ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4389.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 4389/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce st. m. O., proti žalovanému T., o. d., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Opavě, pod sp. zn. 10 C 369/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2008, č. j. 11 Co 189/2008-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud určil, že vlastníkem nemovitosti blíže označené ve výroku I. je žalobce, a rozhodl též o náhradě nákladů dovolacího řízení. Vzhledem ke skutečnosti že soud prvního stupně neučinil z provedených důkazů v odůvodnění rozhodnutí žádná skutková zjištění, odvolací soud tyto důkazy zopakoval a dospěl k závěru, že odvolání nebylo důvodné. Neexistuje totiž žádná právní skutečnost, na jejímž základě by se žalovaný mohl stát vlastníkem předmětné nemovitosti (budovy občanské vybavenosti bez č. p. na parc. č. st. 110/2, v k. ú. Z. u O.). V 70. letech probíhala v obci Z. výstavba budov, a to zejména budovy prodejny s č. p. 79, k níž byla přistavěna budova závodního veřejného stravování s č. p. 80 a obě budovy byly převedeny do vlastnictví J. – L. s. d. v O. K těmto převodům došlo na základě hospodářských smluv uzavřených v letech 1975 a 1976. V době kolaudace těchto budov a převodu vlastnického práva k nim teprve probíhala výstavba předmětné nemovitosti (kulturního sálu), a to na základě rozhodnutí o přípustnosti stavby ze dne 15. 6. 1975, přičemž stavbu zajišťoval M. n. v. ve Z. v tzv. „akci Z“. Předmětná nemovitost byla kolaudována dne 15. 11. 1977 a ohledně ní nebyla nikdy dojednána žádná hospodářská smlouva, jejímž předmětem by byl převod vlastnického práva ze státu na J. – L. s. d. v O. V průběhu let však došlo k situaci, že si J. – L. s. d. v O. nechalo vyhotovit geometrický plán, na základě kterého byly do jeho trvalého užívání zapsány pozemky, na nichž se nacházely budovy č. p. 79 a 80 a v geometrickém plánu z roku 1979, potvrzeném střediskem geodézie v O. dne 21. 7. 1987, byl zakreslen i pozemek, část b), na němž stojí předmětná nemovitost. V důsledku tohoto zakreslení došlo posléze i k zápisu vlastnického práva J. – L. s. d. v O., aniž byl tento zápis podložen jakoukoliv právně relevantní skutečností. V řízení nebyly tvrzeny ani prokázány žádné změny v dispozici kulturního sálu a žádné stavební úpravy, na základě kterých by bylo možno dospět k závěru, že kulturní sál byl nejprve součástí stavby pohostinství a poté se stal stavbou samostatnou. Jestliže je v rozhodnutí o přípustnosti stavby uvedeno, že se jedná o přístavbu, není tato terminologie pro soud zavazující a nelze z ní dovodit, že se jedná o jednu budovu. Stejná skutečnost vyplývá i ze znaleckého posudku Ing. J. S., jehož vypracování zadal soud prvního stupně. Námitku podjatosti znalce ze strany žalovaného posoudil odvolací soud tak, že znalec nebyl vyloučen z úkonu, neboť pouhá skutečnost, že je zaměstnancem obchodní společnosti, jež provádí pro žalobce některé stavební práce, nezakládá u znalce takový poměr k věci, že by byl dán důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Námitka žalovaného, že na žalobce nemohlo vlastnické právo k předmětné nemovitosti vůbec přejít ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb., byla odvolacím soudem kvalifikována jako nepřípustná novota, která nebyla uplatněna v řízení před soudem prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Podle žalovaného soudy „dospěly na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jejich rozhodnutí rovněž spočívá na nesprávném právním posouzení věci.“ V řízení nebylo prokázáno, že vlastnické právo k předmětné nemovitosti svědčí žalobci. Předmětná nemovitost nebyla v době kolaudace samostatnou věcí v právním smyslu, nýbrž byla přistavěna k budově pohostinství, což dovozuje jednak z rozhodnutí o přípustnosti stavby ze dne 14. 8. 1975, jednak z kolaudačního rozhodnutí ze dne 15. 11. 1977
a jednak ze znaleckého posudku Ing. F. C. z roku 1999. Žalovaný nadále nesouhlasí s rozhodnutím soudu prvního stupně o nepodjatosti soudního znalce Ing. J. S. v dané věci a znalecký posudek pokládá za vnitřně rozporný a jsoucí v protikladu ke všem ostatním skutečnostem zjištěným v daném řízení. Žalobce taktéž neprokázal žádný důvod (právní titul) nabytí svého vlastnického práva, a to i v případě že by kulturní sál byl samostatnou věcí v právním smyslu. Vlastnické právo k předmětné nemovitosti nemohlo nikdy přejít na žalobce, neboť M. n. v. v O. nebyl podle tehdejších právních předpisů jejím vlastníkem, nýbrž jím byl stát. M. n. v. v O. měl k této nemovitosti pouze právo hospodaření, a to jakožto státní organizace. Na žalobce by tak mohlo z MNV v O. přejít pouze právo hospodaření a vlastnické právo by pak na něj mohlo přejít jen podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku státu do vlastnictví obcí. Naplnění podmínek uvedených v citovaném ustanovení však žalobce vůbec netvrdil a soud se jimi ani nezabýval. V tomto ohledu se nejednalo ze strany žalovaného ani o nepřípustnou námitku před odvolacím soudem, neboť žalovaný od počátku řízení uváděl, že žalobce neprokázal žádný právní titul nabytí vlastnického práva. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce uvedl, že podané dovolání považuje za nedůvodné, neboť má za to, že předcházející řízení nejsou postižena vadami a že předmětnou věc posoudily dotčené soudy po právní stránce zcela správně. Podané dovolání není ani přípustné. V předmětném sporu nejsou řešeny žádné otázky, které by měly po právní stránce zásadní význam. Dovolacímu soudu žalobce navrhl, aby dovolání žalovaného odmítl.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel především přehlíží, že dovolací soud není za stávajících procesních podmínek, kdy přípustnost dovolání je možno založit jen podle §237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., povolán přezkoumávat, zda skutková zjištění soudu nalézacího a soudu odvolacího vycházejí z jimi provedeného dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.
a contrario). Z tohoto důvodu nebylo možno se v dovolacím řízení zabývat otázkou, zda předmětná nemovitost byla postavena jakožto samostatná stavba či jako přístavba nemovitostí ve vlastnictví právního předchůdce žalovaného.
Dovolacímu soudu taktéž nepřísluší hodnotit skutečnosti související s rozhodnutím soudu prvního stupně o nepodjatosti soudního znalce, Ing. J. S. Z pohledu procesního práva se jedná o samostatné rozhodnutí, proti němuž není přípustný žádný opravný prostředek (§17 o. s. ř.).
Také argumenty dovolatele zpochybňující právní titulu nabytí vlastnického práva žalobce neskýtají pro účely založení přípustnosti dovolání zásadní právní významnost ani potřebný judikatorní přesah. Přesto dovolací soud nad rámec odůvodnění konstatuje, že odvolací soud po právní stránce postupoval s logickými důvody, jestliže za daného skutkového stavu dovodil, že vlastnické právo k předmětné nemovitosti svědčí žalobci. Jestliže bylo zjištěno, že výstavba předmětné nemovitosti byla zajišťována M. n. v. Z. a že všechna práva a povinnosti tohoto národního výboru přešly v roce 1976 na základě rozhodnutí ministerstva vnitra na M. n. v. v O., pak nepochybně na něj přešlo i právo hospodaření k předmětné nemovitosti. Podle §68 odst. 1 zákona č. 367/1991 Sb., toto právo hospodaření přešlo ke dni 24. 11. 1990 na žalobce a podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., pak na něj přešlo ke dni 24. 5. 1991 i vlastnické právo k dotčené nemovitosti.
Jestliže žalovaný v odvolacím řízení vznesl námitku, že žalobce s předmětnou nemovitostí ke dni 24. 5. 1991 nehospodařil, uplatnil novou skutečnost, která byla odvolacím soudem ve smyslu §205a odst. 1 o. s. ř. shledána nepřípustnou. Nelze přisvědčit dovolateli, že tato jeho námitka byla obsažena v jeho tvrzení, že žalobce „neprokázal žádný právní titul nabytí vlastnického práva“, neboť se jedná o tvrzení obecné povahy, které je pro účely splnění povinnosti tvrzení a na ní navazující povinnosti důkazní nedostatečné. Není ani pravdou, že by se soud nalézací nezabýval tím, zda žalobce s předmětnou nemovitostí od její výstavby a kolaudace hospodařil či ji spravoval (viz. rozsudek soudu prvního stupně, str. 5 a str. 6).
Jelikož dovolání nebylo shledáno přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jelikož další možnosti, jak založit přípustnost předmětného dovolání, byly vyloučeny výše, postupoval dovolací soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. a dovolání jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo
a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. října 2009
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu