ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.411.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 411/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně T. Š., zastoupené advokátem, pracoviště v Č., proti žalovanému H. m. P. zastoupenému advokátem, o 2.140.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 41/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2007, č. j. 23 Co 115/2007-76, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2007, č. j. 23 Co 115/2007-76, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl rozsudkem ze dne 5. 12. 2006 č. j. 18 C 41/2006-47 o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 2.140.000,- Kč s příslušenstvím z důvodu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného a o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně dovozovala svůj nárok ze skutečnosti, že na svůj náklad a se souhlasem žalovaného provedla v domě žalovaného stavební úpravy, které byly realizovány na základě smlouvy o budoucí nájemní smlouvě k nebytovým prostorám ze dne 21. 6. 2001 v době od 14. 11. 2001 (den vydání stavebního povolení) do 27. 3. 2002 (den vydání kolaudačního rozhodnutí). Sama nájemní smlouva pak byla uzavřena dne 17. 7. 2002 a nájemní vztah touto smlouvou založený trval až do 28. 2. 2006, kdy nájemní vztah skončil uplynutím výpovědní lhůty. Žalobkyně vycházela z toho, že nájemní vztah byl založen již smlouvou ze dne 21. 6. 2001 a trval až do 28. 2. 2006, a tudíž jí vzniklo v souladu s ustanovením §667 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen o. z.) k tomuto datu právo na náhradu toho, o co se předmět nájmu v důsledku investic zhodnotil. V této souvislosti se žalobkyně dovolávala absolutní neplatnosti ustanovení výše uvedených smluv, jež stanovila, že žalobkyně nemá nárok na náhradu za provedené stavební úpravy, pro jejich rozpor se zákonem.
Obvodní soud došel k závěru, že smlouva o smlouvě budoucí nebyla platně uzavřena, neboť neobsahovala všechny podstatné náležitosti ve smyslu §50a o.z., blíže vymezené v §3 odst. 3 zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdy účinném znění. Soud prvního stupně spatřoval pochybení stran v tom, že ve smlouvě o smlouvě budoucí nebyla upravena otázka splatnosti nájemného a způsobu jeho placení. Ze stejného důvodu pak podle obvodního soudu není možné ani dojít k závěru, že by smlouva ze dne 21. 6. 2001 představovala přímo platně uzavřenou smlouvu nájemní ohledně předmětných nebytových prostor. Soud tak uzavřel, že tato smlouva je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §39 o.z., řádný nájemní vztah vznikl až uzavřením nájemní smlouvy dne 17. 7. 2002. Plnění poskytnuté žalobkyní bylo tudíž poskytnuto bez právního důvodu a založilo jí právo domáhat se vydání takto získaného obohacení vůči žalovanému ve smyslu §451 a násl. o.z. Zároveň soud konstatoval, že toto právo bylo již promlčeno podle §107 odst. 2 o.z., neboť k uplynutí tříleté promlčecí doby došlo nejpozději tři roky po vydání kolaudačního rozhodnutí, tj. v březnu 2005, zatímco žaloba byla podána až v únoru 2006.
K odvolání žalobkyně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně Městský soud v Praze, jenž rozsudkem ze dne 16. května 2007, č. j. 23 Co 115/2007-76, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a odkázal na odůvodnění obsažené v jeho rozsudku.
Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. – existence otázky zásadního právního významu v rozhodnutí odvolacího soudu. Důvodnost dovolání je podle dovolatelky dána ustanovením §241a odst. 2 písm. a) i b) o.s.ř.– vada řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nesprávné právní posouzení věci.
Pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatelka především v porušení jejího práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť odvolací soud jednal v její nepřítomnosti, přestože jej řádně požádala o odročení jednání z důvodu nemoci.
Další otázkou, podle dovolatelky v předchozím řízení správně neposouzenou, je otázka aktivní věcné legitimace žalobkyně v době řízení před odvolacím soudem. Dovolatelka uvádí, že vzhledem k tomu, že na majetek žalobkyně byl dne 23. 1. 2007 prohlášen konkurs v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 K 37/2006, mělo podle §14 odst. 1 písm. c) zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, dojít ex lege k přerušení řízení a na místo žalobkyně měla do řízení vstoupit správkyně konkurzní podstaty. Ta však nebyla řádně obeslána, a soud tak neumožnil účast na řízení osobě aktivně legitimované, což je podle dovolatelky vada řízení, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Za nesprávně posouzenou právní otázku dovolatelka považuje i určení počátku běhu promlčecí doby. Závěry odvolacího soudu a soudu prvního stupně konstatující, že k obohacení došlo nejpozději okamžikem vydání kolaudačního rozhodnutí, podle dovolatelky neodpovídají skutečnosti, že mezi ní a žalovaným trval nájemní vztah, platně založený již smlouvou ze dne 21. 6. 2001, až do 28. 2. 2006, kdy převzetím předmětných prostor žalovaným došlo k bezdůvodnému obohacení na jeho straně. Smlouva, ve spojitosti s výpočtovým listem coby její součásti, podle dovolatelky byla platným právním úkonem, na jehož základě vznikl řádný nájemní vztah s relevantním vlivem na běh promlčecí doby. Dovolatelka dále uvádí, že lhůta pro vydání bezdůvodného obohacení by měla být zachována i s ohledem na to, že ze strany žalovaného zde byl úmysl obohatit se a objektivní desetiletá doba by i při jejím eventuálním počátku v okamžiku vydání kolaudačního rozhodnutí měla být zachována. Úmysl žalovaného byl dán tím, že věděl, že z jeho strany dochází k obohacení a byl s tím srozuměn.
Jako další otázku zásadního právního významu uvádí dovolatelka posouzení povahy vztahu mezi účastníky, který je vztahem obchodněprávním podle §261 odst. 2 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a proto měly soudy aplikovat ustanovení obchodního zákoníku o promlčení se čtyřletou promlčecí dobou. Tento závěr by pak umožnil považovat promlčecí dobu k podání žaloby za zachovanou i v případě jejího počátku v okamžiku vydání kolaudačního rozhodnutí.
Dovolatelka s ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaný s dovoláním nesouhlasil a navrhl jeho odmítnutí pro nedůvodnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. v otázce postupu v řízení po vyhlášení konkursu na majetek žalobkyně, kterou se odvolací soud nezabýval, a zároveň i důvodné.
Z obsahu spisu se totiž podává, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2007, č. j. 36 K 37/2006-93, byl na majetek žalobkyně prohlášen konkurs a toto rozhodnutí bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2008, č. j. 2 Ko 57/2007-145.
Podle ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zák. č. 328/1991 Sb. dochází prohlášením konkursu až na zákonem stanovené výjimky ex lege k přerušení řízení o majetkových nárocích úpadce, přičemž není rozhodující, zda soud o prohlášení konkursu na majetek účastníka věděl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. 20 Cdo 340/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000, pod č. 122). V řízení lze v tomto případě pokračovat pouze na návrh správce konkursní podstaty, který nastupuje do řízení na místo úpadce dnem, kdy byl soudu doručen jeho návrh na pokračování v řízení (srov. Bureš J., Drápal L., Krčmář Z. a kol.: Občanský soudní řád: komentář, 7. vydání, C. H. Beck, Praha 2006, str. 487). Tím, že odvolací soud opomenul tyto důsledky prohlášení konkursu na majetek žalobkyně a pokračoval v řízení, přestože došlo k jeho přerušení, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud již dříve konstatoval (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 434/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 1997, pod č. 31, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 85/2003), že pokud odvolací soud pokračoval v řízení a vydal rozhodnutí v době, v níž bylo řízení ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zák. č. 328/1991 Sb. přerušeno, je řízení předcházející vydání rozhodnutí postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, přičemž jde o vadu řízení, k níž dovolací soud přihlédne, i když nebyla dovolatelem uplatněna (§242 odst. 3 o.s.ř.). Skutečnost, že usnesení o prohlášení konkursu bylo později vrchním soudem zrušeno, nemá na shora popsané závěry žádný vliv (§13 odst. 6 zák. č. 328/1991 Sb.). Dovolání je tedy důvodné ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., a proto Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věty za středníkem, a odst. 3, věty první, o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. března 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu