ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4916.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 4916/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů : 1) P. H., a 2) M. H., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 22. 7. 2008, sp. zn. 28 Co 370/2008, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 10 C 277/2007 (žalobců P. H.a a M. H., zastoupených advokátkou, proti žalovanému P. f. ČR, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 15. 8. 2007, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha – západ z 12. 12. 2007, č. j. 10 C 277/2007-44. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému P. f. ČR uloženo uzavřít do 10 dnů od právní moci rozsudku se žalobci P. H. a M. H. smlouvu o převodu pozemků parc. č. 324/12 a parc. č. 324/13 v katastrálním území K. P., zapsaných na listu vlastnictví č. 10 002 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro S. k. (katastrálního pracoviště P.– z.). Žalovanému P. f. ČR bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 9.200,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného P. f. ČR proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 22. 7. 2008, sp. zn. 28 Co 370/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu Praha – západ z 12. 12. 2007, č. j. 10 C 277/2007-44, změněn tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a po dílčím doplnění provedeného dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že je třeba odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně změnit podle ustanovení §220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a žalobu žalobců zamítnout.
Odvolací soud poukazoval na to, že P. f. ČR pronajal smlouvou z 27. 10. 2006 manželům Z. Ř. a J. Ř. pozemek parc. č. 324/13 v katastrálním území K. P. na dobu neurčitou od 1. 11. 2006, a to k nezemědělským účelům. Z kupní smlouvy z 20. 8. 2007 pak bylo zjištěno, že uvedený pozemek parc. č. 324/13 v katastrálním území K. P.byl prodán manželům Z. a J. Ř. s právními účinky ke dni 4. 9. 2007 (ke dni vkladu do katastru nemovitostí).
Odvolací soud dále poukazoval na to, že pozemek parc. č. 324/12 v katastrálním území K. P. byl žalovaným P. f. ČR převeden smlouvou z 26. 2. 2008 a vlastnické právo bylo vloženo do katastru nemovitostí ke dni 6. 3. 2008. Pozemek byl převeden na nabyvatelku V. K.
Odvolací soud byl toho názoru, že „je nesporné, že žalobci P. H. a M. H. o pozemek parc. č. 324/12 v katastrálním území K. P. po té, co byl pozemek dán do veřejné nabídky k náhradním restitucím, nepožádali a také se doposud o žádný jiný pozemek, daný do veřejné nabídky, k převodu náhradních pozemků neucházeli“. Sami žalobci však (mimo veřejnou nabídku) dne 12. 10. 2005 požádali žalovaný P. f. ČR o převod konkrétních pozemků parc. č. 324/12 a parc. č. 324/13 v katastrálním území K. P. Žalobci jsou sice oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb. a měli nárok na náhradní pozemky za pozemky jim nevydané v restituci, ale žalovaný P. f. ČR jejich žádosti o převod uvedených dvou pozemků nevyhověl s tím, že jednak žalobci nemají právo na výběr konkrétních pozemků k převodu a také proto, že výměra žalobcům nevydaných pozemků činí 652 m2, zatímco výměra žalobci nyní k převodu vyžadovaných dvou pozemků činí jen 308 m2, takže tu nešlo o pozemky přiměřené výměry i kvality; žalovaný P. f. ČR bral v úvahu i to, že na pozemek parc. č. 324/13 uplatnila nárok osoba podle §5 zákona č. 95/1999 Sb. a o převod tohoto pozemku požádala do jednoho měsíce ode dne vyhlášení jeho prodeje.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nespatřoval v tom, že P. f. ČR po dobu necelých dvou roků před podáním žaloby nevyhověl žalobcům co do převodu jimi požadovaných dvou pozemků, (v katastrálním území K. P.), liknavost či libovůli na straně žalovaného P. f. ČR. Odvolací soud také uváděl, že „není správný závěr soudu prvního stupně, že žalovaný P. f. ČR nemusel pozemky nabízet ve veřejné nabídce ve smyslu ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., když toto ustanovení neexistovalo k datu 12. 10. 2005, kdy žalobci požádali žalovaný P. f. ČR písemně o vydání předmětných konkrétních pozemků“, o něž jde v tomto soudním řízení.
Odvolací soud poukazoval posléze na to, že poté, co žalobci dne 12. 10. 2005 požádali o převod pozemků parc. č. 324/12 a parc. č. 324/13 v katastrálním území K. P., vstoupila dne 14. 4. 2006 v účinnost novela zákona č. 229/1991 Sb., tedy zákon č. 131/2006 Sb., který stanoví jasná pravidla pro všechny oprávněné osoby, jež mají nárok na náhradní pozemek za pozemky nevydané podle dřívějšího ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud dovozoval, že zákon č. 131/2006 Sb. neobsahuje žádná přechodná ustanovení a řídí se jím tedy i nároky, které byly uplatněny u žalovaného P. f. ČR před účinností tohoto zákona.
Odvolací soud se také zabýval tím, zda při postupu žalovaného P. f. ČR při vyřizování žádosti žalobců o převod jimi požadovaných dvou konkrétních pozemků došlo na straně P. f. ČR k liknavosti či k libovůli. Odvolací soud tyto okolnosti na straně žalovaného P. f. ČR neshledal. Odvolací soud poukazoval v této souvislosti na „krátkost doby, která uplynula od uplatnění nároku žalobců do účinnosti novely zákona o půdě“ zákonem č. 131/2006 Sb. Pozemek parc. č. 324/12 byl převeden na nabyvatelku V. K. zcela v souladu s ustanovením §11a zákona č. 229/1991 Sb., zatímco žalobci se do veřejné soutěže o tento pozemek postupem podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb. nepřihlásili. Libovůli žalovaného P. f. ČR odvolací soud neshledal ani v tom, že žalobci dále požadovaný pozemek parc. č. 324/13 v katastrálním území K. P. byl prodán osobě, která o něj požádala podle zákona č. 95/1991 Sb. (ve znění platném v době podání žádosti), „ a to pro krátkost času, který uplynul od písemné žádosti o převod tohoto pozemku do uvedené novely zákona o půdě a i s ohledem na tu zásadu, že oprávněné osoby si nemohou samy vybírat konkrétní pozemky k převodu jako pozemky náhradní“.
Odvolací soud tedy změnil odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu tak, že žalobu žalobců zamítl.
O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením §151 odst. 1 občanského soudního řádu, když žalovaný se práva na náhradu nákladů řízení vzdal.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 13. 8. 2008 doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u Okresního soudu Praha – západ dne 10. 10. 2008, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé poukazovali na to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé mají za to, že žalovaný P. f. ČR neměl žádný důvod dotčené pozemky na žalobce nepřevést; mělo tu být postupováno, jak to bylo žalobci požadováno; žalovaný však „pozemky spekulativně pronajal a v průběhu soudního řízení je dokonce prodal“.
Pokud odvolací soud poukazoval na krátkost doby, která uplynula od uplatnění nároku žalobci u žalovaného fondu do účinnosti novely zákona o půdě (zákona č. 131/2006 Sb.), mají dovolatelé za to, že „žalovaný měl pozemky, o něž jde v tomto řízení, prolustrovány již 25. 4. 2005 (viz zápis majetku ČR v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 10 002 pro katastrální území K. P.), tj. téměř rok před nabytím účinnosti novely zákona o půdě (zákona č. 131/2006 Sb.). Pokud jde o ocenění pozemků, o něž jde v tomto řízení, dovolatelé poukazovali na to, že pozemky, které nemohly být žalobcům vydány podle zákona č. 229/1991 Sb., měly daleko větší hodnotu, protože byly nejméně dvakráte tak větší, než pozemky parc. č. 324/12 a parc. č. 324/13 v katastrálním území K. P. Odvolací soud také podle názoru dovolatelů nesprávně ve svém rozhodnutí uváděl, že P. f. ČR nemusel postupovat podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.; je to v rozporu s tím, že v rozhodnutí vydaném pozemkovým úřadem bylo stanoveno, že podle tohoto ustanovení postupováno bude. Podle názoru dovolatelů „liknavost žalovaného fondu byla a je od roku 1995 v jeho pomalém lustrování pozemků a od roku 2005 v záměrném zdržování vyřízení žádosti žalobců; libovůle žalovaného fondu je pak i v převodu dotčených pozemků během soudního řízení na jiné osoby“. Není tu rozhodné to, co uváděl odvolací soud, že žalobci „mohli navrhnout předběžné opatření ohledně nenakládání žalovaného fondu s majetkem, o něž jde v tomto řízení“.
Dovolatelé mají za to, že je třeba posoudit v souvislosti s jejich dovoláním zejména to, zda měl žalovaný postupovat podle rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha – západ z 2. 9. 2005 a poskytnout žalobcům jiné pozemky podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. nebo zda měl postupovat podle ustanovení §11a téhož zákona, dále zda se žalobci mělo být „pokračováno při vydávání náhradních pozemků žalobcům“ a posléze by mělo být posouzeno, zda žalovaný porušil zákon nebo jiný předpis, kdyby byly žalobcům převedeny pozemky mimo veřejnou nabídku.
Dovolání dovolatelů je v daném případě přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé jako dovolací důvod uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
Odvolací soud posuzoval projednávanou právní věc, jak uváděl ve svém rozsudku z 22. 7. 2008 (sp. zn. 28 Co 370/2008 Krajského soudu v Praze), zejména podle ustanovení §11 odst. 2 a §11a zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 131/2006 Sb.) v souvislosti i s ustanoveními zákona č. 95/1999 Sb. (o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby).
Podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v případě uvedeném v ustanovení §11 odst. 1 téhož zákona (upravujícím případy, kdy pozemky nebo jejich části nelze oprávněným osobám vydat (pozemkový fond oprávněné osobě převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle §8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí).
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 4. 3. 2004, III. ÚS 495/02, uveřejněném pod č. 33 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo i připomenuto, že účel zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) nemohl být zcela pominut odkazem na specialitu zákona č. 95/1999 Sb. a bylo nutno interpretovat jej i s přihlédnutím k principům ochrany hmotného zájmu a právní jistoty a s ohledem na ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 95/1991 Sb., které deklarovalo nedotčenost zákona o půdě.
Soudy obou stupňů v této právní věci musely mít na zřeteli i souvislost ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. se zrušením ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. Nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05, vyhlášeným pod č. 531/2005 Sb., bylo totiž vysloveno, že „ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 483/1993 Sb.) a jejích dědiců, se zrušují dnem vyhlášení tohoto nálezu (tj. dnem 20. 12. 2005).
Podle ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 131/2006 Sb.) oprávněným osobám, uvedeným v §4 zákona č. 229/1991 Sb., kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek, odňatý způsobem uvedeným v §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., převádí pozemkový fond jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním, se pro účely tohoto zákona posuzují za oprávněné osoby.
Podle ustanovení §11a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 131/2006 Sb.) osoba, která žádá o převod pozemku, musí požádat pozemkový fond o převod pozemku do jednoho měsíce ode dne vyhlášení prodeje.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že i právo oprávněné osoby na převod náhradního pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) lze realizovat i prostřednictvím žaloby na vydání konkrétního náhradního pozemku, ovšem jde-li o pozemek vhodný, který byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 4. 3. 2004, III. ÚS 495/02 (uveřejněném pod č. 33 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat i tento právní závěr: „I v případech, kdy stát vystupuje jako účastník soukromoprávního vztahu, který se řídí právními předpisy z oblasti soukromého práva, nelze jeho postavení bez dalšího ztotožnit s postavením jednotlivce. I v takových vztazích stát nedisponuje skutečně autonomní vůli : jeho jednání se musí vždy řídit zákonem, i když stát zastupují z jeho pověření jiné subjekty. Při posuzování státu v takových vztazích však nelze cele abstrahovat od druhé dimenze státu, tj. té, v němž vykonává svou hlavní funkci, tedy státní moc“.
Z uvedených ustanovení právních předpisů (zejména zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů) i z citovaných právních závěrů z publikované judikatury soudů a také z nálezů Ústavního soudu ČR vycházel dovolací soud i v daném případě. Musel však zároveň konstatovat, že uvedená ustanovení právních předpisů měl na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku z 22. 7. 2008 (sp. zn. 28 Co 370/2008 Krajského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů v tomto případě. Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by v daném případě odvolací soud posuzoval projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo že by si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil zejména odchylně od výkladu těchto předpisů v uveřejněných rozhodnutích soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) nebo v nálezech Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány.
Neshledal tedy dovolací soud u rozhodnutí odvolacího soudu, napadeného dovoláním dovolatelů, jeho nesprávnost v tom smyslu, který má na zřeteli ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu, aby bylo na místě jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení.
Dovolací soud proto přikročil svým rozsudkem (srov. §243b odst. 6 občanského soudního řádu) k zamítnutí dovolání dovolatelů, které bylo sice přípustné, ale nebylo možné je považovat za důvodné.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. září 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu