ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4592.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 4592/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele P. f. ČR, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 27. 3. 2008, sp. zn. 64 Co 501/2007, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 214/2005 (žalobců : 1. A. D., 2. K. M., a 3. M. M., proti žalovanému P. f. ČR, o zaplacení náhrady za nevydané pozemky), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 3. 6. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 z 8. 2. 2007, č. j. 6 C 214/2005-48. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému P. f. ČR uloženo zaplatit žalobcům náhradu za nevydané pozemky v celkové výši 286.000,- Kč (z toho žalobkyni A. D. 95.333,- Kč, žalobci K. M. 95.333,- Kč a žalobkyni M. M. 95.333,- Kč) do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému P. f. ČR bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 12.450,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného P. f. ČR proti uvedeném rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 27. 3. 2008, sp. zn. 64 Co 501/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 z 8. 2. 2007, č. j. 6 C 214/2005-48, potvrzen. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů odvolacího řízení57.126,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které mu předcházelo, ale neshledal odvolání žalovaného fondu důvodným.
Odvolací soud především připomínal, že žalobci se po změně žalobního návrhu domáhali zaplacení náhrady za nevydané pozemky částkou 286.000,- Kč ve lhůtě tří let od první moci rozhodnutí soudu; šlo tu tedy posléze o splnění povinnosti ve smyslu ustanovení §80 písm. b) občanského soudního řádu.
Odvolací soud poukazoval na to, že v daném případně došlo kupní smlouvou z 20. 11. 1965 k prodeji pozemků s porosty a stavebními investicemi (v celkové výměře 1.144 m2) v katastrálním území Z. prodávajícím K. F., a to za kupní cenu 13.263,10 Kč. Rozhodnutím Pozemkového úřadu v P. z 3. 8. 2000, PÚ 4003/92/1, bylo však rozhodnuto, že dědicové K. F., jako oprávněné osoby podle §4 odst. 2 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb., nejsou vlastníky uvedených pozemků a jsou povinni podle §9 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb. vrátit kupní cenu 1.737,60 Kč (v mezidobí již zaplacenou). Pozemkový úřad při svém rozhodování vycházel z toho, že uvedená kupní smlouva z 20. 11. 1965 byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek; oprávněné osoby by tu měly právo na vydání pozemků podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., avšak pozemky, o něž jde i v tomto řízení, nelze vydat, neboť jsou zastavěny stavbou polikliniky, takže oprávněným osobám náleží náhrada. Této náhrady se žalobci svou žalobou domáhají, ale mezi účastníky řízení je sporná výše náhrady.
Odvolací soud dovozoval, že podle ustanovení §16 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. přísluší žalobcům peněžitá náhrada podle §28a zákona č. 229/1991 Sb., kterou je pozemkový fond povinen poskytnout v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.), podle níž cena 1 m2 pozemku (určeného pro stavbu nebo ke zřízení zahrady nebo pozemku ke zřízení nádvoří v h. m. P. činila 250,- Kč) když stát tu kupoval pozemky „pro výstavbu sídliště Z. m. – z.). Žalobcům tu tedy náleží peněžitá náhrada za nevydané pozemky v celkové výši 286.000,- Kč (při výměře pozemků 1.144 m2 v ceně 250,- Kč za 1 m2).
Odvolací soud poznamenával, že v době rozhodování soudu lhůta k plnění ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. ještě neuplynula, ale žalobci se domáhají plnění ve lhůtě 3 let od právní moci rozsudku, takže „žalobě vyhovující rozhodnutí soudu se stane vykonatelným až v době, kdy uvedená lhůta k plnění již uplyne. Zamítnutí žaloby pro předčasnost by tu bylo, podle názoru odvolacího soudu, projevem přepjatého formalismu, který není na místě v restitučních věcech“.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalovanému fondu 30.5. 2008 a dovolání ze strany žalovaného bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 12. 6. 2008, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolávající se P. f.ČR navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu/.
Dovolatel k přisouzené náhradě za pozemky uváděl, že nebylo doloženo, že pozemky, o něž jde v tomto řízení, byly určeny k zastavění již v době odnětí pozemků státem. Pozemky musí být posouzeny takto už v době jejich přechodu na stát; to zda byly pozemky určeny k zastavění již v době odnětí pozemků státem, dokládá vždy žadatel o náhradu za pozemky. Uvedeným způsobem postupuje P. f. ČR ve všech případech při vypořádání nároků za nevydané pozemky podle zákona č. 229/1991 Sb. Dovolávající se P. f. ČR má za to, že „pro účely ocenění jsou stavební pozemky a pozemky určené k zastavění posuzovány zásadně podle stavebních předpisů platných v době přechodu pozemků na stát“. P. f. ČR proto nesouhlasí s názorem, že ustanovení §11a odst. 13 zákona č. 229/1991 Sb. upravuje postup pro ocenění nevydaných pozemků. V daném případě žalobci nepředložili žádné listinné důkazy, které by prokazovaly, že by předmětné nevydané pozemky byly ke dni přechodu do vlastnictví státu stavebními pozemky, případně že by šlo o pozemky určené k zastavění.
Dovolatel dále namítal, že nesdílí názor odvolacího soudu, že „za písemnou výzvu k poskytnutí peněžní náhrady ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. lze považovat doplnění žaloby žalobce ze dne 20. 6. 2006, účinné ode dne 8. 2. 2007, kdy bylo toto doplnění žaloby převzato při jednání u soudu P. f. ČR“. Ve smyslu ustanovení §16 a §28a zákona č. 229/1991 Sb. náhradu poskytne pozemkový fond jen do tří let po převzetí písemné výzvy. Proto je, podle názoru žalovaného fondu, žaloba žalobců, uplatněná před uplynutím uvedené lhůty, předčasná. Žaloba o plnění ve smyslu ustanovení §80 písm. b) občanského soudního řádu (o niž jde v tomto řízení) může být podána nejdříve den po splatnosti případného dluhu, což v tomto případě znamená nejdříve den po uplynutí tří let ode dne doručení výzvy P. f. ČR; v daném případě ostatně výzva nebyla P. f. ČR; v daném případě ostatně výzva nebyla P. f. ČR vůbec řádně doručena ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
Ve vyjádření žalobců k dovolání dovolávajícího se P. f. ČR bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Žalovaný P. f. ČR uváděl, že pozemky, o něž jde v tomto řízení, nebyly označovány jako stavební pozemek. V pozemkové knize byly pozemky označeny jako role. Pozemky přešly na stát kupní smlouvou z 20. 11. 1965 a cena byla stanovena podle §15 odst. 1 vyhlášky č. 73/1964 Sb. ve výši 2,- Kčs za 1 m2 do výměry 800 m2 a za části pozemků přesahující výměru 800 m2 ve výši 0,40 Kčs za 1 m2 , a to právě proto, že v pozemkové knize byly pozemky označeny jako role. Žalobci ovšem zdůrazňovali, že již přípisem z 5. 3. 2001 opravili svou původní žádost (z 1. 3. 2001), a to v tom smyslu, že žádají náhradu podle §11 odst. 2 a §17, případně §16 zákona č. 229/1991 Sb. a že dávají přednosti finanční náhradě za nevydané pozemky. Žalovaný pozemkový fond reagoval dopisem z 22. 5. 2001 a zaslal žalobcům ocenění pozemků na částku 4.804,80 Kč, s čímž žalobci nesouhlasili a žádali nové ocenění podle ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 3169/1990 Sb.). Přes doložení dokladů, vyžádaných P. f. ČR dopisem z 10. 7. 2001 (zn. 4907/01/5983), posléze žalovaný fond přípisem z 19. 9. 2002 (zn. 10072/02) sdělil, že nevydané pozemky tu nelze ocenit jako pozemky stavební. Po podání žaloby v této právní věci dne 13. 6. 2005 došlo pak podáním z 20. 4. 2006 k úpravě žalobního návrhu v této právní věci, když žalobci požadovali finanční náhradu 286.000,- Kč. Podle §11a odst. 13 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 131/2006 Sb.) se stanoví cena pozemku podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.), přičemž pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění se ocení jako pozemky stavební. Žalobci poukazovali posléze na to, že toto restituční řízení trvá již celkem 20 roků, ale žalovaný P. f. ČR „stále činí vše, aby restituci zabránil“.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 6 C 214/2005 Obvodního soudu pro Prahu 3), že by odvolací soud řešil svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozsudkem z 27. 3. 2008 (sp. zn. 64 Co 501/2007 Městského soudu v Praze) některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc, jak uváděl ve svém rozsudku z 27. 3. 2008 (sp. zn. 64 Co 501/2007 Městského soudu v Praze), zejména podle ustanovení §11 odst. 2, §16 odst. 1, §11a odst. 13 a §28a zákona č. 229/1991 Sb., v souvislosti i s ustanoveními vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.), o cenách staveb, pozemků a trvalých porostech atd.
Podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případech uvedených v §11 odst. 1 téhož zákona (tj. kdy pozemky nebo jejich části nelze vydat) převádí pozemkový fond oprávněné osobě bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle §8 odst. 4 zákona č. 284/1998 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech (ve znění pozdějších předpisů), a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí.
Podle ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout oprávněné osobě jiné pozemky, poskytne stát finanční náhradu podle zvláštních předpisů (srov. vyhlášku č. 182/1988 Sb.).
V §14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je stanoveno, že oprávněné osobě náleží náhrada za pozemek, který podle tohoto zákona se nevydává a za který nebyl poskytnut jiný pozemek.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 53), že k uplatnění nároku na náhradu podle ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 220/1991 Sb. stačí jen uplatnit nárok na náhradu za nevydané pozemek, aniž by bylo třeba obligatorně uplatňovat nárok na vydání nemovitosti.
V §11a odst. 13 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 131/2006 Sb.) je stanoveno, že pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění budou oceněny jako pozemky stavební.
Podle ustanovení §28a zákona č. 229/1991 Sb. se poskytují náhrady podle zákona č. 229/1991 Sb. v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.). Náhradu poskytne pozemkový fond do tří let po převzetí písemné výzvy oprávněné osobě nebo jejímu dědici.
Z uvedených ustanovení právních předpisů i citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň však musel dovolací soud konstatovat, že tatáž ustanovení právních předpisů i citované právní závěry z publikované judikatury měl na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku z 27. 3. 2008, proti němuž směřuje dovolání dovolatele. Za těchto okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, nebo právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné u dovolání dovolatele shledat zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
U nepřípustného dovolání již nenáleží dovolacímu soudu (srov. §241a odst. 3 občanského soudního řádu : „Je-li dovolání přípustné..“) posuzovat dovolací důvody uplatněné dovolatelem. Lze tu však v této souvislosti poukázat (vzhledem k tomu, co bylo také v dovolání dovolatele uváděno) na právní závěry uveřejněné např. pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, v němž byly zaujaty tyto právní závěry : V občanském soudním řízení vady nebo nesprávná skutková zjištění nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů uvedených jmenovitě v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co v soudním spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího naopak z obsahu soudního spisu vyplývá.
Protože tedy dovolací soud nemohl posoudit dovolání dovolatele jako dovolání přípustné, přikročil dovolací soud k jeho odmítnutí podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení vynaložených v řízení o dovolání žalobci na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243d odst. 1 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňující nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů řízení, vynaložených na toto vyjádření k dovolání dovolatele, žalobcům nepřiznal. Dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícímu v podstatě jen to, co bylo už žalobci uvedeno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. listopadu 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu