ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4919.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 4919/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce J. R., zastoupeného advokátem, proti žalované B. spol. s r. o., zastoupené advokátem, o 75.387,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 153/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2008, č. j. 15 Co 220/2007 – 295, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud ve výroku I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I, v němž tento soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 79.794,- Kč, a to ohledně částky 75.387,- Kč s příslušenstvím, zatímco výrokem II jej změnil tak, že žalobu co do částky 4.407,- Kč s příslušenstvím zamítl. Ve výrocích III a IV rozhodl odvolací soud o náhradách nákladů řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení výše uvedené částky, neboť podle jeho tvrzení se žalovanou dne 2. 11. 1992 uzavřel nájemní smlouvu na dobu určitou ohledně pozemků, jejichž je výhradním vlastníkem. Žalovanou pak upozornil, že nájemní vztah má skončit dne 31. 12. 1998. Žalovaná však tyto pozemky užívá k podnikatelské činnosti i nadále bez právního důvodu, a na její straně tak dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 a násl. obč. zák.
Odvolací soud vycházel z důkazů provedených soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že tento soud z nich učinil správná skutková zjištění. Ohledně smlouvy ze dne 2. 11. 1992 soud prvního stupně dovodil, že tato byla uzavřena na dobu určitou, a to do 1. 1. 1998, neboť žalovaná nebyla schopna přesvědčivým způsobem vysvětlit rozdíly v délce trvání nájemního vztahu. Ze svědecké výpovědi Ing. Blahy bylo zjištěno, že ten jakožto zaměstnanec žalované v daném období předkládal připravené smlouvy k podpisu pronajímatelům a v případě, že pronajímatelé s některými podmínkami nesouhlasili, sám vpisoval požadované změny přímo do smlouvy. Domníval se totiž, že drobné změny ve smlouvách měl právo provést. Od svého zaměstnavatele však neměl žádné pokyny, jak postupovat za situace, kdy nedojde k akceptaci všech podmínek smlouvy ze strany pronajímatelů. Podobné okolnosti měly nastat i v případě nájemní smlouvy uzavřené s právní předchůdkyní žalobce, M. J. V řízení přitom žádný z účastníků netvrdil, že by Ing. B. měl oprávnění jednat za žalovanou při uzavírání smluv. Jestliže přesto text smlouvy na přání pronajimatele upravil, nemohlo dojít k platnému uzavření smlouvy, neboť ze strany pronajímatele se nejednalo o přijetí předloženého návrhu bez výhrad, ale o nový návrh s ohledem na podstatné změny obsahu smlouvy týkající se délky trvání nájemního vztahu a každoročního zvyšování nájemného v závislosti na míře inflace. Pokud žádný z účastníků v řízení netvrdil, ani neprokazoval, že došlo k akceptaci nového návrhu smlouvy ze strany nájemce (žalované), pak změny v textu písemné smlouvy nemohou být pro účastníky závazné. Stejné závěry lze učinit o smlouvě, kterou předložila v řízení žalovaná, neboť i tato obsahuje v bodě IV. písemný dodatek znamenající odmítnutí předloženého návrhu, jenž je nutno považovat ve smyslu §44 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), za návrh nový. Odvolací soud tak dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy o nájmu dotčených nemovitostí. Žalovaná proto předmětné pozemky užívá bez právního důvodu a vzhledem k tomu, že není možné spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit, vzniká jí povinnost nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka odpovídající finančním prostředkům vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání obdobné věci zpravidla formou nájmu, jíž by byl nájemce za běžných okolností povinen plnit podle platné nájemní smlouvy. Odvolací soud dospěl k závěru, že i způsob stanovení výše bezdůvodného obohacení zvolený soudem prvního stupně je správný odpovídající ceně obvyklé v daném místě a čase a navíc podložený závěry znalkyně JUDr. D. K. Nicméně po provedení vlastního výpočtu uzavřel, že částka, na níž má žalobce nárok, je 75.355,- Kč, a proto rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu co do částky 4.407,- Kč zamítl (výrok II). Odvolací soud se přitom vypořádal i se změněnou celkovou výší příslušenství.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam, neboť v něm soud dospěl k závěru o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 2. 11. 1992 na základě absence tvrzení žalované o tom, že došlo k akceptaci nového návrhu smlouvy. Absence takového tvrzení nemůže být důvodem pro neplatnost právního úkonu, když v řízení již žalovaná tvrdila, že smlouva je platná. Po účastníkovi řízení nelze požadovat, aby kromě tohoto tvrzení tvrdil i všechny další okolnosti, které jsou předpokladem pro platné uzavření smlouvy. Odvolací soud taktéž v rozporu s hmotným právem vyřešil otázku zastupování právnické osoby při uzavírání zmíněné nájemní smlouvy. Za právnickou osobu (žalovanou) jednal její zaměstnanec Ing. Jiří Blaha, jehož úkony měly být posouzeny podle §20 odst. 2 obč. zák. ve spojení s §15 tehdy platného obchodního zákoníku. Žalovaná dále považuje řízení před odvolacím soudem za postižené vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato vada spočívá především v tom, že soud po žalované požadoval, aby předkládala tvrzení týkající se každého jednotlivého předpokladu platnosti právního úkonu, což pokládá za zbytečný formalismus, neboť žalovaná uvedla, že nájemní smlouvu považuje za platnou, a toto tvrzení je dostatečným důvodem pro posouzení všech předpokladů platnosti předmětného právního úkonu. Ohledně výše bezdůvodného obohacení pak před soudy obou stupňů proběhlo nedostatečné dokazování. Znalecký posudek měl totiž určit cenu obvyklou za užívání pozemků ke dni vyhotovení posudku, nikoliv k období, v němž mělo bezdůvodné obohacení vzniknout. Soudy dále zcela pominuly znalecký posudek znalce Z., jenž stanovil cenu obvyklou za užívání pozemků ve zcela jiné výši. Na daný případ taktéž nelze aplikovat §136 o. s. ř., kterak učinil soud odvolací, neboť proto nejsou dány podmínky. Odvolací soud přitom použití tohoto ustanovení blíže neodůvodnil. Žalovaná z výše uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený výrok I. rozsudku odvolacího soudu není rozhodnutím měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Právě uvedené podmínky přípustnosti však napadený rozsudek ve spojení s předmětným dovoláním nenaplňuje.
Dovolací soud předně upozorňuje na to, že v daném řízení nebyl povolán k přezkumu skutkových zjištění pro jejich nedostatečnou podloženost v provedeném dokazování soudů obou stupňů. Tento přezkum je totiž v případě přípustnosti dovolání jen pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí zákonem dovolacímu soudu zapovězen (viz §241a odst. 3 o. s. ř. výkladem a contrario).
Dovolatelka, pokud zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu spočívající v posouzení dotčené nájemní smlouvy z roku 1992 jako neplatné, se sama svými tvrzeními uplatněnými v dovolání ocitá v rozporu s tím, čeho se v rámci své procesní obrany domáhá. Jestliže totiž namítá, že soud měl jednání zaměstnance žalované, Ing. Jiřího Blahy, při uzavírání dotčené nájemní smlouvy posoudit podle §20 odst. 2 obč. zák. ve spojení s §15 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 1996, potvrzuje tím výpověď tohoto zaměstnance dokládající, že opravy v uvedené smlouvě učinil sám na žádost pronajímatelky a že smlouva byla uzavřena na pět let, tedy do 1. 1. 1998. Jinými slovy sama dovolatelka tímto svým tvrzením nepřímo připouští, že Ing. Jiří Blaha jednal za ni oprávněně, a že tudíž dotčená nájemní smlouva byla uzavřena pouze na dobu pěti, nikoliv deseti, let.
Na věci nic nemění ani to, že odvolací soud, aniž opakoval dosud provedené důkazy, dospěl k jinému právnímu závěru ohledně platnosti této nájemní smlouvy než soud prvního stupně. Zatímco soud prvního stupně považoval smlouvu ze dne 2. 11. 1992 za platně uzavřenou nájemní smlouvu na dobu určitou pěti let, odvolací soud dospěl k závěru, že tato smlouva je neplatná, neboť změny v textu smlouvy učiněné byly v podstatě odmítnutím návrhu pronajímatelkou a předložením návrhu nového ve smyslu §44 odst. 2 obč. zák., k jehož akceptaci ze strany žalované již nedošlo. Z toho důvodu považoval odvolací soud předmětnou smlouvu za neplatnou.
Přestože je nutné poukázat na to, že nepřijetí nového návrhu smlouvy jednou z jejich stran obecně nezakládá neplatnost smlouvy, nýbrž její neexistenci (k uzavření smlouvy by v takovém případě vůbec nedošlo), a přestože by mohla být vzata v úvahu i tvrzení dovolatelky o oprávněnosti Ing. J. B. za ni nový návrh smlouvy přijmout (a v takovém případě považovat nájemní smlouvu za platně uzavřenou), na výsledku daného sporu by to ničeho nezměnilo. Z dosud proběhnuvšího soudního řízení totiž nepochybně vyplývá, že žalobce se domáhá vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním nemovitostí v jeho vlastnictví žalovanou bez právního důvodu, a to za období od 1. 1. 1999 do 31. 3. 2001. Jestliže i žalovaná svými námitkami vznesenými v dovolání potvrzuje, že nájemní smlouva (ať už k jejímu uzavření došlo či nikoliv a nezávisle na posouzení její platnosti) byla uzavřena pouze na dobu pěti let, tedy do 1. 1. 1998, na závěru o užívání dotčených nemovitostí žalovanou bez právního důvodu počínaje dnem 1. 1. 1999 to ničeho nemění.
I kdyby byl závěr odvolacího soudu o neplatnosti (či neexistenci) dotčené smlouvy shledán jako nesprávný, v poměrech žalované by se to nijak neprojevilo, neboť vydání bezdůvodného obohacení se žalobce domáhá za jiné období. V ustálené judikatuře Nejvyššího soudu přitom platí, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 4, ročník 2001).
Vady řízení namítané dovolatelkou Nejvyšší soud rovněž nepovažuje za způsobilé založit přípustnost dovolání pro zásadní právní význam. Je nezbytné připomenout dovolatelce, že povinností účastníků civilního soudního řízení je tvrdit relevantní skutečnosti a k jejich prokázání předložit soudu potřebné důkazy (jinými slovy účastník řízení je zatížen povinností tvrzení a povinností důkazní). Právní posouzení těchto skutečností (skutečností, které účastník řízení tvrdí a prokazuje) pak přísluší výhradně soudu, jenž daný spor rozhoduje. Nelze proto přitakat námitce dovolatelky, že ji odvolací soud i soud prvního stupně zbytečně a formalisticky zatěžovaly požadavky na tvrzení a prokazování skutečností majících vliv na posouzení platnosti dotčené nájemní smlouvy s tím, že podle dovolatelky plně postačovalo její tvrzení o tom, že smlouva je platná.
Co se týká výše vzniklého bezdůvodného obohacení, dovolací soud znovu připomíná, že v souzeném sporu není dána možnost přezkumu napadeného rozhodnutí z důvodu, že toto vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Navíc upozorňuje na skutečnost, že se znaleckým posudkem Ing. Z. ani žalobce, ani žalovaná nesouhlasili a žádali vypracování revizního znaleckého posudku, jenž byl proveden znalkyní JUDr. K. Navíc soud prvního stupně i soud odvolací ve svých rozhodnutích řádně odůvodnily z jakých důvodů vycházely ze znaleckého posudku JUDr. K. a proč považovaly takto určenou výši bezdůvodného obohacení za správnou. V tomto ohledu je třeba pohlížet na citaci §136 o. s. ř. odvolacím soudem jako na zjevně redundantní krok, když soud při stanovení výše bezdůvodného obohacení vycházel – kterak konec konců sám podrobně odůvodnil – ze znaleckého posudku JUDr. K. (v němž byla cena obvyklá za pronájem dotčených pozemků stanovena částkou 2,50 Kč/m2/rok) a když své vlastní úvahy evidentně zaměřoval pouze na posouzení přesvědčivosti uvedeného znaleckého posudku, na což se §136 o. s. ř. nevztahuje.
Vzhledem k tomu, že žalovaná podává dovolání i proti výrokům, v nichž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV), zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda je dovolání přípustné v tomto rozsahu. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelce se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejího dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. června 2009
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu