu Ing. K. R. z 30. 8. 2005, č. 1149-8/2005, dosud nezapsaného v katastru nemovitostí), a to parc. č. 1165/16 a parc. č. 1165/17 v katastrálním území H. (obec P.). Dalším výrokem rozsudku soudu prvního stupně, označeným V., bylo rozhodnuto, že „výše pohledávky dříve žalované Z. e., a. s., na vrácení vyplacené náhrady v souvislosti s určením vlastnictví k pozemkové parcele č. 1165/20 v katastrálním území H. (obec P.) činí vůči žalobkyni M. P. 323,60 Kč, vůči žalobkyni K. Š. 566,30 Kč, vůči žalobci A. V. 161,80 Kč a vůči žalobkyni A. B. 161,80 Kč, s tím, že lhůta k zaplacení těchto částek se žalobcům stanoví za 3 dny od právní moci tohoto rozsudku. – O nákladech řízení bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení, a že také stát nemá vůči účastníkům tohoto řízení právo na náhradu placených nákladů tohoto řízení. Žalobcům byl vrácen zaplacený soudní poplatek, a to každému ze žalobců částkou 2.500,- Kč.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze 16. 5. 2007, sp. zn. 18 Co 410/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu Plzeň-město z 11. 4. 2006, čj. 13 C 92/2004-161, potvrzen ve výrocích, označených IV. (o zamítnutí určovací žaloby), VI. (o nákladech řízení mezi účastníky řízení navzájem) a VII. (o náhradě nákladů řízení, placených státem). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v žalobci odvoláním napadené části
a přezkoumal také řízení, které vydání tohoto rozsudku předcházelo (podle ustanovení
§212 a §212a občanského soudního řádu), a dospěl k závěru, že odvolání odvolatelů není důvodné. Podle názoru odvolacího soudu zjistil soud prvního stupně dostatečně skutkový stav a z něj dovodil i správné právní závěry.
Odvolací soud poukazoval na to, že výroky rozsudku soudu prvního stupně, označené I., II., III., V. a VIII. zůstaly odvoláním nedotčeny a nabyly samostatně právní moci (§206 odst. 2 občanského soudního řádu). Předmětem odvolacího řízení zůstalo rozhodnutí o určení vlastnictví k nově vytvořeným parcelám č. 1165/16 a č. 1165/17, když výrok o určení vlastnictví k nově vytvořené parcele č. 1165/20 nebyl odvoláním dotčen.
Odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalobci řádně a včas uplatnili nárok na vydání pozemku parc. č. 1165 v katastrálním území H. ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb., a to jako pozemku vyvlastněného v roce 1953, za nějž byla vyplacena náhrada, ale podle názoru žalobců předmětný pozemek v převážné části nesloužil účelu, pro který byl vyvlastněn (podle rozhodnutí o vyvlastnění z 19. 9. 1953 byla vyvlastněna část pozemku č. kat. 584, označená číslem „h“ /podle geometrického plánu z 19. 8. 1951/, o výměře 16.268 m2,
a to za účelem výstavby provozních objektů za náhradu ve výši 0,50 Kč za 1 m2, tedy celkem za 8.134,- Kč).
V řízení o této právní věci bylo zjištěno, že na původní parcele, jíž se týkalo vyvlastnění, se nachází řada budov – objekty dílen, garáží, skladu a stanice čerpání pohonných hmot. Na části původní parcely (č. 584) byl až po účinnosti zákona
č. 229/1991 Sb. vybudován objekt, stojící na nové parcele č. 1165/15 v katastrálním území H. (obec P.); v tomto objektu se nachází sídlo dceřinné společnosti povinné osoby (společnosti S.E.G., s. r.o.). Na zbývající části původní parcely č. 584
(podle pozemkové knihy) je vyasfaltovaná plocha, která slouží nejen k pohybu vozidel Z. e., a. s., ale slouží rovněž jak odstavná plocha pro dopravní
a mechanizační prostředky, ale je na ní i venkovní sklad materiálu (na zadní části se nenachází žádné objekty). Geometrickým plánem Ing. K. R. z 30. 8. 2005,
č. 1149-8/2005, schváleným Katastrálním úřadem pro P. k., došlo k vytvoření nových parcel, a to parcely č. 1165/20 (vyasfaltované plochy sloužící jako venkovní sklad materiálu), dále parcely č. 1165/17 (vyasfaltované plochy mezi garážemi, sklady, dílnami, stanicí pro čerpání pohonných hmot a sídlem dceřinné společnosti) a dále
i parcely č. 1165/17 (o výměře 227 m2).
Pokud šlo o nově vytvořené parcely č. 1165/16 a č. 1165/17 odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tyto pozemky slouží účelu, pro který došlo k vyvlastnění, když nelze předpokládat, dovozoval odvolací soud, že při vyvlastnění pozemků pro účely výstavby provozních objektů bude naprosto celý pozemek zastavěn buď jedním objektem nebo více objekty bezprostředně na sebe navazujícími. Měl proto odvolací soud za to, že soud prvního stupně rozhodl správně, pokud zamítl žalobní návrh, že žalobci jsou vlastníky nově vzniklých parcel č. 1165/16 a č. 1165/17 v katastrálním území H.; odvolací soud proto v této části rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu potvrdil, včetně navazujících výroků o nákladech řízení mezi účastníky řízení a o nákladech placených v tomto řízení státem.
Úspěšný žalovaný náhradu nákladů řízení odvolacího nepožadoval, a proto odvolací soud rozhodl tak, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků řízení
(§224 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu).
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 11. 6. 2007 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u soudu prvního stupně dne 11. 8. 2007, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, případně i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalším uřízení. Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu, napadený jejich dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé poukazovali na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení
u Magistrátu města P. – Okresního pozemkového úřadu, který posléze rozhodnutím ze 6. 2. 2002, čj. PÚ 471/00, rozhodl, že nynější žalobci nejsou vlastníky předmětných pozemků (o něž jde i v tomto soudním řízení). Usnesením Krajského soudu v Plzni
z 9. 1. 2003, sp. zn. 30 Ca 66/2002, byl opravný prostředek nynějších žalobců odmítnut a oni byli odkázáni na řízení před obecnými soudy podle ustanovení §246 a násl. občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 151/2002 Sb.).
Dovolatelé uváděli, že ohledně nově vzniklého pozemku parc. č. 1165/16 v katastrálním území H. (obec P.) jsou toho názoru, že ve smyslu ustanovení
§6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. nelze za nemovitost, která trvale slouží účelu, pro který byla vyvlastněna za náhradu, považovat pozemek, který byl po účinnosti uvedeného zákona (srov. §11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.) zastavěn stavbou ve vlastnictví třetí osoby. Není tedy, podle názoru dovolatelů, správný názor odvolacího soudu, že „sídlo dceřinné společnosti je možno rovněž zahrnout pod pojem provozní objekt“ a dovolatelé mají za to, že tu došlo k protiprávnímu zastavění předmětného pozemku.
Dovolatelé dále uváděli, že ohledně nově vzniklého pozemku parc. č. 1165/17 v katastrálním území H. (obec P.) nelze jej považovat za pozemek sloužící účelu pro nějž byl vyvlastněn za náhradu (ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. m/ zákona č. 229/1991 Sb.), který v důsledku nevyužití pro provozní činnost tuto činnost neznemožňuje, nýbrž ji ztěžuje.
Dovolatelé posléze uváděli, že za nemovitost, která slouží účelu, pro který byl vyvlastněn za náhradu, nelze ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. m) zákona
č. 229/1991 Sb. považovat pozemek, který je využíván k činnostem, jež bezprostředně nesouvisejí s předmětnými objekty (tedy jen pro účely „provozu provozního areálu“), protože při aplikaci ustanovení §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. je, podle názoru dovolatelů, nutno postupovat striktně a ne extenzívně, protože tu musí být splněny bez všech pochybností veškeré předpoklady ustanovení §6 odst. 1 písm. m), ale i ustanovení §11 zákona č. 229/1991 Sb.
Po podání dovolání dovolatelů došlo podle sdělení (které došlo soudu 5. 3. 2008) od dosavadního účastníka řízení Z. e., a. s., k zániku této akciové společnosti na základě Smlouvy o fúzi z 28. 6. 2007 (s účinností k 1. 10. 2007)
a právním nástupcem Z. e., a. s., se stala akciová společnosti Č.E.Z., se sídlem P.4, D. 2/1444.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, jestliže řeší právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 13 C 92/2004 Okresního soudu Plzeň-město), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem ze 16. 5. 2007
(sp. zn. 18 Co 410/2006 Krajského soudu v Plzni) řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelů, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. a podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. v souvislosti s ustanovením §80 písm. c) občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. oprávněným osobám podle tohoto zákona budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku vyvlastnění za náhradu, pokud nemovitost existuje
a nikdy nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna.
Při posuzování toho, zda existuje nemovitost trvale nesloužící účelu, pro který byla vyvlastněna, je třeba mít na zřeteli i rozumný vztah proporcionality mezi sledovaným účelem vyvlastnění a mezi peněžními prostředky, které je nutno vynaložit na plné dosažení účelu vyvlastnění (ohledně tohoto právního závěru lze poukázat na to, že např. v komentářích k občanskému zákoníku /srov. kupř. Komentář nakladatelství Linde Praha z roku 2002, str. 285/ je poukazováno i na rozhodnutí Evropského soudu z roku 1989 ve věci Melbacher a spol.).
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. nelze pozemky nebo jejich části vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek však lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou nebo dočasnou, nebo jednoduchou nebo drobnou, anebo o stavbu umístěnou pod povrchem země.
Pro posouzení toho, zda lze zastavěný pozemek oprávněné osobě vydat, je rozhodující to, zda stavba brání nebo nebrání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, a nikoli její velikost a hodnota stavby anebo účelnost jejího využití (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 73/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Zastavěním pozemku je třeba rozumět zastavění pozemku trvalou stavbou, která má povahu nemovitosti a která má za následek změnu využití pozemku (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 70/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K otázce navrácení majetku původním vlastníkům byl v usnesení Ústavního soudu ČR z 28. 2. 2006, III. ÚS 575/05 (uveřejněném pod č. 1 /usnesení/ ve svazku 40 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) zaujat právní názor: „Restituční předpisy je třeba vykládat i tak, aby orientací na snahu o navrácení věci původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech nevznikaly však nové nepřiměřené křivdy.“
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit i aby bylo určeno, zda tu právní vztah nebo právo je či není.
K ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu byl i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl.ÚS – st. 21/05 (uveřejněném sdělením
č. 477/2005 Sb.) zaujat výkladový závěr: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání.“
Z uvedených ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) a také z nálezů, usnesení i stanovisek Ústavního soudu ČR) vycházel dovolací soud i v daném případě. Musel však zároveň konstatovat, že tatáž ustanovení právních předpisů i právní závěry z publikované judikatury soudů měl na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku ze 16. 6. 2007 (sp. zn. 18 Co 410/2006 Krajského soudu v Plzni), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů. Nemohl proto dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku ,napadeném dovoláním dovolatelů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.). Nešlo tu také v rozhodnutí odvolacího soudu o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Nešlo tu také (jak již bylo uvedeno) ani o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.
Nebylo tedy možné shledat u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soud.
Při svém rozhodování také odvolací soud nevycházel ze skutkového zjištění, jež by v podstatné části nemělo oporu v dokazování, tedy že by vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/191994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a ani nepochybil při úvaze o legitimním očekávání úspěšnosti návrhu žalobců na požadovaném určení podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (srov. již uvedený výklad k tomuto ustanovení ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl.ÚS-st. 21/05).
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5
a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ostatním účastníkům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu