ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.470.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 470/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně H. S., zastoupené opatrovníkem, advokátem, proti žalovaným: 1) S. & spol., spol. s r. o., a 2) S. CH., v. d., oba zastoupeni advokátem, o žalobě žalovaných na povolení obnovy řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 8 C 156/2000, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 20 C 313/2004, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2008, č. j. 13 Co 247/2008-389, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit České republice na náhradách nákladů žalobkyně za dovolací řízení částku 4.522,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet Okresního soudu v Chebu.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu svým usnesením ze dne 18. 9. 2007, č. j. 20 C 313/2004-354, povolil obnovu řízení ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 8 C 156/2000 na základě žaloby ze dne 26. 10. 1995. K odvolání žalobkyně, zastoupené opatrovníkem, změnil odvolací soud svým usnesením uvedeným v záhlaví napadené usnesení tak, že návrh na povolení obnovy řízení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalovaní se domáhali obnovy výše identifikovaného řízení s tvrzením, že tu jsou skutečnosti a důkazy, které nemohli v původním řízení bez své viny použít. V červnu 2004 se žalovaným podařilo zjistit, že v restitučním řízení, jehož obnovy se domáhají, vystupoval jako původní žalobce (právní předchůdce žalobkyně) K. S., který získal ke dni 2. 9. 1960 naturalizací občanství Spojených států amerických. V této době byla v platnosti Úmluva o naturalisaci mezi Československem a Spojenými státy, vyhlášená ve Sbírce zákonů pod č. 169/1929, podle níž platilo, že pokud občan (příslušník) jedné smluvní strany získá občanství (příslušnost) druhé smluvní strany, pozbývá občanství (příslušnost) původní. Jestliže tedy K. S. získal občanství USA dne 2. 9. 1960, pak mu k témuž dni zaniklo jeho československé státní občanství, a proto osvědčení o státním občanství předložené K. S. v restitučním řízení, vydané mu Obvodním úřadem v P. 2 dne 16. 10. 1998, z něhož soudy v restitučním řízení vycházely, není pravdivé. V daném řízení tak nebyl naplněn jeden z předpokladů osoby oprávněné ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Odvolací soud k tomu uvedl, že skutečnosti a důkazy ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jsou nové jen za předpokladu, že účastník řízení přesto, že v době původního řízení tyto objektivně existovaly, je bez své viny nemohl použít. Nejde přitom o případy neprovedení možného dokazování soudem ohledně těch skutečností, rozhodnutí a důkazů, které byly účastníky řízení označeny, avšak soudem byly pokládány za nerozhodné, a proto k jejich dokazování nebylo přikročeno. Žalovaní již v samotném návrhu na povolení obnovy uváděli – a také to vyplývá z obsahu spisu, jehož obnovy se nyní domáhají – že, nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že její právní předchůdce (osoba oprávněná) byl ke dni uplatnění restitučního nároku občanem České republiky. Žalovaní zpochybňovali splnění podmínky státního občanství i po vydání osvědčení o státní příslušnosti Městským úřadem P. 2 dne 16. 11. 1998, k němuž došlo v průběhu nalézacího řízení. Přesto se spokojili s tímto osvědčením, z něhož soudy všech stupňů při rozhodování o věci samé vycházely. Žalovaní až po pravomocném skončení restitučního řízení začali pátrat a teprve v červnu 2004 zjistili, že K. S. v USA požádal o naturalizaci, a v důsledku této žádosti získal v roce 1960 americké občanství. Všechny tyto skutečnosti existovaly již v původním řízení, jehož obnovy se žalovaní domáhají. Nejde o skutečnosti a důkazy, které by nemohly být předloženy v původním restitučním řízení. Tvrzení žalovaných o tom, že v průběhu celého původního řízení zpochybňovali správnost závěru o existenci českého občanství K. S., a to i po vydání osvědčení v roce 1998, avšak k získání důkazů na podporu svých tvrzení o neexistenci občanství přikročili až po pravomocném skončení restitučního řízení, nemůže žalovaným přivodit úspěch v řízení o jejich návrhu na povolení obnovy řízení. Nejedná se tedy o případ, kdy by žalovanými předkládané skutečnosti a důkazy měly být takovými, které by bez své viny nemohli uplatnit již v původním řízení.
Proti tomuto usnesení podali oba žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují
z §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Uvádějí, že oba soudy shodně považovaly za skutečnost, která v době původního řízení existovala, udělení občanství USA K. S. rozhodnutím Okresního soudu okresu z. P. dne 2. 9. 1960. Certifikát o udělení občanství je registrován pod č. 8196577 u Ministerstva spravedlnosti Spojených států amerických. Žalovaní dále namítají, že v původním řízení neměli k dispozici žádné informace, které by mohly být způsobilé prokázat opak k vydanému osvědčení o existenci občanství tehdejšího žalobce. Znali pouze Úmluvu o naturalisaci
a s ohledem na více jak pětiletý trvalý pobyt žalobce uvažovali též o možnosti, že žalobci mohlo být uděleno občanství USA. Proto namítali, že předložené doklady neprokazují, že K. S. byl ještě v době uplatnění restitučního nároku občanem České republiky. V tomto směru činili též návrhy, aby soud tuto skutečnost ověřil. Z obsahu jejich námitek nevyplývá znalost skutečností, které by relevantním způsobem obsah osvědčení zpochybňovaly. Krajský soud při hodnocení významu vydaného osvědčení o existenci státního občanství zcela pominul jeho význam jako veřejné listiny, u níž platí, že potvrzuje i pravdivost toho, co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno, není-li dokázán opak. Vydané osvědčení předpokládalo určitou kvalitu důkazu, jenž by byl způsobilý zvrátit pravdivost osvědčené skutečnosti. Žádný takový důkaz žalovaní neměli a ani jej mít nemohli. Přístup k těmto informacím - získání důkazů o nich je v USA omezen pouze na vyžádání stran veřejné moci a nejbližších příbuzných. Závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaní po pravomocném skončení restitučního řízení začali pátrat po občanství K. S., nemá oporu ve skutkových tvrzeních a důkazech obsažených v návrhu na povolení obnovy řízení. Zásadní informace o tom, že žalobce získal občanství USA ještě za účinnosti Úmluvy o naturalisaci, žalovaní získali až v červnu 2004. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, a to nikoliv na žádost žalovaných, provedlo šetření existence občanství K. S. v USA. Žalovaní dali podnět k přezkoumání osvědčení u Obvodního úřadu pro Prahu 2, na základě jehož šetření došlo k potvrzení zániku československého státního občanství
u původního žalobce a k vyslovení nicotnosti předchozího osvědčení. Z důvodů shora uvedených žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení soudu odvolacího a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že samotné skutečnosti, jež objektivně existovaly, jsou pouze předpokladem k naplnění zákonné podmínky. Podobných skutečností může být nekonečné množství, ale jen za naplnění dalšího znaku této podmínky jako „hypotézy“ je podmínka kompletní. Tímto znakem je zde právě vyjádření nezaviněného nepoužití skutečností, rozhodnutí či důkazů v předchozím řízení. Žalovaní uvádějí, že znali Úmluvu o naturalisaci, nikoliv však notorietu s její aplikací spojenou, že nabytí občanství USA bylo vždy registrováno, a to dokonce s uvedením způsobu jeho nabytí. Žalovaní tedy měli veškeré předpoklady existenci takové skutečnosti ověřit, případně ji namítat a v rámci soudního řízení k prokázání takových skutečností navrhovat důkazy, což vlastním opomenutím a ze své vlastní viny neučinili. Vzhledem k procesní rovnosti stran není důvodu, proč by soudní soustava České republiky měla hájit zájmy účastníka, který sám svoje zájmy dostatečně hájit nedokáže, ač k tomu má všechny dostupné zákonné prostředky i znalosti. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými ve smyslu
§241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě je dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně žaloby na obnovu řízení.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2
písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelé však žádné vady řízení nenamítají a ze spisu se nepodávají, pročež se dovolací soud zabýval věcným řešením předmětného sporu.
Podle §228 odst. 1 o. s. ř. žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé,
a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a §211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci;
b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v průběhu řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a §211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
Dovolatelé se domnívají, že jejich žalobě na obnovu řízení mělo být vyhověno, neboť soudu nabídli nové důkazy zpochybňující existenci občanství České republiky původního žalobce (osoby oprávněné podle zákona č. 87/1991 Sb.). Tyto důkazy měli žalovaní získat bez vlastní žádosti od Ministerstva zahraničních věcí České republiky v červnu roku 2004, přičemž uvádějí, že skutečnosti zpochybňující pravdivost osvědčení o státním občanství K. S. tvrdili již v předchozím soudním řízení, avšak bez svého zavinění nemohli toto své tvrzení podložit relevantními důkazy.
Nejvyšší soud považuje za nezbytné zdůraznit, že žaloba na obnovu řízení je mimořádným opravným prostředkem, jehož připuštěním je zasahováno do právní moci předchozího soudního rozhodnutí, a je tak prolamován princip právní jistoty. Obnova řízení je zvláštním procesním instrumentem sloužícím ke zjednání nápravy ve skutkovém stavu věci, který nemohl být v původním řízení náležitě zjištěn.
Podle ustálené judikatury platí, že „důkazy (ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 občanského soudního řádu) musí být existující důkazy, které účastník řízení bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanoveních §205a a §211a též před odvolacím soudem, popřípadě důkazy, kterých účastník v předchozím řízení použil, ale které z nějakých příčin nemohly být provedeny“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2006,
sp. zn. 28 Cdo 1372/2006, veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).
Nemožností použít skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy bez své viny
v původním řízení je přitom míněna nemožnost navrhnout či předložit důkazy
v soudním řízení nebo nemožnost označit tyto skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy vůči soudu. Nejde tu o případy neprovedení možného dokazování soudem ohledně těch skutečností, rozhodnutí a důkazů, které byly účastníky řízení označeny, avšak soudem byly pokládány za nerozhodné, a proto k jejich dokazování nebylo přikročeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1303/2005, nebo ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1522/2005, obě usnesení veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).
Jestliže tedy dovolatelé v předchozím řízení zpochybňovali skutkové zjištění
o českém občanství původního žalobce a soudu navrhovali, byť jen v obecné rovině, provedení důkazů toto skutkové zjištění zpochybňující, nejedná se v souzeném případě o předložení důkazů nových.
Nejvyšší soud je navíc toho názoru, že žalovaní si mohli v předchozím soudním řízení opatřit stejné důkazy, jaké předložili nyní, neboť jestliže je z příslušného ministerstva obdrželi bez vlastní žádosti, tím spíše by je získali, pokud by o jejich postoupení požádali stejný úřad v průběhu předchozího soudního řízení. Žalovaní sami uvedli, že již v předchozím řízení měli vědomost o tom, že právní předchůdce žalobkyně mohl získat státní občanství Spojených států amerických naturalizací, žádné relevantní údaje v tomto směru ale nepředložili a pouze soud v obecné rovině vyzvali k ověření této skutečnosti.
Za těchto okolností a pochybností o procesní aktivitě žalovaných v předchozím soudním řízení dospěl Nejvyšší soud k závěru, že je v daném případě třeba dát přednost zachování principu právní jistoty, a proto neshledal žalobu na obnovu řízení opodstatněnou ze stejných důvodů jako soud odvolací.
Dovolací soud tedy považoval rozhodnutí odvolacího soudu za správné
a dovolání žalovaných za nedůvodné, a proto je podle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem, §142 odst. 1 a §149 odst. 2 o. s. ř. Náklady spočívají v odměně advokáta za zastupování ve výši 3.500,- Kč (§10 odst. 1, §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. – čl. II.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II.), celkem tedy ve výši 3.800,- Kč plus 19 % DPH. Žalovaní jsou povinni náklady řízení ve věci úspěšné žalobkyně zaplatit České republice, a to na účet Okresního soudu v Chebu. Advokát, jenž byl ustanoven opatrovníkem žalobkyně, má vůči státu za poskytnuté právní služby nárok na odměnu za zastupování a na náhrady. O výši této odměny a o náhradách rozhodne soud prvního stupně samostatným usnesením podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. října 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu