ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4946.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 4946/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, PhD., v právní věci žalobce: M. A., zastoupený advokátem, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 263/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 7. 2008, č. j. 18 Co 253/2008-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 2.142,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 3. 2008, č. j. 15 C 263/2007-47, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost k vyklizení tam specifikovaných nemovitostí (hotel P. a přilehlé nemovitosti) v katastrálním území A. Žalobci byla dále odvolacím soudem uložena povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 9.996,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku na účet právního zástupce žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém zejména namítal, že žalovaný nemá žádný právní titul k užívání shora uvedených nemovitostí v důsledku absolutní neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 17. 9. 1997, uzavřené mezi žalobcem jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem. Tato skutečnost je ze strany žalobce dovozována z jím tvrzeného nedostatku předchozího souhlasu obecního úřadu k nájmu předmětných nebytových prostor. Dle názoru dovolatele nebyla tato okolnost ze strany nižších instancí správně posouzena. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil. Tvrdil, že dovolání není důvodné, neboť se žalobci nepodařilo nepochybně a spolehlivě prokázat, že je nájemní smlouva neplatná pro rozpor s platnou právní úpravou. Žalovaný se tedy zcela ztotožnil se závěry obou nižších instancí a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšším soudem bylo zjištěno, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem. Přípustnost dovolání byla žalobcem dovozována z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. Uplatněný dovolací důvod lze pak podřadit pod §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Pro shledání přípustnosti dovolání ve smyslu výše citovaných ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Za problém zásadního právního významu však nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí. V této věci je třeba upozornit zejména na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 290/03, na který bylo odkazováno rovněž např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1731/2006. Z obojího vyplývá, že pokud obec v daném případě vystupovala na straně pronajímatele, byla podmínka předchozího souhlasu obecního úřadu ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. (ve znění účinném do 1. 12. 1999, viz novela č. 302/1999 Sb.) splněna souhlasem obecního zastupitelstva a platným sjednáním smlouvy o nájmu. Za situace, kdy jako pronajímatel vystupovala právě obec (podle zákona dříve oprávněná k udělení souhlasu k nájmu nebytových prostor), nebylo třeba, aby souhlas udělovala navíc ještě její další organizační složka, pověřená výkonem státní správy ve věcech hospodaření s nemovitostmi (podrobněji viz závěr odůvodnění rozsudku odvolací instance).
Další pro věc určující právní otázkou byl přezkum zákonem uložené povinnosti zveřejnění záměru žalobce k pronajmutí vymezených nemovitostí dle ustanovení §36a odst. 4 tehdy platného zákona č. 367/1990 Sb., o obcích. Tato podmínka byla odvolacím soudem důvodně shledána za splněnou.
S ohledem na výše uvedené nebylo možné dovodit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Žalovaný má podle §243c odst. 1 o. s. ř., §224 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 6.000,- Kč, redukovaná dvakrát na polovinu (§7 písm. d/, §15 a §18 odst. 1 cit. vyhlášky). Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 19 % DPH. V součtu tedy náklady přiznané žalovanému činí 2.142,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. září 2009
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu