ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4679.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 4679/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce S. k. S. P., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, za vedlejšího účastenství T. k. S. P., na straně žalující a T. k. LTC P., zastoupeného advokátkou, na straně žalované, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 34/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2007, č. j. 13 Co 186/2007-142, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, v níž soud prvního stupně zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobce domáhal určení vlastnického práva k budově ev. č. 32 postavené na pozemku parc. č. 2117 v k. ú. H., obec P. (dále jen „předmětná nemovitost“), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Československý stát nabyl vlastnické právo k předmětné nemovitosti trhovou smlouvou ze dne 21. 8. 1928. Právní předchůdce žalobce měl být podle tvrzení žalobce a vedlejšího účastníka na straně žalující subjektem práva trvalého užívání předmětné nemovitosti již dříve, než k tomu mělo dojít na základě hospodářské smlouvy ze dne
28. 12. 1977, č. j. FO 3 – PZ 109/1977. Toto tvrzení však podle odvolacího soudu nebylo důkazně podloženo. Zánik práva trvalého užívání podle §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění účinném do 30. 4. 1990, nastal buď na základě dohody organizací, na základě rozhodnutí o odnětí majetku podle §70 odst. 3 uvedeného právního předpisu, nebo na základě jiných skutečností uvedených ve smlouvě. Výkon vlastnického práva státu se projevoval jako správa národního majetku, resp. od 1. 7. 1988 (vyhl. č. 119/1988 Sb.) jako hospodaření s majetkem státu, které příslušelo ke dni 24. 5. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb., Ministerstvu financí ČR (§4 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 uvedeného zákona). Ministerstvo financí, vykonávaje právo hospodaření k majetku ČR, uzavřelo dne 1. 4. 1993 s odkazem na §663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) se žalobcem smlouvu o nájmu všech nemovitostí tvořících tenisový areál v P. 7, L. s. 32. Doba nájmu byla dohodnuta v čl. III smlouvy na jeden rok od 1. 4. do 31. 12. 1993. Článek III smlouvy byl změněn dodatkem čl. 1 ze dne 23. 12. 1993 tak, že pronájem měl trvat do 31. 12. 1994. Právo trvalého užívání předmětné nemovitosti tedy žalobci skončilo nejpozději dnem
31. 3. 1993, a dnem 1. 4. 1993 mu vzniklo vůči žalované právo nájmu k téže nemovitosti, jež trvalo do konce roku 1994. Dne 19. 12. 1995 pak žalovaná pronajala nájemní smlouvou celý tenisový areál na dobu neurčitou vedlejšímu účastníku na straně žalobce. Právo trvalého užívání k předmětné nemovitosti ke dni 1. 1. 2001, tedy ke dni nabytí účinnosti zákona č. 219/2000 Sb. o majetku ČR a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, již netrvalo. Nedošlo tedy podle §59 zákona č. 219/2000 Sb. ke změně práva trvalého užívání na výpůjčku, ani k 1. 1. 2003 ke změně výpůjčky na vlastnické právo žalobce podle zákona č. 290/2002 Sb. Žalobce nebyl ani oprávněným držitelem předmětné nemovitosti, protože nejpozději od uzavření nájemní smlouvy nebyl v dobré víře, že mu budova vlastnicky náleží. Proto není jejím vlastníkem ani na základě vydržení. Vlastnické právo k předmětné nemovitosti nemohl žalobce nabýt ke dni 24. 5. 1990 převodem na základě rozhodnutí delimitační a majetkové komise ustavené mimořádným sjezdem české organizace ČSTV ze dne 30. 5. 1990. ČSTV totiž vlastnické právo k této nemovitosti nikdy nesvědčilo.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí, přičemž důvodnost dovolání spatřuje v tom, že řízení bylo postiženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a zároveň rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Předmětná nemovitost byla v trvalém užívání žalobce a toto trvalé užívání nebylo na rozdíl od ostatních sporných nemovitostí odňato rozhodnutím Ministerstva financí ke dni 30. 11. 1992. Nemovitost tak byla v trvalém užívání žalobce i k datu 1. 1. 2001, kdy se podle §59 zákona č. 219/2000 Sb. tento právní vztah změnil na výpůjčku, a dále ke dni 1. 1. 2003, kdy se tato výpůjčka změnila podle zákona
č. 290/2002 Sb. na vlastnické právo žalobce. Právní názor odvolacího soudu však neodpovídá důkazům, které byly v prvém i druhém stupni v řízení provedeny. Právo trvalého užívání bylo možno podle §70 zákona č. 109/1964 Sb. zřídit pouze písemnou smlouvou, a bylo jej tak možno zrušit zase jen písemnou formou (ať už se jednalo
o jednostranný úkon či dohodu smluvních stran). Pokud jde o předmětnou nemovitost, pak k tomuto nikdy nedošlo. Tvrzení odvolacího soudu, že „právo trvalého užívání bylo žalobci také odňato ke všem nemovitostem, k nimž podle označené hospodářské smlouvy a s odkazem na ni měl a vykonával právo trvalého užívání“, je v očividném rozporu se zjištěnými skutečnostmi. V rozhodnutí Ministerstva financí ze dne
6. 11. 1992 to nikde uvedeno není. Rozhodnutí naopak uvádí jasný a taxativní výčet nemovitostí. Nemohlo jím být proto odňato právo trvalého užívání žalobce k předmětné nemovitosti. Závěry odvolacího soudu, že právo trvalého užívání žalobce k předmětné nemovitosti skončilo nejpozději dnem 31. 3. 1993, jsou rozporné. Vůle zrušit právo trvalého užívání k předmětné nemovitosti nebyla v této nájemní smlouvě vyjádřena. Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dne 7. 2. 2008 byl soudu, jenž v tomto řízení rozhodoval v prvním stupni, doručen přípis doplněný podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 18. 11. 2009, v němž T. k. LTC P., se sídlem v P. 7, L. s. 32, navrhl své přistoupení do řízení jako vedlejší účastník na straně žalované. Vedlejším účastníkem se tento subjekt stal ve smyslu §93 odst. 2 o. s. ř. v okamžiku, kdy soudu výše označený návrh došel.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání není přípustné.
Dovolání ve spojení s napadeným rozhodnutím nevymezuje žádnou právní otázku, kterou by podle shora označených kritérií bylo možno považovat za zásadní. Dovolatel totiž především zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, a to pokud namítá, že právní názor odvolacího soudu neodpovídá důkazům, které byly v prvém i druhém stupni v řízení provedeny, že pokud jde o předmětnou nemovitost, pak nikdy nedošlo ke zrušení práva trvalého užívání písemnou formou, že tvrzení odvolacího soudu, že „právo trvalého užívání bylo žalobci také odňato ke všem nemovitostem, k nimž podle označené hospodářské smlouvy a s odkazem na ni měl
a vykonával právo trvalého užívání“, je v očividném rozporu se zjištěnými skutečnostmi, že vůle zrušit právo trvalého užívání k předmětné nemovitosti nebyla v uvedené nájemní smlouvě vyjádřena a dalších tvrzení, jimiž se dovolatel snaží vyvrátit závěr odvolacího soudu, že právo trvalého užívání žalobce k předmětné nemovitosti ke dni 1. 1. 2001 netrvalo. Přezkum těchto závěrů dovolacímu soudu za daných procesních okolností nepřísluší, neboť důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze uplatnit, jen je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Námitka že právo trvalého užívání bylo možno podle §70 zákona č. 109/1964 Sb. zřídit pouze písemnou smlouvou, a bylo jej tak možno zrušit zase jen písemnou formou, pak nebyla předmětem posuzování odvolacího soudu, a napadené rozhodnutí na tomto závěru nestojí. Závěr o tom, že právo trvalého užívání žalobce k předmětné budově netrvalo ke dni 1. 1. 2001, založil odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, na několika navzájem provázaných a souvisejících skutkových zjištěních, jejichž přezkum se opět vymyká zákonem připuštěnému rozsahu dovolacího řízení. Dovolací soud nad rámec odůvodnění poukazuje na to, že ze skutkových okolností zjištěných soudem nalézacím a potvrzených soudem odvolacím vyplývá, že žalobce uzavřel dne 1. 4. 1993 se žalovanou ohledně předmětné nemovitosti nájemní smlouvu podle §663 a násl. obč. zák. Přitom podle judikatury Nejvyššího soudu platí, že počínaje nejpozději přijetím Listiny základních práv a svobod ztratilo právo trvalého užívání majetku své původní zvláštní postavení, patrné již z jeho bezplatnosti, účelovosti a časové neomezenosti a přes svá specifika bylo právem obligačním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2599/2003, veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Za těchto okolností nebránilo nic tomu, aby se účastníci takového obligačního právního vztahu dohodli na změně práv a povinností a i kdyby nedošlo k odnětí práva trvalého užívání ve vztahu k předmětné nemovitosti již dříve, přeměnil se tento právní vztah na právní vztah nájemní, a to na základě této dohody (právního úkonu ve smyslu §34 obč. zák.) účastníků.
Dovolání tedy nemohlo být shledáno přípustným podle §237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. a jelikož další možnosti, jak založit přípustnost předmětného dovolání, byly vyloučeny výše, postupoval dovolací soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. a dovolání jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo
a žalované, ani vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2009
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu