ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.426.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 426/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců a JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, PhD., v právní věci žalobce Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., proti žalovaným 1) V. K., 2) V. P., 3) M. S., všem zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví a práva hospodaření k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 1281/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31.7.2007, č.j. 49 Co 232/2005-181, takto:
Dovolání všech žalovaných se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Předmětem řízení byla žaloba o určení vlastnictví k pozemkům parc.č. 363/35, 363/36, 366/2, 367/2, 374/7, vše zastavěná plocha či nádvoří a nacházející se v obci a katastrálním území R. Jde o pozemky, které byly v roce 1963, a to rozhodnutím ONV V., vyvlastněny právnímu předchůdci žalovaných V. F. pro účely bytové výstavby; tento účel byl naplněn. Kromě toho však došlo k dodatečnému projednání dědictví, což bylo završeno usnesením Okresního soudu ve Vyškově dne 14.4.2001 pod sp. zn. D 599/2000. Na základě výsledků dodatečného projednání dědictví byly žalované též zapsány jako vlastnice do katastru. Vznikl tedy duplicitní zápis, který bylo nutné řešit určovací žalobou o vlastnictví, resp. právu hospodaření.
Krajský soud v Brně rozsudkem výše označeným změnil rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 22.11.2004, č.j. 6 C 1281/2003-149, a to ve výroku II. jen tak, že neurčil příslušnost Úřadu pro zastupování státu stran práva hospodaření. Jinak svým výrokem I. podle obsahu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o meritu věci, podle něhož je vlastníkem předmětných pozemků Česká republika. Žádného z účastníků řízení nezavázal k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výroku I.) podaly všechny tři žalované dovolání. Brojily v něm proti vyvlastňovacímu rozhodnutí, jak bylo vydáno odborem výstavby příslušného ONV; to nemělo být otci žalovaných V. F. vůbec doručeno, a proto nemohlo nabýt právní moci. K přechodu těchto nemovitostí na stát tedy nemohlo dojít. Žalobce nikdy nepředložil originál ani ověřenou kopii vyvlastňovacího rozhodnutí. V dalším textu dovolání žalované, podobně jako v nalézacím řízení před nižšími instancemi, polemizovali s tím právním názorem zejména odvolací instance, který upřednostnil nezbytnost restituční žaloby ze strany žalovaných. Dovolatelky dovozovaly, že i mimo restituční předpisy, tj. po linii vlastnických vztahů soukromoprávních, oprávněně dovodily přetrvávající vlastnictví svého otce a poté jejich. Žalované žádaly, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání písemně vyjádřil. Tvrdil, že nižší instance rozhodly ve věci správně a navrhoval, aby dovoláních žalovaných nebylo vyhověno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalované, zastoupené advokátem, podaly své dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání bylo nutné posuzovat podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – to proto, že odvolací soud sice označil rozsudek soudu první stupně za změněný, ale obsahově se tento rozsudek změnil pouze ve výroku o právu hospodaření. Výrok I. o určení vlastnictví byl dovoláním napaden. Jestliže by dovolací soud dospěl k závěru o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., pak by přistoupil k meritornímu přezkumu dovolacího důvodu. Tím bylo tvrzené nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolání však není přípustné.
Klíčovým judikátem pro právní posouzení věci je rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7.12.2005, sp. zn. 31 Cdo 1259/2004. Závěry velkého senátu vyústily v interpretaci, podle níž převzetí věci státem na základě neplatného právního úkonu i na základě správního rozhodnutí, které nebylo řádně doručeno a nenabylo tak právní moci, je z hlediska vztahu restituční žaloby a žaloby vlastnické podřaditelné pod pojem převzetí věci bez právního důvodu.
Ohledně skutkových i právních aspektů případu nelze opomenout situaci, v níž se žalované ocitly. Na pozemcích, vyvlastněných jejich otci, byly již dlouhou dobu vystavěny bytové jednotky. Jejich otec zemřel v roce 1980 a poté bylo zjevné, že vzniklý skutkový i právní stav nelze nijak změnit. Na počátku devadesátých let minulého století vešly v účinnost restituční předpisy a potenciálním restituentům byly explicitně předestřeny restituční důvody, za jejichž pomoci bylo možné dosáhnout znovunabytí vlastnictví. Jak vyplývá z výše citovaného judikátu Nejvyššího soudu, restituční důvod se ve věci žalovaných takřka nabízel. Jestliže by žalované využily možnosti, které jim zákon dával, pak jistá forma restituce vůči nim nebyla vyloučena. Vzhledem k zastavění pozemků až po převzetí pozemků státem by sice nedosáhly vydání pozemků, ale restituční náhrada zřejmě připadala v úvahu. K vyčerpání této alternativy však nedošlo a žalobkyním se až dodatečně podařilo dosáhnout projednání dědictví a zápisu vlastnictví ke sporným pozemkům.
K tomu ještě nutno podotknout, že v úvahu - podle ne zrovna obsahově přesných listin předložených o vyvlastnění pozemků - přicházely až tři restituční důvody či tituly. Podle zákona č. 229/1991 Sb., tedy (zkráceně) podle zákona o půdě, mohlo jít o tituly podle §6 odst. 1 písm. m), n) citovaného zákona. Pozemky sice posloužily účelu, pro nějž byly vyvlastněny, ale z listin není zcela jisté (i když se to dá předpokládat), zda náhrada za vyvlastnění, jejíž výše je v listinách uvedena, byla poskytnuta. Jestliže nikoliv, pak by mohlo jít též o vyvlastnění bez vyplacení náhrady podle písm. n) následujícího restitučního titulu. Zřejmě však přicházel v úvahu, jak se na tom ostatně shodují nepřímo strany i soud, především restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, tedy převzetí nemovitostí bez právního důvodu.
Tomuto restituční titulu také odpovídá text výše citovaného klíčového judikátu (R 72/2006).
K vyvlastňovacímu rozhodnutí, které napadají žalované, je nutno podotknout, že nepochybně trpí co do formálních náležitostí vadami. V hodnocení těchto vad a především jejich právních důsledků pro posuzovanou věc se však Nejvyšší soud zcela shoduje s tím interpretačním přístupem, jak jej zaujal soud odvolací. Ve věci bylo nutné především posoudit, zda jde o právní akt nicotný, tedy učiněný v tomto případě orgánem, jenž by pro jeho vydání neměl pravomoc. O takový právní akt se zřejmě nejednalo. Zjištěné vady správního rozhodnutí pak nebylo záhodno kvalifikovat z hlediska kritérií platnosti či neplatnosti předmětného individuálního správního aktu, ale z pohledu potenciálního restitučního důvodu, jak je vyloženo v citovaném rozsudku velkého senátu NS a jak to ostatně učinil též odvolací soud.
Nelze ani nevzít v úvahu, a v tomto směru navazuje dovolací soud na své úvahy výchozí, že žalobkyně - viz též jejich tvrzení v závěru dovolání - měly vlastnictví k předmětným pozemkům nabýt v „řádném dědickém řízení v roce 1980 a nic nesvědčilo o tom, že vlastníky nejsou“. I proto lze oprávněně předpokládat, že v případě potřebné hmotněprávní diligence na jejich straně se žalované měly zabývat otázkou možnosti uplatnění nároku na vydání pozemků (náhrady za ně) v rámci restitučního řízení.
Pokud tuto alternativu uplatnění nároku žalované nevyužily, pak je zcela namístě posuzovat věc podle takové interpretace, jak to učinil již odvolací soud. Jde o to, že restituční nároky jsou podle ustálené judikatury, kterou nyní Nejvyšší soud cítí povinnost sledovat, předpisy speciálními ve vztahu k předpisům obecným – tedy občanskoprávním (soukromoprávním). Osobám, jež mohly namítat své vlastnictví v důsledku sporných právních úkonů v období nesvobody, se takto neumožnilo, aby to v plné míře činily. Tuto možnost jim zatarasil v závěrečné fázi ustalování judikatury rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11.9.2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, který se dokonce velmi přiléhavě vztahuje na projednávanou věc, a poté též plenární stanovisko Ústavního soudu ze dne 1.11.2005, které nese spisovou značku Pl. ÚS- st. 21/05 a bylo publikováno ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb.
Tímto shrnutím je dáno, že vzhledem k ustálenosti a bezrozpornosti judikatury, jakož i správnému hmotněprávnímu posouzení věci odvolacím soudem, nemohl být dám zásadní právní význam napadeného rozsudku ve smyslu §237 odst. 3 a potažmo odst. 1 písm. c) o.s.ř. To znamená nepřípustnost dovolání.
Dovolání všech žalovaných bylo podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.
Úspěšné straně žalující vzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žádné její náklady však v řízení nebyly účtovány.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. března 2009
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu