ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.490.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 490/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně K. b., a. s., proti žalované L. spol. s r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení 286.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 14 C 151/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 6. 2007, č. j. 30 Co 23/2007 – 158, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud ve výroku I. shora citovaného rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 286.800,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soud odvolací vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež pokládal za správná, a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Žalobkyně byla v daném případě vázána smlouvou o účtu uzavřenou se společností L. f., spol. s r. o., podle níž v souladu s obchodním zákoníkem směl s účtem nakládat pouze klient a jím zmocněné osoby.
Odvolací soud k tomu uvedl, že v daném případě žalobkyně v důsledku nesprávně přiřazeného podpisového vzoru, tedy v důsledku vlastního pochybení, převedla na příkaz neoprávněné osoby částku 286.800,- Kč z účtu společnosti L. f., spol. s r. o. na účet žalované. Osoba, která provedla tento příkaz, tj. paní Pokorná, neměla „právo dispozice nakládat s tímto účtem“. Žalovaná se bránila tím, že částka byla omylem složena na účet společnosti L. f., ale ve skutečnosti šlo o její peněžní prostředky, finanční vklad složený panem K. na jiný účet jí proto náležel. Odvolací soud však k tomu konstatoval, že poté, co došlo k převodu vymáhané částky, muselo být žalované zřejmé, že nedošlo k plnění od pana K., ale od třetího subjektu, jenž vůči žalované žádný závazek neměl. Žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení na úkor společnosti L. f. Naopak žalobkyně byla vázána povinnostmi ze smlouvy o běžném účtu vůči společnosti L. f. Jestliže tedy žalobkyně vázaná smlouvou o běžném účtu svůj nesprávný postup napravila tím, že společnosti L. f. po chybném převodu uhradila odčerpané prostředky ze svého, pak plnila za jiného (za žalovanou) to, co měl po právu plnit sám. Žalovaná se získáním částky 286.800,- Kč obohatila k tíži majetku společnosti L. f., neboť na její straně nebyl právní důvod, na jehož základě by byla tato společnost povinna uvedenou částku žalované uhradit. Není právně významné, zda skutečnost, na jejímž základě došlo k bezdůvodnému obohacení, zavinil obohacený nebo k jeho obohacení došlo nesprávným postupem banky, jako v tomto případě, kdy žalobkyně na základě chybného přiřazení podpisového vzoru neoprávněně odepsala vymáhanou částku z účtu společnosti L. f. ve prospěch žalované.
Proti oběma výrokům tohoto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť ve vztahu k posouzení otázky bezdůvodného obohacení je judikatura odvolacího a dovolacího soudu rozdílná a navíc předběžná otázka byla v daném sporu vyřešena v rozporu s hmotným právem. Žalovaná tvrdí, že jí nikdy žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo, přičemž uznává, že žalobkyni mohla vzniknout v konečném důsledku škoda, ale tuto škodu by si přivodila sama. Podstatou věci je, že chybou žalobkyně byla částka ve výši 286.800,- Kč nesprávně připsána na účet L. f., spol. s r. o., jíž však tato částka nikdy nenáležela. Správně následně došlo k tomu, k čemu je žalobkyně jako banka oprávněna v případě pochybení, tj. převedení nesprávně vložených finančních prostředků z účtu L. f., spol. s r. o. na účet žalované. Žalobkyně se bohužel v tomto směru dopustila další chyby, kdy zvolila nesprávnou formu převodu s odkazem na softwarovou chybu ve svém systému. Posledním pochybením žalobkyně pak bylo, že uhradila ze svých prostředků na účet L. f., spol. s r. o. žalovanou částku, přestože věděla a měla potvrzeno od „statutárního zástupce“, že plnění této společnosti nenáleží. V daném případě tedy vklad finančních prostředků pana K. byl bez jakýchkoliv pochybností určen na účet žalované, a to na základě doloženého smluvního vztahu a pouze chybou pracovnice žalobkyně došlo k poukázání na účet třetí osoby. Ze strany žalované se tedy nemůže jednat o bezdůvodné obohacení. Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci, pročež žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu odvolacímu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání přípustné není, neboť odvolací soud posoudil daný případ v souladu s hmotným právem a otázka, kterou dovolatelka v dovolání předestřela, si pro svou skutkovou ojedinělost nemůže činit ambici stát se otázkou zásadně právně významnou.
Dovolatelka činí předmětem dovolacího řízení posouzení otázky, zda je pro rozhodnutí daného sporu důležité, jaký právní vztah měla se svým dlužníkem a společností L. f., spol. s r. o. Žalovaná tvrdí, že vložením žalované částky na účet jmenované společnosti panem K. vzniklo bezdůvodné obohacení této společnosti na úkor žalované a, pokud byla žalovaná částka následně převedena na účet žalované, pak ji bylo plněno pouze to, co ji po právu náleželo. Z toho důvodu nemohlo žalované vzniknout bezdůvodné obohacení na úkor společnosti L. f., spol. s r. o.
Tento názor však dovolací soud nesdílí. Z dosavadního průběhu řízení, jakož i z provedeného dokazování vyplynuly jisté skutečnosti, které v rámci předmětného řízení není dovolací soud povolán přezkoumávat (§241a odst. 3 o. s. ř., a contrario), mezi nimiž ovšem dominuje zjištění, že žalovanou částku (v měně Euro) uložil na účet společnosti L. f., spol. s r. o. dne 3. 7. 2002 pan K.
Jestliže pan K. žalovanou částku ve prospěch společnosti L. f., spol. s r. o. vložil, byla žalobkyně povinna tento vklad přijmout (§710 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), aniž by měla oprávnění (nemluvě o povinnosti) zjišťovat právní důvod plnění ze strany pana K.
Jestliže pan K. takto plnil společnosti L. f., spol. s r. o. a přitom neexistoval žádný právní důvod takového plnění vůči jmenované společnosti, pak podle §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení této společnosti vůči panu K.
Jediným právním důsledkem promítajícím se do právní sféry žalované mohlo být to, že ve vztahu k ní nedošlo ke splnění dluhu ze strany pana K. či společnosti, jejímž byl jednatelem. Jinými slovy řečeno, vložením žalované částky na účet společnosti L. f., spol. s r. o. panem K. nemohlo dojít ke vzniku závazkového právního vztahu z bezdůvodného obohacením mezi jmenovanou společností a žalovanou.
Pokud následně došlo k převodu žalované částky z účtu L. f., spol. s r. o. ve prospěch žalované – a je přitom nerozhodné, jakým postupem se tak stalo – došlo naopak ke vzniku bezdůvodného obohacení žalované na úkor společnosti L. f., spol. s r. o., neboť mezi uvedenými společnostmi neexistoval právní důvod, pro nějž by L. f., spol. s r. o. měla žalované toto plnění poskytnout.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Jinými slovy řečeno, mezi tím, kdo se bezdůvodně obohatil, a tím, na jehož úkor se tak stalo, vzniká závazkový právní vztah, jehož obsahem je povinnost obohaceného vydat předmět obohacení tomu, na jehož úkor se bezdůvodně obohatil.
Jestliže však tuto právní povinnost za obohaceného splní někdo jiný, platí, že původní závazkový právní vztah z bezdůvodného obohacení zaniká a vzniká závazkový právní vztah z téhož důvodu mezi původním obohaceným a tím, kdo za něj plnil. Jedná se o situaci, kterou zákon skutkově vymezuje tak, že je plněno za někoho to, co měl po právu plnit sám (§454 obč. zák.).
Pakliže v daném případě žalobkyně plnila za žalovanou to, co měla žalovaná plnit podle §451 obč. zák. sama, vzniklo tím bezdůvodné obohacení na straně žalované vůči žalobkyni. Žalovaná je pak povinna toto bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat. V tomto smyslu je třeba považovat napadený rozsudek za správný.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatelka výslovně napadá v obou výrocích, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda je dovolání přípustné proti výroku II., v němž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelce se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejího dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. srpna 2009
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu