ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4913.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 4913/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Č. ú. z., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) hl. m. P., zastoupenému advokátem, a 2) M. č. P. 7, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 14/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2008, č.j. 16 Co 121/2008-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému 1) náklady řízení o dovolání ve výši 2.142,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora uvedeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 6. 2007, č.j. 26 C 14/2006-64, kterým byla zamítnuta žaloba, aby první žalovaný a druhý žalovaný byli povinni vyklidit a žalobci předat nemovitosti, a to budovu č.p. 1493 postavenou na pozemku p.č. 718 o výměře 480 m2 a pozemek p.č. 718 o výměře 480 m2, vše v katastrálním území H., obec P., okres Hl. m. P. Žalobce byl zavázán nahradit prvnímu žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 7.854,- Kč. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nebyl žádný z účastníků zavázán nahradit náklady odvolacího řízení.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž se žalobce domáhal vyklizení shora uvedených nemovitostí s tvrzením, že darovací prohlášení ze dne 30. 6. 1958, kterým byly uvedené nemovitosti převedeny na stát je neplatné, a to pro obsahové a formální vady, též pro nedostatek oprávnění jednat za žalobce u osob, které darovací prohlášení učinily a konečně pro nedostatek svobody vůle a tísně žalobce, který byl donucen bezprávními výhrůžkami státních orgánů k tomu, aby bezúplatně převedl ve prospěch státu předmětné nemovitosti. Protože předmětné nemovitosti nemohly platně přejít na československý stát, nemohlo také dojít k přechodu vlastnického práva na základě zákona č. 418/1990 Sb. ve spojení se zákonem č. 172/1991 Sb. na žalované.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se žalobce pokouší obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se domáhat podle obecných předpisů ochrany vlastnického práva, pokud zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této újmy. Odvolací soud odkázal v této souvislosti na stanovisko Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 a též rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Právní závěry těchto rozhodnutí lze podle odvolacího soudu vztáhnout i na daný případ. Odvolací soud uzavřel, že majetku odňatého státem v době nesvobody se lze domáhat pouze podle restitučních předpisů a ten, kdo majetek požaduje, musí splňovat podmínky kladené na oprávněné podle restitučních předpisů. Požadovaný nárok tak žalobci nelze přiznat, neboť na žalobce se nevztahoval žádný restituční předpis, na základě kterého by mohl nápravu tvrzené majetkové křivdy uplatňovat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Napadl v něm právní posouzení věci odvolacím soudem a tvrdil též, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu přehnaně extenzivní výklad restitučních předpisů, kterým zcela vyloučil aplikaci obecných předpisů občanského práva. Podle dovolatele nelze hovořit o obcházení smyslu a účelu restitučního zákonodárství za situace, kdy uvedené právní předpisy z hlediska své osobní působnosti na žalobce nedopadají. Nic proto nebrání dovolateli v tom, aby se domáhal svého vlastnického práva prostřednictvím vlastnické žaloby podle ustanovení §126 o. z. Žalobce požadoval, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) a žalovaná 2) se k dovolání žalobce písemně vyjádřili. Shledali jeho nepřípustnost pro absenci zásadního právního významu s tvrzením, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo v souladu se shora citovaným stanoviskem Ústavního soudu. Navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce podal dovolání včas a je zastoupen advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání mohlo být při shodě rozsudků nižších instancí přípustné podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3, tedy pro zásadní právní význam napadeného rozsudku. V případě přípustnosti dovolání by se jeho důvodnost posuzovala (podle konkrétního obsahu dovolání) podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. z hlediska správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolání není přípustné.
Smyslem restitučních předpisů je zmírnění některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989, a které byly způsobeny občanskoprávními úkony, správní akty nebo jinými protiprávními postupy. Primárně se tyto předpisy vztahují na fyzické osoby jako osoby oprávněné (z.č. 87/1991 Sb. a z.č. 229/1991 Sb.), které mohly žádat za splnění v těchto předpisech blíže vymezených podmínek mimo jiné vydání věci nebo poskytnutí finanční náhrady. Oprávněnost právnických osob k restituci (obnovení) vlastnického práva přešlého na stát v rozhodném období způsobem předvídaným např. v §6 zákona č. 87/1991 Sb. však restituční předpisy v zásadě neřeší. Výjimkou jsou pouze církevní právnické osoby a dobrovolné tělovýchovné organizace (zákon č. 298/1990 Sb., č. 212/2000 Sb., č. 173/1990 Sb.), přičemž uvedené restituční předpisy jsou založeny převážně na výčtové metodě.
Rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 deklarovalo nedostatek aktivní věcné legitimace fyzických osob – jako potenciálních osob oprávněných z restituce – domáhat se vlastnického práva k nemovitostem (přešlým na stát bez právního důvodu) pomocí žaloby určovací podle §80 písm. c) o. s. ř. či vlastnických žalob podle §126 obč. zák. K pokusům o použití těchto instrumentů docházelo za situace, kdy tyto osoby svůj restituční nárok neuplatnily v prekluzivních lhůtách nebo byly se svým nárokem před soudy neúspěšné. Stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05 pak rozšířilo právní závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace fyzických osob i na ty osoby, které pozbyly své vlastnické právo před rozhodným restitučním obdobím, zejména na základě dekretů presidenta republiky z roku 1945.
Z žalobního návrhu vyplývá, že žalobce požaduje, a to na základě tvrzení
o perzekuci a donucení, vyklizení předmětných nemovitostí z důvodu neplatnosti darovacího prohlášení ze dne 30. 6. 1958; tato neplatnost má zakládat jeho vlastnictví. Spor má tedy tvrzenou restituční (perzekuce, donucení) i občanskoprávní (vyklizení) dimenzi.
Žalobce nemohl být úspěšný jako restituent. Nejvyšší soud tu zčásti akceptuje právní posouzení věci odvolacím soudem, neshoduje se však s jeho závěrem
o obcházení restitučních předpisů žalobcem. Žalobce nemá restituční nárok na vyklizení nemovitostí proto, že restituentem není. Nedostává se mu aktivní věcné legitimace, jak vyloženo výše; jeho nárok by musel být založen zvláštním zákonem, což se nestalo. O obcházení restitučních předpisů lze hovořit v judikatorních situacích výše popsaných.
Žalobci však nesvědčí ani občanskoprávní nárok. Ten by musel být podepřen prejudicí o existenci jeho vlastnického práva k nemovitostem; pak by přicházela v úvahu aplikace §126 odst. 1 obč. zák. Nelze ovšem přehlédnout – jak zdůraznil soud prvního stupně -, že žalobce již podal pod sp. zn. 6 C 26/94 u Obvodního soudu pro Prahu 7 žalobu na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Řízení bylo vedeno mezi týmiž účastníky a skončilo před první instancí rozsudkem ze dne 13. 3. 1998, kterým byla žaloba zamítnuta. Rozsudek nabyl právní moc dne 13. 10. 1998 poté, co Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 9. 1998 pod sp. zn. 17 Co 376/98 rozsudek prvostupňového soudu potvrdil. Ohledně řešení otázky vlastnictví k nemovitostem je již vytvořena procesní překážka věci pravomocně rozhodnuté a dovolací soud neshledává žádný mimořádný důvod, proč by měl tuto překážku negovat či prolomit.
Poněvadž odvolací soud rozhodl správně a věc nevykazuje judikatorní přesah nebo kontradikci, nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a dovolání bylo odmítnuto (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Protistranám vzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení. Ty přicházely v úvahu u prvního žalovaného, který podal vyjádření prostřednictvím advokáta. Tedy výchozích 6.000,- Kč za úkon (§7 písm. d/ vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Tuto částku však nezbylo než dvakrát redukovat o polovinu, tedy na 1.500,- Kč, neboť šlo o jediný úkon v dovolacím řízení při odmítnutí dovolání (§14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 cit. vyhl.). S přičtením režijního paušálu 300,- Kč a zohledněním 19% DPH pak představovaly náklady prvního žalovaného částku 2.142,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. září 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu