ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.393.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 393/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky A. Z., proti rozsudku Městského soudu v Praze z 26. 3. 2004, sp. zn. 14 Co 556/2003. a proti rozsudku Městského soudu v Praze z 9. 3. 2005, sp. zn. 62 Co 458/2004, vydaným v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 54/2000, (žalobkyně A. Z., zastoupené advokátem, proti žalovanému D. s., o určení spoluvlastnického práva k nemovitostem), takto:
Dovolání dovolatelky se zamítají.
Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané v této právní věci u soudu 31. 3. 1992, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 30. 9. 1993, č. j. 11 C 239/92-28. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba s žalobním návrhem, že „je neplatná kupní smlouva z 1. 11. 1977 o prodeji nemovitostí, zapsaných na listu vlastnictví č. 39 pro katastrální území D. (obec P.), uzavřená mezi prodávajícím K. F. (co do ideálních 2/24), V. M. (co do ideálních 5/24), A. Z. (co do ideálních 5/24) a O. Č. (co do ideálních 19/24), jako prodávajícími, a čs. státem, jako kupujícím“. Zamítnut byl i další žalobní návrh, aby žalovanému D. s. bylo uloženo uzavřít se žalujícími dohodu o vydání nemovitostí převedených na stát smlouvou z 1. 11. 1977.
V odvolacím řízení Městský soud v Praze usnesením z 31.5.1994, sp.zn. 23 Co 118/94, připustil zpětvzetí žaloby žalobkyní A. Z., rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k ní zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil; dalším výrokem uvedeného usnesení bylo odvolání žalobkyně A. Z. odmítnuto; bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Uváděné usnesené Městského soudu v Praze bylo ve výroku, kterým bylo odmítnuto odvolání žalobkyně A. Z. (jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní A. Z. a žalovaným) zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze 14.4.1995, sp.zn. 4 Cdo 280/94, a věc byla v uvedeném rozsahu vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
V dalším průběhu řízení Městský soud v Praze dne 1.9.1995 vrátil spis sp.zn. 11 C 289/92 Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k vydání doplňujícího rozsudku s tím, že nebylo rozhodnuto o žalobním návrhu žalobkyně A. Z., jímž se domáhala určení, že je vlastnicí ¼ domu čp. 2665 s pozemkem parc. č. 3808 (o výměře 364 m2) a parc. č. 3809 (o výměře 667 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 39 pro katastrální území D. (obec P.).
Obvodní soud pro Prahu 6 vynesl dne 14.11.1995 doplňující rozsudek (čj. 11 C 239/92-59), jímž zamítl žalobní návrh žalobkyně A. Z., kterým se domáhala určení, že je vlastnicí jedné čtvrtiny domu čp. 1665 s pozemky parc. č. 30808 a parc. č. 3809 v katastrálním území D. (obec P.). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně A. Z. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 z 30.9.1993, čj. 11 C 239/92-28, a doplňujícímu rozsudku téhož soudu ze 14.11.1995, čj. 11 C 239/92-59, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 6.3.1996, sp.zn. 23 Co 21/96. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně (ve znění doplňujícího rozsudku) potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo připuštěno dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
K dovolání žalobkyně A. Z. pak rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem z 30.5.2000, 23 Cdo 2215/98. Výrokem tohoto rozsudku dovolacího soudu byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze 6.3.1996, sp.zn. 23 Co 21/96, v části potvrzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 30.9.1993, čj. 11 C 239/92-59 (jímž byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti kupní smlouvy z 1.11.1997 a o určení, že žalobkyně je vlastnicí jedné čtvrtiny domu čp. 1665 s pozemkem parc. č. 3808, o výměře 364 m2, a s pozemkem parc. č. 3809, o výměře 667 m2, zapsaných na listu vlastnictví č. 39 pro katastrální území D., obec P., a bylo rozhodnuto i o nákladech řízení); v tomto rozsahu byla věc vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Dalším výrokem rozsudku dovolacího soudu bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 6.3.1996, sp.zn. 23 Co 21/96, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 30.9.1993, čj. 11 C 239/92-28, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze 14.11.1998, čj. 11 C 239/92-59 (kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně vůči žalovanému domáhala uzavření dohody o vydání ideální čtvrtiny domu čp. 1665 s pozemkem parc. č. 3808, o výměře 365 m2, a pozemkem parc. č. 3809, o výměře 667 m2, zapsaných na listu vlastnictví č. 39 pro katastrální území D., obec P.
V odůvodnění rozsudku dovolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud nesprávně posoudil ve svém rozhodnutí o určení vlastnictví žalobkyně otázku příslušenství hlavní nemovité věci; dovolací soud tu zaujal právní názor, že tvoří-li příslušenství hlavní věci nemovité rovněž nemovitosti, přecházejí na nabyvatele jen tehdy, jsou-li ve smlouvě řádně identifikovány; souhrnné označení „s veškerým příslušenstvím“ je z tohoto pohledu nedostačující a může mít za následek neplatnost (částečnou nebo úplnou) právního úkonu z důvodu jeho neurčitosti a nesrozumitelnosti (§37 občanského zákoníku). Pokud by šlo o součást nemovité věci, pak ujednání o tom, že se nemovitosti převádějí „s veškerým příslušenstvím“, nezpůsobuje neurčitost projevu vůle, neboť věci tvořící součásti nemovité věci přecházejí na nabyvatele, aniž by musely být individualizovány. Tyto okolnosti, uváděl dovolací soud, bude muset mít odvolací soud na zřeteli a bude muset se také zabývat objasněním otázky naléhavého právního zájmu (ve smyslu §80 písm. c/ občanského soudního řádu) žalobkyně na požadovaných určeních neplatnosti kupní smlouvy z 1.11.1977 a spoluvlastnictví žalobkyně k nemovitostem v této smlouvě uváděných.
Dovolací soud byl však toho názoru, že se žalobkyni nepodařilo zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu i soudu prvního stupně, pokud šlo o nárok žalobkyně na uzavření dohody o vydání podílu na sporných nemovitostech, když tu nebylo v řízení doloženo, že by k uzavření smlouvy z 1.11.1977 mezi prodávajícími K. F., V. M., A. Z. a O. Č. a nabývajícím žalovaným, došlo ze strany prodávajících v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.
V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu Městský soud v Praze usnesením z 31.7.2000, sp.zn. 16 Co 241000, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 30.9.1993, čj. 11 C 239/92-28, a doplňující rozsudek téhož soudu ze 14.11.1995, čj. 11 C 239/92-59, ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně o určení neplatnosti kupní smlouvy z 1.11.1977 a o určení, že žalobkyně je vlastnicí jedné čtvrtiny domu čp. 1665 s pozemkem parc. č. 3808 (o výměře 364 m2) a parc. č. 3809 (o výměře 667 m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 39 pro katastrální území D., obec P., jakož i ve výroku o nákladech řízení; v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud byl v odůvodnění svého rozsudku zejména toho názoru, že bude na soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval existencí naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení; ve smyslu závěrů dovolacího soudu se bude soud prvního stupně zabývat také posouzením ujednání o tom, že se nemovitosti převáděly na žalovaného „s veškerým příslušenstvím“, jak to bylo uvedeno v kupní smlouvě z 1.11.1977.
Obvodní soud pro Prahu 6 pak vydal usnesení z 22.2.2001, čj. 11 C 54/2000-102, jímž zastavil řízení v té části, v níž se žalobkyně domáhala určení toho, že je neplatná kupní smlouva, uzavřená dne 1.11.1977 mezi prodávajícími A. Z., K. F., V. M. a O. Č. a žalovaným, jako kupujícím. Dalším výrokem tohoto usnesení byla připuštěna změna žalobního návrhu žalobkyně tak, že se pro další řízení domáhá určení, že je spoluvlastnicí 1/8 domu čp. 1665 a pozemků parc. č. 3808 a parc. č. 3809 s příslušenstvím (oplocením, porosty, venkovní úpravou, bazénem, skleníkem, chodníkem ze struskových cihel, betonovými schody, plochou před garáží, přípojkami vody, kanalizace, elektřiny a plynu) v katastrálním území D. (obec P.), zapsaných na listu vlastnictví č. 39 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu P. V tomto dalším řízení se žalobkyně svým změněným žalobním návrhem domáhala i určení, že K. F., narozený 6.8.1908, byl ke dni 6.5.1978 spoluvlastníkem ¼ domu čp. 1665 a pozemků parc. č. 3808 a parc. č. 3809 (se shora uvedeným příslušenstvím) v katastrálním území D.
Obvodní soud pro Prahu 6 potom vynesl rozsudek z 24.7.2001, čj. 11 C 54/2000-127, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně s uvedenými změněnými žalobními návrhy. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 24.7.2001, čj. 11 C 54/2000-127, zrušen usnesením Městského soudu v Praze z 21.8.2002, sp.zn. 19 Co 220/2002, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud byl toho názoru, že je pochybné, zda podle znění občanského zákoníku, platného do 31.12.1991, mohl stát nebo tzv. socialistické organizace nabýt vlastnické právo k nemovitostem vydržením; ve smyslu ustanovení tohoto dříve platného znění občanského zákoníku mohl vydržením nabýt vlastnictví k věcem v osobním vlastnictví jen občan – fyzická osoba. Teprve od 1.1.1992 (po novelizaci občanského zákoníku /zákona č. 40/1964 Sb./ zákonem č. 509/1991 Sb.) mohl vlastnictví k věci vydržením nabýt i stát či právnická osoba. Měl tedy odvolací soud za to, že tu nelze dovodit, že by stát, resp. žalovaný, vydržel vlastnické právo ke dni 1.1.1992, jak měl za to soud prvního stupně.
Obvodní soud pro Prahu 6 pak rozhodl rozsudkem z 9.7.2003, čj. 11 C 54/2000-214, jímž zamítl jak žalobní návrh žalobkyně na určení, že je spoluvlastnicí domu čp. 1665 a pozemků parc. č. 3808 a parc. č. 3809 v katastrálním území P.-D., tak i žalobní návrh na určení, že K. F., narozený 6.8.1908, byl ke dni 6.5.1978 spoluvlastníkem týchž nemovitostí. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 z 9.7.2003, čj. 11 C 54/2000-214, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 26.3.2004, sp.zn. 14 Co 556/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku (označeném I.) ohledně návrhu na určení, že žalobkyně je spoluvlastnicí 1/8 skleníku a oplocení, jako příslušenství domu čp. 1665 a pozemků parc. č. 3808 a parc. č. 3809 v katastrálním území D.; v tomto rozsahu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení; jinak byl tento výrok (označený I.) rozsudku soudu prvního stupně potvrzen. Dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zrušen výrok (označený II.) rozsudku soudu prvního stupně ohledně žalobního návrhu žalobkyně na určení, že K. F., narozený 6.8.1908, byl ke dni 6.5.1978 spoluvlastníkem ¼ skleníku a oplocení, jako příslušenství domu čp. 1665 a pozemků parc. č. 3808 a parc. č. 3809 v katastrálním území D., a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; jinak byl i tento výrok (označený II.) rozsudku soudu prvního stupně potvrzen.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud „dospěl k závěru, že kupní smlouva z 1.11.1977 je jen částečně neplatná ohledně převodu vlastnictví plotu a skleníku u domu čp. 1665 v P.-D. Proto v souvislosti s tím byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen podle ustanovení §221 odst. 1 občanského soudního řádu a věc byla v uvedeném rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud byl toho názoru, že v dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby si objasnil, zda ve výroku jeho rozsudku z 9.7.2003, čj. 11 C 54/2000-214, uváděné věci (skleník a plot u domu čp .1665 a pozemky parc. č. 3808 a parc. č. 3809 v katastrálním území D.) existují, zda nedošlo k jejich vydržení žalovaným, popřípadě zda žalobkyní požadovanému určení spoluvlastnictví nebrání jiné právo.
Ohledně rozsudku Městského soudu v Praze z 26.3.2004, sp.zn. 14 Co 556/2003, bylo do spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp.zn. 11 C 54/2000 (na čl. 259-261) založeno dovolání žalobkyně, které bylo předáno na poště 7.7.2004 (jemuž předcházely dva sváteční dny /státní svátky/ po neděli 4. 7. 2004) k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 6. Uvedený rozsudek odvolacího soudu byl však advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, doručen dne 4.5.2004 (podle doručenky na čl. 246 uváděného spisu).
Obvodní soud pro Prahu 6 pak vynesl rozsudek z 2.7.2004, čj. 11 C 54/2000-266, jímž určil, že žalobkyně je spoluvlastnicí 1/8 oplocení okolo domu čp. 1665 a pozemků parc. č. 3808 a parc. č. 3809 v katastrálním území D. a spoluvlastnicí 1/8 skleníku na pozemku parc. č. 3809 v katastrálním území D.; týmž rozsudkem bylo také určeno, že K. F., narozený 6.8.1908, byl ke dni 6.5.1978 spoluvlastníkem ¼ oplocení okolo domu čp. 1665 a pozemků parc. č. 3808 a parc. č. 3809 v katastrálním území D. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobkyně i žalovaný „učinili v řízení nesporným, že skleník i oplocení existují“. V otázce žalovaným tvrzeného vydržení byl soud prvního stupně toho názoru, že tato otázka byla již vyřešena předchozím zrušovacím usnesením Městského soudu v Praze z 26.3.2004, sp.zn. 14 Co 556/2003, v němž byl zaujat názor odvolacího soudu, že „tu nelze dovodit, že by stát, resp. žalovaný, vydržel vlastnické právo k nemovitosti k 1.1.1992“. Soud prvního stupně k tomu ještě dodával, že v daném případě „nešlo o držbu oprávněnou podle §134 odst. 1 občanského zákoníku (ve znění platném k 1.1.1992) vzhledem k tomu, že u žalovaného nešlo o oprávněného držitele“.
Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě žalobkyně ve výroku uvedeném rozsahu vyhověl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 3 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 z 2.7.2004, čj. 11 C 54/2000-266, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 9.3.2005, sp.zn. 62 Co 458/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé změněn tak, že se žaloba žalobkyně, zamítá. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Ve výroku rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení placených státem byl tento rozsudek zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného bylo shledáno důvodným.
Odvolací soud k řešení této právní věci, která probíhá u soudů od 31.3.1992, uváděl, že původními spoluvlastníky domu čp. 1665 a pozemků parc. č. 3808a parc. č. 3809 v katastrálním území D. byli K. F., V. M., A. Z. a O. Č., kteří dne 1.11.1977 uzavřeli kupní smlouvu, kterou byly uvedené nemovitosti převedeny na stát – tehdejší Správu služeb diplomatickému sboru. Od té doby uvedený státní orgán (jehož právním nástupcem je nyní žalovaný D. s.) s těmito nemovitostmi nakládá jako s majetkem státu. Žalobkyně učinila výzvu k vydání těchto nemovitostí dne 27.9.1991, která byla doručena 30.9.1991; protože k výzvě nedošlo k vydání nemovitostí, podána byla u soudu žaloba o uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání nemovitostí. Žaloba byla odůvodňována tím, že kupní smlouva z 1.11.1977 byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Odvolací soud byl na základě dosavadních výsledků řízení i na základě právních závěrů z předchozího rozhodnutí odvolacího soudu ze 6.3.1996 (sp.zn. 23 Co 21/96 Městského soudu v Praze) i předchozího rozhodnutí dovolacího soudu z 30.5.2000 (23 Cdo 2215/98 Nejvyššího soudu) toho názoru, že již v tomto řízení bylo „postaveno na jisto, že kupní smlouva z 1.11.1977 byla sice původními spoluvlastníky uzavřena v tísni, ale nikoli za nápadně nevýhodných podmínek, takže nebyly splněny předpoklady pro vydání předmětných nemovitostí“. Dále bylo, podle názoru odvolacího soudu, „postaveno na jisto, že žalobkyně má naléhavý právní zájem jak na určení, že je spoluvlastnicí sporných nemovitostí, tak i na určení, že spoluvlastníkem byl ke dni své smrti její otec, neboť na základě pravomocných soudních rozhodnutí by tu bylo možné změnit zápis v katastru nemovitostí (kde je jako vlastník zapsána Česká republika-D. s.), takže by žalobkyně mohla tu být zapsána jako spoluvlastnice nemovitostí v odpovídajícím podílu a také by mohla zahájit dodatečně projednání dědictví po zemřelém otci K. F., neboť byla jednou z jeho dědiců“.
Dále byl dovolací soud toho názoru, že tu na základě předchozích rozhodnutí odvolacího soudu i dovolacího soudu (Městského soudu v Praze z 26.3.2004, sp.zn. 14 Co 556/2004, a Nejvyššího soudu z 30.5.2000, 23 Cdo 2215/98), vydaných v této právní věci, byl zaujat závěr, že smlouva z 1.11.1977, kterou nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, přešly na stát, je částečně neplatná, a to v části převodu vlastnictví k oplocení a ke skleníku. Odvolací soud v této souvislosti argumentoval tím, že „tvoří-li příslušenství hlavní věci nemovité rovněž nemovitosti, přecházejí na nabyvatele jen tehdy, jsou-li ve smlouvě řádně identifikovány; souhrnné označení – s veškerým zákonným příslušenstvím je nedostačující a může mít za následek částečnou, popřípadě úplnou neplatnost právního úkonu z důvodu neurčitosti a nesrozumitelnosti; pokud předmětem převodu byly součásti věci, nezpůsobuje jejich nedostatečná individualizace neurčitost projevu vůle, neboť součástí nemovitostí přecházejí na nabyvatele s vlastnictvím nemovitostí samotných“. V daném případě posoudil odvolací soud u domu čp. 1665 a pozemků parc. č. 3808 a parc. č. 3809 v katastrálním území D. „skleník jako příslušenství stavby a plot jako nemovité příslušenství, takže pokud obě tyto věci nebyly výslovně uvedeny v kupní smlouvě z 1.11.1977, způsobilo to její neplatnost“; neplatnost přitom posoudil odvolací soud jako částečnou neplatnost ve smyslu ustanovení §41 občanského zákoníku. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že je tu na místě „potvrdit zamítavý rozsudek soudu prvního stupně z 9.7.2003, čj. 11 C 54/2000-214, a to pouze v části předmětných nemovitostí, tedy s výjimkou jejich příslušenství, konkrétně oplocení a skleníku“. Skleník a oplocení nebyly řádně převedeny kupní smlouvou z 1.11.1977 z dosavadních spoluvlastníků na stát a tedy zůstaly v jejich vlastnictví. Právní předchůdce žalovaného a posléze i žalovaný užívali uvedené příslušenství v dobré víře, že jim bylo převedeno do vlastnictví spolu s ostatními hlavními nemovitostmi – domem čp. 1665 a pozemky parc. č. 3808 a parc. č. 3809 v katastrálním území D.; stali se tak nepochybně jejich oprávněnými držiteli; vlastnické právo k nim tak vydrželi (po jejich držení v dobré víře minimálně od roku 1977 do roku 1993) ve smyslu ustanovení §134 odst. 1 občanského zákoníku; odvolací soud tak usoudil na základě právního názoru, že vlastníkem držené nemovitosti po 1.1.1992 se stane i právnická osoba a také stát, mají-li nemovitost v oprávněné držbě nepřetržitě po dobu deseti roků, a to i v případě, že se stali oprávněnými držiteli před 1.1.1992. Shledal proto odvolací soud nárok žalobkyně na určení, že je spoluvlastnicí v její žalobě uvedených nemovitostí, jako nedůvodný. Nedůvodným shledal odvolací soud i žalobní návrh žalobkyně na určení, že její otec byl ke dni své smrti (k 6.5.1978) spoluvlastníkem týchž nemovitostí v rozsahu jejich ideální čtvrtiny (konkrétně i oplocení a skleníku). Odvolací soud byl totiž toho názoru, že žalobkyně by nemohla, s ohledem na skutečnost vydržení vlastnického práva žalovaným, mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože takové určení spoluvlastnického práva jejího otce ke dni jeho smrti, by nemohl být podkladem pro případné dodatečné projednání dědictví po jejím otci; to, co by mohlo být předmětem dodatečného projednání dědictví (spoluvlastnický podíl k předmětnému nemovitému příslušenství v rozsahu jedné ideální čtvrtiny )tu totiž již nabyl originárním způsobem do svého vlastnictví žalovaný, a to v důsledku uplynutí vydržecí doby.
Z těchto důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu a žalobu žalobkyně zamítl.
Pokud šlo o rozhodnutí o nákladech řízení, odvolací soud zrušil výrok rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení §221 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu a uložil soudu prvního stupně, aby o těchto nákladech řízení ve vrácené právní věci znovu rozhodl při odstranění dosavadního vadného postupu při rozhodování o nákladech řízení (s vyloučením dosavadního nesprávného postupu s použitím ustanovení §155 občanského soudního řádu); rozhodnuto musí být v dalším řízení i o nákladech řízení, které v tomto občanském soudním řízení platil stát (ve smyslu ustanovení §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
Obvodní soud pro Prahu 6 poté usnesením z 10.5.2005, čj. 11 C 54/2000-297 (ve znění opravného usnesení z 23.5.2005, čj. 11 C 54/2000-298) uložil žalobkyni, aby zaplatila na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 do 3 dnů od právní moci usnesení 11.360 Kč. Toto usnesení bylo však zrušeno usnesením Městského soudu v Praze z 31.8.2005, sp.zn. 62 Co 336/2005, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, vzniklých vyúčtováním nákladů právního zastoupení žalobkyně, osvobozené zčásti od soudních poplatků.
Usnesením z 11.10.2005, čj. 11 C 54/2000-313, přiznal Obvodní soud pro Prahu 6 odměnu advokátu JUDr. I. P. ve výši 9.094,50 Kč za zastupování žalobkyně s tím, že tato odměna bude vyplacena z účtu Obvodního soudu pro Prahu 6 do tří dnů od právní moci usnesení.
Dalším usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 z 21.11.2005, čj. 11 C 54/2000-315 (ve znění opravného usnesení z 19.1.2006, čj. 11 C 54/2000-316) uložil Obvodní soud pro Prahu 6 žalobkyni, aby na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 zaplatila 14.391 Kč, a to na náhradu nákladů řízení, placených v tomto sporu z finančních prostředků státu.
Rozsudek Městského soudu v Praze z 9.3.2005, sp.zn. 62 Co 458/2004, byl dne 9.5.2005 doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 7.7.2005 podáno u Obvodního soudu pro Prahu 6, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka poukazovala na to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvody dovolatelka uplatňovala, že řízení v této právní věci trpí vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka především vytýkala, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku vydržení vlastnictví k nemovitostem ze strany státu. Žalobkyně v této souvislosti poukazovala na ustanovení §868 občanského zákoníku, podle kterého právní vztahy vzniklé před 1.1.1992 se řídí ustanoveními občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb., pokud není výslovně uvedeno jinak, ale vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1.1.1992, se posuzují podle dřívějších právních předpisů. Pokud jde o spojení pojmu oprávněného držitele a institutu ochrany držby podle ustanovení §132a občanského zákoníku, který platil do 31.12.1991, je třeba pro ochranu držby rozlišit mezi fyzickými osobami a právnickými osobami včetně státu. Ustanovení §132a odst. 1 občanského zákoníku o ochraně držby, na které odkazuje ustanovení §135a odst. 1 občanského zákoníku ve znění do 31.12.1991, se však vztahuje pouze na fyzické osoby, neboť toto ustanovení je v občanském zákoníku zařazeno systematicky v části druhé hlavy druhé, která je nazvána „Osobní vlastnictví“ a upravuje práva a povinnosti občanů v právních vztazích k věcem, které mohly být v osobním vlastnictví. Do 1.1.1992 nemohl stát ani tzv. socialistické organizace vydržet vlastnické právo, neboť chybělo ustanovení o takovém vydržení. Obdobně je třeba, podle názoru dovolatelky, posuzovat ustanovení o ochraně držby, která se vztahovala pouze na osobní vlastnictví podle tehdy platného občanského zákoníku. Podle ustanovení §868 občanského zákoníku mohl před 1.1.1992 vzniknout pouze právní vztah ochrany držby podle ustanovení §132a občanského zákoníku, které svědčilo pouze fyzické osobě a nikoli státu nebo tzv. socialistické organizaci. Vztahy z této držby se týkaly pouze vydržení podle ustanovení §135a odst. 1 občanského zákoníku ve znění do 31.12.1991 a tedy tyto právní vztahy a nároky z nich se opět mohou týkat pouze občanů. Bez zvláštního ustanovení nelze, podle názoru dovolatelky, z přechodného ustanovení §868 občanského zákoníku bez dalšího dovozovat, že držba státní organizace před 1.1.1992 zakládá vztahy podle nynějšího znění občanského zákoníku a že nároky z těchto vztahů (z držby před 1.1.1992) se státu a právnickým osobám se započítávají do dnešní právní úpravy.
Dovolatelka návazně vytýkala odvolacímu soudu nesprávnost jeho názoru, že „žalobkyně začala zpochybňovat platnost kupní smlouvy z 1.11.1977 teprve podáním ze dne 27.5.1993, a proto až do této doby byl žalovaný v dobré víře, že mu nemovitosti podle kupní smlouvy patří a že byl jejich oprávněným držitelem“; je nesprávný názor odvolacího soudu, který výzvu podle restitučních předpisů nepovažoval za zpochybnění vlastnického práva žalovaného. Podle názoru dovolatelky, pokud povinná osoba obdržela výzvu k vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., ztratila tím dobrou víru pro účely vydržení; protože výzva byla tu doručena před 1.1.1992, nemohlo by dojít účinností novely občanského zákoníku k vydržení vlastnického práva.
Dovolatelka poukazovala i na to, že odvolací soud ve svém rozsudku z 9.3.2005 (sp.zn. 62 Co 458/2004 Městského soudu v Praze) se vůbec v této právní věci necítil vázán právním názorem vysloveným v téže právní věci v usnesení téhož soudu z 21.8.2002, sp.zn. 19 Co 220/2002, že totiž stát, resp. žalovaný, nemohl ke dni 1.1.1992 vůbec vydržet vlastnické právo k nemovitosti. Protože nedošlo ke změně důkazní situace ohledně restituční výzvy, měl být původní právní názor odvolacího soudu respektován a odvolací soud byl v novém rozhodnutí tímto dříve vysloveným právním názorem vázán.
Dovolatelka také připomínala, že rozsudek odvolacího soudu z 9.3.2005 (sp.zn. 62 Co 458/2004 Městského soudu v Praze) je pouze částečným rozhodnutím o věci samé, když podstatnou část nároků již vyřešil odvolací soud v rozsudku z 26.3.2004 (sp.zn. 14 Co 556/2003 Městského soudu v Praze), proti němuž podala žalobkyně dovolání; dovolatelka se tedy domáhala, aby o tomto dřívějším dovolání bylo dovolacím soudem rozhodnuto.
Jde tu o dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 6 z 2. 7. 2004, č. j. 11 C 54/2000-266) změněn ve výrocích ve věci samé tak, že žaloba žalobkyně A. Z. proti žalovanému D. s. byla zamítnuta. Přípustnost dovolání je tu tedy dána podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.
Dovolání dovolatelky bylo podáno i proti rozsudku Městského soudu v Praze z 9.2.2005, sp.zn. 62 Co 458/2004, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 2. 7. 2004, č. j. 11 C 54/2000-266).
Dovolatelka uplatňovala jako dovolací důvody, že řízení před soudy v této právní věci trpělo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, dále že v řízení byl „nesprávně určen skutkový stav“ a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Při posuzování dovolatelkou tvrzeného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu vycházel dovolací soud z právního závěru, vyjádřeného v rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, že totiž o vadu řízení jde tehdy, jestliže k této vadě došlo nesprávným postupem soudu v průběhu řízení (např. odnětím možnosti účastníku řízení jednat před soudem kupř. nesprávným předvoláním k jednání) a nikoli až při rozhodování. Taková vada nebyla v daném případě dovolacím soudem shledána v řízení před odvolacím soudem, ani před soudem prvního stupně.
Pokud dovolatelka namítala ve svém dovolání ze 7.7.2005, že v řízení byl „nesprávně určen skutkový stav“, vycházel dovolací soud z toho, co bylo vyloženo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že totiž vadné nebo nesprávné skutkové zjištění lze chápat jako dovolací důvod podle ustanovení občanského soudního řádu jen tehdy, jestliže zakládá některý z dovolacích důvodů, který je výslovně zakotven v ustanoveních občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem nemohou být jen vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, pouze tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo nepokládá-li za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. O takové okolnosti v daném případě, podle názoru dovolacího soudu, rovněž nešlo.
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/). V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu v souvislosti s ustanoveními §134 a §868 občanského zákoníku, která se nepochybně projednávané právní věci týkala.
Odvolací soud při aplikaci jím použitých ustanovení občanského soudního řádu i občanského zákoníku, jakož i zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, měl na zřeteli zejména právní závěry z rozsudku dovolacího soudu z 30.5.2000 (23 Cdo 2215/98 Nejvyššího soudu), který byl vydán o dovolání, jež bylo podáno v téže právní věci (tento rozsudek dovolacího soudu je založen na čl. 84-87 spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp.zn. 11 C 54/2000, vedeném o této právní věci). Z právních závěrů, obsažených v tomto rozsudku dovolacího soudu, týkajících se aplikace a výkladu ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., ale i aplikace a výkladu ustanovení §37 a §41 občanského zákoníku, jakož i ustanovení §120 a §121 občanského zákoníku, soudy v dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu v podstatě vycházely a od nich se neodchylovaly.
Rozsudkem dovolacího soudu z 31. 5. 2006 (28 Cdo 1050/2006 Nejvyššího soudu) bylo dovolání dovolatelky A. Z. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 26. 3. 2004, sp. zn. 14 Co 556/2003 (vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 54/2000) odmítnuto a dovolání dovolatelky A. Z. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 9. 3. 2005, sp. zn. 62 Co 458/2004 (vydanému v právní věci vedené rovněž u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 54/2000) bylo zamítnuto. Žádnému účastníku tohoto řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Nálezem Ústavního soudu ČR z 15. 1. 2009, III. ÚS 938/06, byl však uvedený rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 5. 2006, 28 Cdo 1050/2006, zrušen. Ústavní soud ČR v tomto nálezu dospěl k závěru, že tu dovolací soud nesprávně odmítl dovolání dovolatelky A. Z. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 26. 3. 2004, sp. zn. 14 Co 556/2003, jako opožděné, ačkoli bylo, podle názoru Ústavního soudu ČR, podáno ve lhůtě stanovené občanským soudním řádem. Ústavní soud ČR v odůvodnění svého nálezu z 15. 1. 2009, III. ÚS 938/06, dovozoval, že „pokud byl takto stěžovatelce poskytnut meritorní přezkum pouze dílčí a o prvně podaném dovolání bylo mylně rozhodnuto jako o opožděném, je třeba, aby dovolací soud měl možnost opětovně a řádně posoudit celou věc ve světle všech jejích souvisejících právní otázek v celé jejich komplexitě“.
Dovolací soud poté, vázán právními závěry nálezu Ústavního soudu ČR, posoudil znovu obě přípustná dovolání dovolatelky A. Z.
V základní otázce tohoto sporu – v otázce aplikace a výkladu ustanovení §134 a §868 občanského zákoníku, týkající se vydržení – dovolací soud se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, pokud byl toho názoru, že za subjekt vydržení je třeba považovat všechny osoby, které jsou způsobilé k nabývání vlastnického práva (tj. fyzické osoby, právnické osoby i stát). Přisvědčit je třeba i názoru, že došlo k nabytí práva vydržením, pokud v době po nabytí účinnosti novelizace občanského zákoníku zákonem č. 509/1991 Sb. byly splněny zákonné předpoklady vydržení a do doby po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba započíst i držbu, vykonávanou před 1. 1. 1992 (před nabytím účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský zákoník), a to i když jde o věc, kterou v té době nebylo možné vydržet; ze znění občanského zákoníku nelze dovodit, že by nebylo možné přihlížet k době, po kterou oprávněný držitel měl nemovitost v držbě po dobu deseti let; stává se jeho vlastníkem, a to i v případě, že se stal oprávněným držitelem před 1. 1. 1992 a podmínky pro nabytí vlastnictví vydržením byly dovršeny poté, co nabyl účinnosti zákon č. 509/1991 Sb. Přisvědčit je třeba také názoru, že vlastníkem nemovitosti se počínaje dnem 1. 1. 1992 stane právnická osoba, která má nemovitost v oprávněné držbě po dobu deseti let, a to i v případě, že se stala oprávněným držitelem před 1. 1. 1992. V případě, že státní podnik (organizace) vykonával právo hospodaření s majetkem státu, byl i vůči majetku, který nebyl ve vlastnictví státu, držitelem tohoto majetku stát; vlastníkem nemovitosti se po 1. 1. 1. 1992 stal stát, pokud měl tuto nemovitost v oprávněné držbě po dobu deseti let, přičemž do vydržecí doby je třeba započíst i dobu oprávněné držby, vykonávané před uvedeným dnem. Pokud jde o tyto právní závěry, nejde tu o otázku dosud v rozhodování dovolacího soudu neřešenou, když k obdobným právním závěrům dospěl Nejvyšší soud i v rozhodnutích 22 Cdo 1193/98 a 22 Cdo 2570/98, na která bylo již poukázáno v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu z 9. 3. 2005 (sp. zn. Městského soudu v Praze 62 Co 458/2004).
Odvolací soud pak zaujal ještě další právní závěry ve svém rozsudku z 9. 3. 2005, když uváděl: „Výzva k vydání nemovitostí (podaná v daném případě oprávněnými osobami vůči povinné osobě) nezpochybnila stávající vlastnické právo žalovaného, ani platnost kupní smlouvy z 1. 11. 1977. V řízení nebylo prokázáno, že by uvedené nemovité příslušenství věcí, o němž jde v tomto řízení, přešlo na třetí osobu, když zároveň bylo prokázáno souhlasným prohlášením účastníků, že toto nemovité příslušenství věcí existuje“. Odvolací soud pak dále dovozoval, že „žalovaný vlastnické právo k nemovitému příslušenství věcí vydržel, takže z tohoto důvodu shledal nárok žalobkyně na určení, že ona je spoluvlastníkem tohoto příslušenství v žalobkyní uvedeném rozsahu za nedůvodný. „Ze stejného důvodu posoudil odvolací soud jako nedůvodný i nárok na určení, že její otec byl ke dni své smrti (tedy k 6. 5. 1978) spoluvlastníkem v rozsahu ¼ předmětných nemovitostí, konkrétně oplocení a skleníku“. „Na tomto určení nemohla žalobkyně mít, s ohledem na existenci vydržení vlastnického práva žalovaným, naléhavý právní zájem (§80 písm. c/ občanského soudního řádu); pro tento důvod nemohlo být takové požadované určovací rozhodnutí podkladem pro případné dodatečné projednání dědictví po otci žalobkyně. To, co by mohlo být předmětem tohoto dodatečného projednání dědictví (v daném případě spoluvlastnický podíl k uvedenému nemovitému příslušenství v rozsahu ¼), nabyl totiž originálním způsobem do svého vlastnictví žalovaný, a to právě v důsledku uplynutí vydržecí doby“.
Odvolací soud pak zaujal také některé konkrétní právní závěry ve svém rozsudku z 26. 3. 2004 (sp. zn. 14 Co 556/2003 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje rovněž dovolání dovolatelky; z těchto závěrů je třeba zejména uvést: „V této právní věci uzavřeli účastníci kupní smlouvy z 1. 11. 1977 (uzavřené mezi K. F., V. M., O. Č. a A. Z., jako prodávajícími, a Správou služeb diplomatickému sboru, jehož právním nástupcem je žalovaný D. s.) tuto smlouvu, protože kupující chtěl získat ubytování v době zejména pro své zaměstnance a rodině žalobkyně A. Z. se chtěla zbavit přítěže údržby rozsáhlé nemovitosti, kterou sama neužívala“; při tomto převodu byl „zanedbatelný“ převod příslušenství převáděné nemovitosti – skleníku a plotu. Odvolací soud ovšem v této souvislosti zároveň zdůrazňoval, „předpokladem úspěchu žaloby na určení vlastnictví žalobkyně, respektive na určení, že určitá věc byla vlastnictví jiné osoby k určitému datu, je prokázání toho, že věc v daném okamžiku existuje a že určení vlastnictví nebrání práva jiných osob, např. zda nedošlo k vydržení“: protože však zkoumání této otázky (tj. zejména otázky vydržení) považoval odvolací soud za překračující jeho přezkumnou činnost ohledně odvolání žalobkyně A. Z. z 12. 8. 2003, ponechal objasnění této otázky na soudu prvního stupně v dalším řízení po zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu z 26. 3. 2004 (sp. zn. 14 Co 556/2003 Městského soudu v Praze). K tomuto dalšímu zabývání se otázkami aplikace a výkladu ustanovení §134 a §868 občanského zákoníku, jako základní právní otázky sporné mezi žalobkyní A. Z. a žalovaným D. s., došlo v dalším rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 z 2. 7. 2004, č. j. 11 C 54/2000-266, a zejména pak v rozsudku Městského soudu v Praze z 9. 3. 2005, sp. zn. 62 Co 458/2004.
Dovolací soud se s těmito citovanými právními závěry odvolacího soudu v obou rozsudcích, které jsou napadeny dovoláním dovolatelky, ale neshledal přesvědčivé argumenty k zaujetí závěru, že tyto uváděné právní závěry odvolacího soudu jsou nesprávné tak, aby bylo nutno přikročit ke zrušení uváděných rozsudků odvolacího soudu jako nesprávných ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu, jak se toho domáhala dovolatelka.
Dovolací soud proto přikročil podle již uvedeného ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolatelky, a to jak proti rozsudku odvolacího soudu z 9. 3. 2005 (sp. zn. 62 Co 458/2004 Městského soudu v Praze), tak i proti rozsudku odvolacího soudu z 26. 3. 2004 (sp. zn. 14 Co 556/2003 Městského soudu v Praze).
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovanému v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. března 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu