ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4719.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 4719/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně H. W. , zastoupené JUDr. Evou Halířovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Kroftova 1, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, zastoupenému JUDr. Janou Karáskovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Tererova 1355, o zaplacení 1.193.590,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 276/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2007, č. j. 23 Co 432/2007-121, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 10.300,- Kč k rukám JUDr. Jany Karáskové, advokátky, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 26. 7. 2007, č. j. 12 C 276/2005-93, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 6.410,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % od 1. 8. 2005 do zaplacení, žalobu co do částky 1.193.590,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud k odvolání žalobkyně tento rozsudek v napadeném zamítavém výroku a v nákladových výrocích potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Mezi účastníky byla dne 19. 10. 1979 uzavřena dohoda, jejímž obsahem bylo právo žalovaného svádět dešťovou vodu z komunikace I/58 přes pozemek ve vlastnictví žalobkyně na jiný její pozemek (vodní plocha). Žalobkyně tuto dohodu dne 31. 7. 1997 vypověděla a požadovala po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající obvyklému nájemnému v daném místě a čase. Ze stejného důvodu byla již v jiném soudním řízení žalovanému platebním rozkazem stanovena povinnost zaplatit žalobkyni částku za užívání těchto nemovitostí, a to za období od 1. 7. 2001 do 30. 6. 2003, ve výši 2.200.000,- Kč. V současném řízení nebyla prokázána existence platné smlouvy, která by založila žalovanému oprávnění postavit na pozemku žalobkyně stavbu. Mezi účastníky přitom bylo nesporné, že stavba na pozemku žalobkyně existuje a je žalovaným užívána. Pro stanovení výše obvyklého nájemného v daném místě a čase pak soud prvního stupně vycházel ze znaleckého posudku, v němž byla tato cena stanovena částkou 5,- Kč za m2 a rok. Při výměře užívaných pozemků (celkem 720 m2) by pak nájemné za období od 1. 7. 2003 do 30. 6. 2005 činilo 7.200,- Kč. V této částce se tedy žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, přičemž žalovaným vznesená námitka promlčení práva žalobkyně za období 2 měsíců a 19 dní (v částce 790,- Kč) byla shledána důvodnou. Ve zbylé části byla žaloba zamítnuta, přičemž žalobkyně původně žalovanému souhlas s vybudování potrubí a svádění vody udělila a v současné době je již spor o právní důvod takového postupu vyřešen pravomocným rozhodnutím soudu o zřízení věcného břemene spočívajícího v právu žalovaného užívat části pozemků žalobkyně za částku 2.100,- Kč. Po zohlednění skutečnosti, že žalobkyni již bylo žalovaným uhrazeno celkově 2.200.000,- Kč (částka, jež převyšuje hodnotu celého pozemku), soud prvního stupně dospěl k závěru, že výkon práva žalovaného není v rozporu s dobrými mravy. Devastaci pozemku pak nelze klást za vinu pouze žalovanému.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, se závěry, k nimž soud prvního stupně dospěl, i s odůvodněním jeho rozhodnutí. Soud prvního stupně postupoval správně, když nárok žalobkyně posoudil podle §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) a výši bezdůvodného obohacení určil na základě znaleckého posudku vypracovaného v projednávané věci.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, a to do všech jeho výroků, přičemž přípustnost dovolání dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, týká se právních otázek, které doposud nebyly Nejvyšším soudem řešeny a je v rozporu s ústavně zaručenou nedotknutelností vlastnického práva. Žalobkyně se domnívá, že postupem soudu jí byla odepřena ochrana jejího vlastnického práva a naopak byl upřednostněn žalovaný užívající její pozemek bez právního důvodu. Brojí především proti závěru obou soudů o výši bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, jenž se v letech 1999 až 2007 odmítl oprávněnými nároky žalobkyně jakkoliv zabývat, přičemž jeho stavba na pozemcích žalobkyně byla vybudována v rozporu se zákonem. Částku, již je podle rozhodnutí soudů v tomto řízení žalovaný povinen zaplatit žalobkyni, mnohonásobně převyšují náklady řízení žalobkyně a náhrada nákladů řízení, již byla povinna zaplatit žalovanému. V dotčeném řízení vypracovaný znalecký posudek byl nadbytečný, neboť nemohl určit smluvní cenu nájmu pozemku mezi účastníky. Žalobkyně nepovažuje za odůvodněný ani postup soudu prvního stupně, jenž telefonicky zadal znalkyni doplnění jejího znaleckého posudku. Z porovnání původního znění znaleckého posudku a jeho doplnění žalobkyně dovozuje, že soud prvního stupně „sám vynucoval obsah znaleckého posudku“, a to zejména co do určení způsobu stanovení výše bezdůvodného obohacení podle kritéria ceny nájemného obvyklé v daném místě a čase. Na souzený případ je možné aplikovat jen ceny smluvní, nikoliv ceny regulované, neboť se nejedná o případ stavby, která neslouží podnikání. Pro rozhodnutí v daném případě není ani rozhodující, že na základě pravomocného rozhodnutí vydaného v předchozím řízení již žalobkyně obdržela od žalovaného částku 2.200.000,- Kč. Naopak to svědčí závěru, že nárok žalobkyně je oprávněný. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu odvolacímu k dalšímu řízení.
Podle vyjádření žalovaného nesplňuje podané dovolání důvody uvedené v §241a o. s. ř., neboť soud prvního stupně provedl ve věci dostatečná skutková zjištění, z nichž vyvodil i správné právní závěry. Při určení výše bezdůvodného obohacení pak vycházel ze závěru znaleckého posudku. Žalovaný souhlasí i s právními závěry soudu odvolacího. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání však není přípustné, neboť právní otázka týkající se stanovení výše bezdůvodného obohacení byla v obdobném případě v judikatuře Nejvyššího soudu již řešena a rozhodnutí obou soudů se závěrům v ní dovozeným nepříčí. Další argumenty dovolatelky pak zcela zjevně nejsou charakteru právního, nýbrž skutkového, a jsou nadto natolik specifické, že nemohou být důvodem pro založení přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam.
Ve vztahu k otázce výše bezdůvodného obohacení odvislého od ceny nájmu předmětných pozemků užívaných žalovaným bez právního důvodu dovolací soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005 (veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ), v němž bylo konstatováno, že „bezdůvodné obohacení za užívání pozemků bez právního důvodu lze přiznat jen v takové výši, která odpovídá nájemnému, na něž by ten, na jehož úkor bylo obohacení získáno, měl nárok v případě uzavření nájemní smlouvy. Jde-li o pozemky patřící do zemědělského půdního fondu, je namístě vycházet z tzv. regulovaného nájemného (tj. nájemného podle §22 odst. 9 zák. o půdě) a nikoli z tržního nájemného, přestože pozemky nejsou ve skutečnosti užívány k zemědělské výrobě.“
Jinými slovy řečeno, jestliže se jedná v souzeném případě o ten z pozemků, jenž je součástí zemědělského půdního fondu, je třeba při stanovení výše bezdůvodného obohacení za užívání takového pozemku vycházet z cen stanovených příslušným právním předpisem a u dalších druhů pozemků z ceny tržní, tzn. ceny obvyklé v daném místě a čase. Je zcela nelogické, aby soud při stanovení výše bezdůvodného obohacení za užívání pozemku bez právního důvodu vycházel z ceny nájmu vyplývající z ujednání mezi účastníky (jak uváděla dovolatelka), pokud takové ujednání neexistuje. V případě tzv. tržního nájemného pak na posouzení výše bezdůvodného obohacení může mít vliv i skutečnost, že v čase jeho vzniku byl předmět užívání (v daném případě vodní plocha) nějakým způsobem znehodnocen. V souzené věci nehraje roli to, že pozemek byl znečištěn v důsledku užívání pozemku žalovaným, neboť k takovému užívání dala žalobkyně souhlas a v době vzniku bezdůvodného obohacení již pozemek takto znečištěn byl.
Pokud jde o dovolatelkou naříkané doplnění znaleckého posudku zadaného soudem prvního stupně, pak tento postup nelze hodnotit jako závadný, neboť znalkyně jednak při vypracovávání původního znění znaleckého posudku neměla u sebe spisový materiál a jednak instrukce ze strany soudu, že cena nájemného bude stanovena podle ceny obvyklé v daném místě a čase, se vztahuje k právnímu, nikoliv skutkovému posouzení, a jedná se tak o přípustný pokyn soudu.
Je sice logické, že v daném případě nehraje žádnou roli ani předchozí soudní rozhodnutí (rozhodnuto platebním rozkazem, vůči němuž byl odpor žalovaného podán opožděně), na jehož základě byl žalovaný povinován uhradit žalobkyni výše specifikovanou částku za užívání pozemku v jiném období, nicméně přestože soud toto hledisko do odůvodnění svého rozhodnutí zahrnul při posuzování problematiky dobrých mravů, bylo v konečném důsledku při určení výše bezdůvodného obohacení postupováno v souladu s právními předpisy a ustálenou judikaturou. Ze stejného důvodu však nemůže být zohledněn výsledek předchozího soudního řízení ve vztahu k žalobkyní namítanému pochybení soudu v současném řízení, nebyla-li navíc problematika určení výše bezdůvodného obohacení v předchozím soudním řízení vůbec řešena.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatelka výslovně napadá v celém rozsahu, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda je dovolání přípustné proti té části výroku, v níž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů soudního řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelce se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejího dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. – čl. II.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), celkem tedy ve výši 10.300,- Kč. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, jež žalovaného v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. června 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu