ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4640.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 4640/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele H. ČR, a. s., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 30. 11. 2007, sp. zn. 8 Co 1617/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 9 C 363/2005 (žalobce H. ČR, a. s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 27. 12. 2005 (v řízení podle páté části občanského soudního řádu), bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci z 25. 4. 2007, čj. 9 C 363/2005-48. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že žalující akciová společnost H. ČR je vlastníkem pozemku parc. č. 1287/38 díl 2 (o výměře 12.711 m2) v katastrálním území T. (O. S. nad L.), zapsaného na listu vlastnictví č. 372 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro J. k. (katastrální pracoviště T.). Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně bylo také vysloveno, že se jím nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v J. H. z 1. 11. 2005, čj. PÚ 2017/05-372/Fis (o vlastnictví podle §13 odst. 5 zákona č. 139/2002 Sb.). Žalovanému P. f. ČR bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 13.413,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného P. f. ČR proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 30. 11. 2007 (ve znění opravného usnesení z 30. 8. 2008, 8 Co 161/2007). Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci z 25. 4. 2007, čj. 9 C 363/2005-48, změněn tak, že byl zamítnut žalobní návrh, aby žalobce byl určen vlastníkem pozemku č. 1278/38, díl 2 (o výměře 12.711 m2) v katastrálním území T. (O. S. nad L.), zapsaný na listu vlastnictví pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro J. k. (katastrální pracoviště T.). Žalující akciové společnosti H. ČR bylo uloženo zaplatit žalovanému P. f. ČR na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 8.478,75 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení
§212 a §212a odst. 5 občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že podané odvolání je důvodné, byť i na základě jiných právních argumentů než v odvolání uvedených.
Odvolací osud poukazoval na to, že v řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že manželům L. a M. S. byly přiděleny přídělovou listinou z 26. 10. 1950 nemovitosti včetně pozemku označovaného nyní jako parc. č. 1287/38 díl 2 (o výměře 12.771 m2), ale také že L. a M. S. učinili dne 18. 4. 1961 právní úkon vzdání se podstatné části tohoto přídělu ve prospěch státu. Ze strany žalobce byly v řízení namítány nesrozumitelnost a neurčitost právního úkonu vzdání se přídělu, dále absence podpisu L. S. (za nějž měla listinu o vzdání se přídělu podepsat jeho manželka M. S.) i absence souhlasu L. S. s právním úkonem vzdání se přídělu.
Odvolací soud při posuzování uvedeného právního úkonu vzdání se přídělu zemědělského majetku dospěl k závěru, že jednání státu, který tu činil kroky k tomu, aby uvedený zemědělský majetek byl přídělcům odňat, nese znaky jednání, na něž pomýšlí restituční předpisy a že tento způsob pozbytí majetku je podřaditelný pod ustanovení §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb., případně podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) téhož zákona. K uvedenému jednání tu došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (viz §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), takže se na projednávanou právní věc vztahuje uvedený zákon o půdě. Odvolací soud však zdůrazňoval, že právní nástupci manželů L. a M. S. (zemřelých) restituční nárok na předmětné nemovitosti neuplatnili a nevyužili možnosti postupovat podle předpisu restitučního, jako předpisu speciálního. Pokud M. S. a P. S. (právní nástupci původních přídělců L. a M. S.) převedli kupními smlouvami z 28. 8. 1996 a 4. 9. 1996 přidělené pozemky včetně pozemku, o nějž jde v tomto řízení, učinili tak, ač nebyli vlastníky převáděného pozemku parc. č. 1278/38 v katastrálním území T. (O. S. nad L.); nemohla se tedy na základě tohoto převodu stát kupující akciová společnost H. ČR vlastníkem tohoto pozemku.
Odvolací soud proto uváděl, že mu nezbylo než změnit rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a žalobu žalující akciové společnosti zamítnout. Vzhledem k zamítnutí žaloby soudem zůstává v platnosti již uvedené rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v J. H. z 1. 11. 2005, čj. PÚ 20017/05-372/Fin.
Vzhledem ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé rozhodl odvolací soud nově i o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 14. 1. 2008 advokátu, který žalující akciovou společnost v řízení zastupoval, a dovolání z její strany bylo dne 14. 3. 2008 podáno u Okresního soudu v Jindřichově Hradci, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedená dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání dovolatelka poukazovala na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Z obsahu dovolání tu vyplývalo, že jako dovolací důvod bylo v dovolání uplatňováno, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolávající se akciová společnost především vytýkala, že „odvolací soud se odmítl zabývat meritorními otázkami, totiž zejména posouzením tohoto, zda tu došlo platně ke vzdání se přídělu pozemku či nikoliv“.
Dovolatelka je přesvědčena, že tento spor je nutno posuzovat podle obecných předpisů, a lex specialis – zákon o půdě se na tento případ nevztahuje. Soud se v této souvislosti, podle názoru dovolatelky, nezabýval tím, zda právní předchůdci restituční nárok objektivně uplatnit mohli či nemohli; nešlo tu totiž o případ, že by restituent z nějakého subjektivního důvodu restituční nárok neuplatnil, ač mohl, nebo že by byl se svým nárokem v rámci restitučního řízení neúspěšný. Právní předchůdci žalobce nemohli vůči státu uplatňovat restituční nárok, když objekt restituce sami výlučně vlastnili a o jiném potenciálním vlastníku nevěděli a ani vědět nemohli. Žalobce tedy za uvedených okolností tu neměl možnost hájit své ústavou zaručené právo před soudem, když toto právo bylo žalující akciové společnosti uvedeným postupem soudu odepřeno. Odvolací soud bez dalšího zkoumání převzal právní názor a závěry správního orgánu (pozemkového úřadu) o tom, že právní předchůdci žalující akciové společnosti vlastnické právo před převodem pozemku na ni již dříve pozbyli. Žalující akciová společnost je přesvědčena o tom, že uvedeným postupem soudu byl porušen článek 11
a článek 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ve vyjádření žalovaného P. f. ČR k dovolání akciové společnosti H. ČR bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je správný. O vlastnictví pozemku parc. č. 1287/38 v katastrálním území T. (O. S. nad L.) rozhodl ve správním řízení Pozemkový úřad v J. H., když tento správní orgán vycházel z toho, že uvedený pozemek přešel na stát v důsledku vzdání se přídělu L. S. a M. S. ze dne 18. 4. 1961. Žalující akciová společnost ve své žalobě argumentovala tím, že vzdání se přídělu bylo neplatné, což dovozovala z ustanovení tehdy platného občanského zákoníku. Odvolací soud však správně dospěl k závěru, že věc tu bylo nutno posuzovat podle speciálních restitučních předpisů
(v daném případě zejména podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.).
Žalovaný P. f. ČR je ovšem přesvědčen, že ani podle obecných předpisů tu nebylo možné dovodit neplatnost uvedeného právního úkonu vzdání se přídělu nemovitého zemědělského majetku. Již v rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích z 12. 7. 2000, čj. 10 Ca 202/2000-28, byla správní žaloba právního předchůdce nynějšího žalobce H. ČR, a. s. (tj. tehdejší akciové společnosti P. – st. m.), zamítnuta se závěrem, že vzdání se přídělu pozemků manžely S. v roce 1961 bylo platným právním úkonem, na jehož základě přešly pak jim přidělené pozemky zpět na stát (a pozemky byly podle restitučních předpisů vydány L. a Z. B., a to jako oprávněným osobám, jejichž rodičům byly pozemky v roce 1945 původně konfiskovány). Za těchto okolností neuspěla žalující akciová společnost se svým nárokem odůvodňovaným tím, že koupila pozemky od dědiců původních přídělců L. a M. S. kupní smlouvou z 28. 8. a ze
4. 9. 1996.
Dovolání dovolávající se akciové společnosti H. ČR je v daném případě přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Z dovolání dovolatelky vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb., případně podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., a to v souvislosti i s ustanovením §80 písm. c) občanského soudního řádu (vzhledem k žalobkyní uplatňovanému žalobnímu návrhu na určení právního vztahu).
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb. jsou oprávněným osobám podle tohoto zákona vydávány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v rozhodné době (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) v důsledku smlouvy
o darování nemovitostí, uzavřené dárcem v tísni.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. se vydávají oprávněným osobám podle tohoto zákona nemovitosti, které přešly (v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku převzetí nemovitosti bez právního důvodu.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 41/1994 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor: „Vzdání se přídělu zemědělských nemovitostí, jež bylo učiněno písemně a jež bylo státem také písemně přijato, lze považovat za smlouvu o darování nemovitosti státu, k němuž mohlo dojít v tísni ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb. ze strany toho, kdo se takto uvedeného přídělu vzdal.
O převzetí věci státem bez právního důvodu jde tehdy, jestliže stát převzal věci, aniž k tomu existoval právní důvod (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. se rozumí i převzetí jen držby věci, a to také i držby neoprávněné (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek).
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly zároveň právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy (tedy také zákona č. 229/1991 Sb.), které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce) předpisy speciálními.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů, ročník 2005) byl zaujat právní názor: „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství“. V tomto stanovisku se dále uvádělo, že se nelze účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva (podle občanského zákoníku, ale ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu), k jehož zániku došlo zejména po 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více jak padesáti roky by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat i výkladový závěr k samotnému ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
S poukazem zejména na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 30. 11. 2007 (sp. zn. 8 C 1617/2007 Krajského soudu v Českých Budějovicích), proti němuž směřuje dovolání dovolávající se akciové společnosti, v němž měl na zřeteli v podstatě tytéž právní závěry, posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (zejména v rozporu s citovanými publikovanými právními závěry ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, jakož i s právními závěry Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Nelze přisvědčit právnímu názoru dovolávající se akciové společnosti, že by projednávaný případ, v němž nepochybně stát převzal zpět zemědělské pozemky od původních přídělců v rozhodné době (podle zákona č. 229/1991 Sb., tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) a s těmito pozemky dále nakládal, zůstaly bez jakýchkoli právních důsledků nadále vlastníky těchto pozemků, takže by jejich právní nástupci mohli bez uplatnění restitučních nároků převést tyto pozemky kupní smlouvou na dalšího nabyvatele, který by se pak mohl s úspěchem domáhat ochrany svého práva k nabytým pozemkům (včetně pozemku, o nějž jde v tomto řízení) podle obecných předpisů bez přihlížení k tomu, že na tyto pozemky se vztahovaly po jejich převzetí státem restituční předpisy.
Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že přípustné dovolání dovolatelky je také dovoláním důvodným a že by bylo na místě zrušit rozsudek odvolacího soudu, napadený dovoláním, jako nesprávný podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Dovolací soud proto podle téhož ustanovení občanského soudního řádu přikročil svým rozsudkem (srov. §243b odst. 6 občanského soudního řádu) k zamítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nedůvodného.
Dovolávající se akciová společnost nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených žalovaným P. f. ČR na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243 b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníků řízení; dovolací soud tu přihlížel k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaného k dovolání dovolatelky, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo žalovaným vyjádřeno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. září 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu